ahoj a


ahoj ah

Je tam brána zdobená...

16. ledna 2008 v 21:28 | Tereza Holanová |  Terka píše povídky
želví memento rodinné chaloupce, s níž jsem se "zapomněla" důstojně rozloučit…


Přesný den, kdy jsem se s Tebou setkala, si nepamatuji. Naši mne sem vozili od chvíle, kdy jsem přišla na svět… Naši, tedy samozřejmě rodiče, ale, především, babička.
Pro ni jsi byla mnohem více než pro nás, později narozené. Pro ni jsi byla domovem, v němž prožila s rodiči, sestrou, mnoha tetičkami a nejrůznější domácí zvěří celé dětství, období her, neplech, dojmů z prvních přečtených písmenek, školních divadelních představení, radostí z každé lásky… Kdysi tu pobíhala ona a zbytek vesnice, později moje maminka, nakonec já. Ty, chaloupko, ses stala jednotícím prvkem rozvětvené rodiny. Na tvé půdě se sjížděli všemožní příbuzní, aby se pochlubili právě narozenými ratolestmi, zde se zapíjel smutek způsobený ztrátou každého rodinného příslušníka, jenž měl k Tvým zákoutím vztah… Když se babička a její sestra (pro mne prateta) rozlétly do světa, stala ses jejich "Římem", v němž se protínaly všechny společné cesty. Na tomto místě se sestřičky setkávaly, trávily společně každé léto.

Na vůbec první setkání s Tebou si tedy nepamatuji. Vzpomínám jen na čas, kdy do nedaleké Litovle jezdíval z Moravské Třebové přímý bus. Na zastávce nás vždy nedočkavě vyhlížel pradědeček, s nímž jsme došli za Tvá vrátka. Do Myslechovic to byla přes sousední Chudobín příjemná, zhruba hodinová procházka (mé cupitání samozřejmě vše brzdilo). Projít malebnými Myslechovicemi (místními pohanácku nazývanými Meslechovice) pak již bylo otázkou několika minut. Na samém kraji ses smála Ty.
Přestože Tě neustále oslovuji, Chaloupko, Tvoji rozlehlost upřít nemohu. Komplex tvořily dva samostatné domky. V jednom hospodařila stařičká praprateta, žila tu samotářský život s taktéž starými, popelavými slípkami, neustále zatoulanými mickami, často navštěvována starším bratrem, praprastrýcem Jarošem. Druhá půle patřila pradědečku Oldřichovi. Dojížděl sem každé ráno z Litovle. Pečoval o stromy na dvou zahradách a několika dvorcích, sklízel hojnou úrodu, staral se o desítky nejrůznějších papoušků a jiných ptáčků poletujících v nemalé voliéře, o heboučce ušaté králíky. Tento domek se stal také nesmrtelným útočištěm babičky a pratety.
Dodnes nostalgicky, s hřejivě nechápavým úsměvem vzpomínám na usínání v nadýchaných, stařičkým nábytkem nasáklých peřinách, na první píchnutí včelou, na koupání se v neckách, bezstarostné poletování, objevování přírody…
To vše pokračovalo asi do mých deseti let. Hry na schovku v rozlehlé zahradě, patlání rybízu po všem okolním - i po sobě, objevování kouzel Tebe, chaloupko. Tvých světniček, v nichž dominovaly poctivé mohutné postele, skříňky prožrané červotoči, zarámované černobílé fotografie mladičké krasavice, již si pamatuji jako shrbenou, svraštělou "drobečku", vlídnou tetičku… Dodnes nasávám tu zapomenutou vůni jablek, jichž byl pln celý sklep. My je spolu s hruškami, meruňkami či malinami odváželi domů. Tam je zpracovávali a za studených nocí si připomínali Tebe a Tvé plody. Tvoji krásu, jejíž květ byl právě v nejplnějším rozpuku a na který za zatáčkou číhala mocná vichřice…

Následující léta znamenala spoustu bolesti, ztrát a změn. V slunném červnovém dni roku 1997 se praděda vydal jako každý jiný den motoráčkem do Myslechovic. Aby nasytil zvířátka, pozdravil stromy a pohledem se polaskal s nádhernými záhony květin. Domů se toho dne již nevrátil. Následující měsíc prožil bezvládný v prostějovské nemocnici. Po mozkové mrtvičce nebyl schopen jakéhokoliv pohybu. To červencové ráno, pár hodin před tím, než se následkem dlouhodobě silného deště Morava vylila a vnikla do jeho litovelského bytu, kde mnoho cenného, s láskou uchovávaného zničila, děda vyčerpán zemřel…

Babička s pratetou ztratily otce, vnoučata a pravnoučata milovaného člověka. A Ty, chaloupko, lékaře, který o Tebe pečoval, zachovával Tě neustále nádhernou, kdo miloval Tvoji sestru Zahrádku… Najednou neměl kdo udržovat stromy v dobrém stavu, sklízet jejich hojnou úrodu, nebyl nikdo, kdo by vynahradil dědovu přítomnost. Ani jedna z jeho dcer (obě tehdy na plný úvazek zaměstnané, překonávající vlastní rodinná úskalí) se za Tebou nedostala častěji než dvakrát za měsíc…
Půl roku po dědově odchodu si jeho sestra, praprateta Františka, při pádu ze "slepičího" žebříčku komplikovaně zlomila nohu. Ztratila schopnost hybnosti, svěřena do péče "bílých andělů", do té doby naprosto zdravá, nám mizela před očima. A následující podzim se ztratila úplně.
Po opeřencích a ušácích byly tedy slepice další a zároveň poslední zvěří, jež Tě nadobro opustila. Stačil rok absence dědovy péče, nezdolnosti a lásky k přírodě, aby přestala polovina stromů cokoliv produkovat, kvítka uvadla a znovu již nevykvetla. Jedinými dary tvého "sadu" byly spadaná šťavnatá jablka a divoce rostoucí planý rybíz.
Teta, která k Tobě měla z Olomouce blíž, tu trávila nyní každý víkend, snažila se zachovat Tvoji krásu. Snahu pečovat o druhou polovinu pozemku - domek po Františce a několik dvorků - však po několika měsících vzdala. Bylo třeba učinit bolestné rozhodnut.
Následující víkend věnovaly sestry vyklízení pavučinami desítek let zanesené půdy, oprašování a objevování prastarých vzpomínek. Rozhodování, co je nutné odstranit, zlikvidovat, smést. Čtení odpovědí zájemců o koupi a následně jedné kladné odpovědi.

Na Tvou půdu jsem opět vkročila až ve svých patnácti - po několikaleté odmlce… Přijeli jsme sem vyzvednout babičku, která tu se sestrou trávila každý prázdninový červenec. Lehávaly v trávě a přehrávaly v paměti prožitá desetiletí. Oživovaly vzpomínky i jejich aktéry. Vyráběly marmelády, zavařovaly okurky, snažily se divokou prérii houštin, vysoké trávy, trní, vos a ryze přírodního živlu změnit na někdejší učesanou, sametově zelenou zahrádku…
Také jsme, jako kdysi, otevřeli starodávná rozvrzaná železná vrata spojující oba domky. Toužili jsme poznat "nové" majitele Františčina království. Působili příjemně - mladý pár. Cílevědomí, aktivní, přátelští, ochotní lidé. Provedli nás celým domkem. Snad, aby nás nechali zavzpomínat si, spíš aby se pochlubili. A my zírali. Celé obydlí rapidně zrekonstruovali, vybourali některé stěny, nechyběly samozřejmosti jako plastová okna, plovoucí podlahy, leskle naleštěné, novotou křičící schodiště. Zkrátka nádherný moderní byt. Sen každého, do života "vstupujícího" člověka. Jen tak nevědět, že kdysi jsem tu proháněla kočky, sbírala kousky slámy ze země a krčila nos nad zatuchlou vůní stařenčina domova…

Poté jsem Tě navštívila už jen dvakrát. Vždy se jednalo o krátké, oficiální zastávky. Jednou opět pro babičku, podruhé pro dýni. Hodinová posezení, vypití čaje, nostalgická mrknutí z okna. Prázdný prostor po voliérách, dřevěná bouda budka s vyřezaným srdíčkem, ztrouchnivělé stromy, Tvůj unavený pohled… V posledních letech se vše tak vratce nahýbalo. Potřebovala jsi několik kosmetických úprav, nový kabátek i na tebe dolehly stopy stáří. V rodinné kase chyběly peníze i síly. Babička s tetou, důchodkyně vyčerpané životními boji i prohrami, nenalézaly energii na Tvoji rekonstrukci a nedokázaly Tě nechat lehnout popelem. Po dlouhých diskusích, smutných debatách, několika nadějích a trpkých pádech, po snahách nalézt jakékoliv východisko byl sepsán druhý inzerát… O koupi projevili zájem vlastníci stařenčiny "poloviny". V září 2006 se babička naposledy vydala do svého Myslechovického domova, aby s tetou definitivně protřídily desítky "haraburdí", serepetiček a krámků, jež za dlouhé roky nastřádaly, opečovávaly a skladovaly. Aby naposledy prošly zahradou v níž se radovalo, rmoutilo tolik dospělých i dětských srdcí, aby uzavřely jednu z nejdůležitějších a nejkrásnějších cest života…

Nepřišla jsem, chaloupko. Nepohladila tě pohledem, nezavzpomínala přímo na místě. Kéž mi odpustíš. Ač na Tvém místě nejspíš stojí jakási moderní vilka a místo mrtvého záhonu růží se na Tvá půda honosí bazénem, přestože jsi pro mne znamenala jen desetinu toho, co pro mé příbuzné, stejně Tě budu stále nosit takovou, jakou si pamatuji… A pro mne budeš v tom poklidném myslechovském závětří stát a čekat navždy.
 


Komentáře

1 Tereza Holanová | E-mail | Web | 10. července 2008 v 11:54 | Reagovat

Komentáře z Epiky (odspoda):

Je to skvěle napsané....tip...není nutno nic dodávat. nic, co by se mi nelíbilo, tam není Bohyně ;-)...

Vloženo: 19.09.2007 20:39 | autor: Darkny

"Domy jsou stromy zakořeněné v nás."Jednou mne tahle věta napadla a já se jí nemůžu zbavit, jsi první komu ji veřejně říkám, a tvé úžasné dílo, mi to jen potvrdilo! Byla jsem myšlenkami s tebou a věř, že to není jen tím domem,byli to především lidé, tvoje dětství a zážitky, které tě opravdu budou provázet až do smrti. Mám podobné a jsem přesvědčena, že je má každý z nás.Díky za krásnou vzpomínku na dětství, ikdyž trošku smutnou, fakt se mi chtělo i brečet,a přeju ještě jednou krásný večer

Vloženo: 03.09.2007 20:35 | autor: Adriana Bártová

Název kritiky: p.s.

jo, ja spatne se vyjadril: ja se s chaloupkou NEROZLOUCIL NIJAK, chapej, za mne vyrizoval svagr a nevadi mi, ze mne vokrad, ale nevzal mi tam odtud treba krasny vyrezavany sachy, kery delal pradedecek..."TO SE NAM NELIBILO", REK JEN, BYL TAM S MOJI SEGROU, KERA BYLA KRASNA, ale ted ma muze milionare a zblbla total, je z ni v Ricanech normalka zelena vdova....ja uz u nich, a to mam ze Zizkova kouda, nebyl sest let, ani si nevolame, no, smutny dost

Vloženo: 28.08.2007 08:41 | autor: honzyk

..ja takovou chaloupku mel, ale byla az u Kraslic a ja ji musel dat z rodiny, musel, protoze ridim jak silenec a ze Zizkova to mam 180 kilaku....vypraveni takovy pro mne letos akorat, protoze sem byl porad s krvi nejaky problemy po nemocnicich a taky prace, byly ksefty, no...potesilo...at se ma chaloupoka dobre

Vloženo: 28.08.2007 08:37 | autor: honzyk

Želvo, uhodila jsi na moji citlivou strunu, je to nádherné vyznání, krásné citlivě napsané dílko. I já jsem opustila svůj dům ve Všenorech, naplněný vzpomínkami na mé drahé, kteří dali tomu domu duši, kteří ho oživují vzpomínkami. Díky, že jsi nám umožnila své dílo přečíst... TIP Lenka

Vloženo: 26.08.2007 16:00 | autor: i.l.n.

Krásné vyznání, želvičko, moc ti děkuju... Rozezněla jsi jím citlivou strunu, která už rok někde ve mně tiše pořád zní. Je to právě rok, co jsem prodával náš domek, kde jsem se kdysi narodil a tu nostalgii loučení si jistě dovedeš představit... Zdravím tě a přidávám i TIP! :o)

Vloženo: 24.08.2007 23:01 | autor: anquetil

Krásná atmosféra povídání o chaloupce a všeho kolem ní, byť se smutným koncem- znám ty pocity, zažil jsem letos také ztrátu naší "zahrady ticha" Cítím s Tebou:-) Amen a Tip

Vloženo: 24.08.2007 18:49 | autor: kastaNET

Niekedy človek dokáže žiť iba kvôli tým spomienkam.Taká nostalgia.

Vloženo: 24.08.2007 16:26 | autor: adammi

krásné napsané, procítěné vyprávění... vzpomínky zůstávají živé.... TIP a díky

Vloženo: 24.08.2007 09:00 | autor: Neapolská

Moc pěkné vzpomínání, želvičko. Vzpomínka na starou chalupu, dýchá na nás nostalgií po idylických časech dětství, laskavých tetiček, strýců a dědečků, dětských kamarádů... Jsou to chvíle, které se již nikdy nevrátí, ale ve vzpomínkách stále žijí... Díky

Vloženo: 24.08.2007 08:06 | autor: Hariet

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama