ahoj a


ahoj ah

Pojednání o pravopise českém

25. prosince 2007 v 18:02 | Tereza Holanová |  vypřemýšleno
moje zápočtová práce do předmětu současný český jazyk
Své pojednání otevřu "nečekanou", obligátní otázkou. Jaký výnam pro mne má český pravopis? Případně, jakou roli hraje v mém životě? Přestože jsou mi pravidla Jak správně česky psát do hlavy vštěpována již přes deset let (za první čistě pravopisnou lekci považuji setkání s vyjmenovanými slovy), nikdy mne nenapadlo přemýšlet Proč psát pravopisně. Tento dotaz by mi přišel pravděpodobně stejně absurdní jako mentorování Proč se mýt, Proč potřebujeme lásku, atd. Naopak, podobně jako každý jiný aktivní uživatel českého jazyka, jsem se několikrát přistihla při hledání odpovědí na otázku Proč psát právě takto, tzn. Proč nemůže být pravopisně správná jiná možnost…
Mám-li polemizovat, jak významnou roli pro mne hraje správné užívaní českých výrazů, vyjadřování se bez chyb, lhala bych, kdybych se oháněla slovy, že nijakou. Naopak, troufnu si tvrdit, že patřím mezi pověstné "pravopisné hnidopichy", kteří se v sebevíce silném, naléhavém či působivém textu nedokáží odpoutat od pravopisné stránky a ignorovat její nedostatky. Chyby ve slovech sporných, kdy lze tolerovat jisté zaváhání, ještě odpustím (není-li perioda jejich výskytu četnější než užívání slov pravopisně bezchybných). Ovšem závažné "hrubky" typu "ozvy se"/ "hlídám si své soukromý"/ "syce" a jiné "perly" mnou zamávají s pokaždé stejnou intenzitou.
O tom, že komunikaci bez hrubých pravopisných chyb nelze považovat za samozřejmost, se přesvědčíte nejen ve styku osobním, nýbrž i publicistickém, administrativním nebo uměleckém. Největším "semeništěm chyb" zůstává nadále komunikace na soukromé úrovni. Ta se v současnosti děje nejčastěji elektronicky, prostřednictvím mobilních telefonů či internetu. Málokomu z nás by stačily prsty jedné ruky na to, aby spočítal, kolik e-mailů, vzkazů, různých příspěvků nebo zpráv denně napíše. A při veškeré této činnosti nás provází fenomén (mám na mysli skutečně fenomén - ve smyslu Bacona) úžasné svobody a anonymity, již často považujeme za falešnou ochranu, clonu, za kterou lze činit cokoliv. Tedy i psát jako "neandrtálec".
Osoba, s níž jsme v kontaktu, nám na základě toho, jak se dokáže vypořádat s českým pravopisem, o sobě poskytuje spoustu informací. Obvykle netušíme, jak komunikátor vypadá, neznáme jeho povahu, klady, zápory, osud, ani způsob myšlení. Obrázek, který si o něm utvoříme, je tedy do značné míry ovlivněn kvalitou pravopisného projevu. Jistě, že není naprosto správné, morální a etické "odepsat" kohokoliv pouze proto, že neumí vyjmenovaná slova, "s" a "z" "háže" do předpon, jak se mu zlíbí, velké písmeno použije poprvé a naposledy při sdělení svého jména. Pokud však pisatel "naseká" do zprávy takové chyby, které podle mne musí "normálního" člověka uhodit do očí, zůstane ve mně nemilá vzpomínka na danou "tvář", podobně jako když se někomu, nám jakkoliv blízkému, line z úst nepříjemný odér, či musíte coby zarytý nekuřák strávit večer v "začouzeném" lokále.
Co však mé "hnidopišství" činí pro mnohé poměrně obskurdním a přemrštěným, je má averze vůči "znásilňování češtiny". Tak nazývám používání neexistujících (pokud ano, zcela v odlišném kontextu) tvarů, výrazů, nejrůznějších odchylek, které naštěstí ještě nejsou pojmenované. Vzhledem k frekvenci onoho "aktu" se zaměřím pouze na projev písemný, neboť postihnout nedostatky ústního vyjadřování by mne nejspíš připravilo o veškerou, pracně nastřádanou energii. Obzvláště trpím na tvar já "sem"/ my "sme". Co mi přijde nepochopitelné, je fakt, že takto píší i vzdělaní lidé, kteří jistojistě vědí, jak časovat sloveso být, přesto se onoho násilného užívání bez uzardění dopouštějí.
Ignoraci diakritiky v rámci internetové komunikace ještě překousnu (beru v úvahu, že vlastníci anglické klávesnice ji například nikde nevykouzlí), značně více mi vadí "harakiri", jež jsou činěna s interpunkcí. Buď není užívána vůbec, nebo příležitostně - tedy zásadně a pouze tam, kde být nemá (z čehož lze vyvodit, že se nejedná o výjimečný omyl, nýbrž naprostou imunitu vůči hodinám českého jazyka, jichž se všichni účastníme minimálně devět let).
Jak je tedy zřejmé, pravopisné vyjadřování pro mne představuje poměrně důležitý faktor hodnocení druhých lidí. Ne tolik zásadní jako některé vlastnosti a hodnoty, jejichž jsme nositelé, ale nadále zůstává prostředkem, jak si o někom ´snadno a rychle´ pokazit dobré mínění Naopak, abych nebyla pouze negativistickým kritikem, musím vyzdvihnout skutečnost, že užívá-li někdo český jazyk bezchybně, jeho text přečtu bez jediného "zaseknutí se" (nyní opomíjím stránku obsahovou, která je často druhým "oříškem"), náležitě tento fakt ohodnotím, přičítám jej komunikátorovi k dobru… Schopnost psát bez chyb tedy rozhodně nechápu jako samozřejmost, spíše jako vzácnost. Avšak nezbytnou nutnost. Neboť - dle mého názoru - bez bryskního užívání mateřského jazyka nebudeme nikdy schopni naučit se, osvojit si a dokonale ovládnout jakoukoliv cizí řeč.
 


Komentáře

1 Sněhurka | 25. prosince 2007 v 19:09 | Reagovat

Bylo to čtení téměř na jeden dech :-). Moc hezky napsáno! Nejsem sice v češtině výborná a často udělám dosti chyb a někdy asi i dosti hloupých a hrubých, ale mám někdy stejný problém. Moje maminka, táta, prarodiče, i jeden z bratrů jsou ze školy již nějaký pátek a dělají některé hrubé chyby, ale přece jen to u nich "hodnotím" jinak.

Také mě zaráží chyby typu "ozvy se". Znám takové lidičky, kteří se takto vyjadřují. Ale většinou to jsou lidé, kteří nemají dosažené střední vzdělání s maturitou /ačkoli, jak píšeš, i těch s maturitou i s VŠ by se možná našlo hodně/. Určitě to není důvod, proč tyto lidi hned zavrhnout, ale někdy mám problém prát se  s tím a nedívat se na ně přece jen malinko jinak.

Ale přece jen jsou to lidi, tak jako já. Možná mají jiné hodnoty, jiný styl života, asi nemají stejné cíle jako studenti. Ale to nebrání tomu, že mohou být dobrými přáteli, otci, maminkami, babičkami, dědečky... :-).

Co se ale týká učení cizích jazyků, naprosto souhlasím ;-).

2 Neapolská | 13. července 2008 v 21:57 | Reagovat

Pěkně napsané. Souhlasím s Tebou. Také se mi nelíbí  "já sem", "my sme" a podobné perličky, ale  někdy mám dojem, že dotyční (zejména na internetu) tak píší schválně, snad z recese...

3 Tereza H, | E-mail | 23. července 2008 v 22:39 | Reagovat

Díky za komenty;-) Dodatečně Sněhurce, i Tobě, Jani;-) já jsem na veškeré "prznění" češtiny alergická, někdo tak píše, protože si myslí, že je to tak správně :-), jiný chce prostě vypadat "drsně"...=)

4 Honza | 16. prosince 2011 v 10:31 | Reagovat

Zajimavy to text o chybach v pravopise. Ale nedovolim si malou pripominku. Jako novinarka by jsi mela umet zarovnat text do bloku :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama