ahoj a


ahoj ah

Mám tě ráda a ty spíš

16. ledna 2008 v 21:27 | Tereza Holanová |  Terka píše povídky
želví memento Jirkovi

"Vrátím se sem, nic víc si nepřeji", vyslovila jsem tehdy zatvrzele a ve svých naivních čtrnácti myslela tyto plány smrtelně vážně. A neměla důvod pochybovat. Na Slovensku jsem prožila do té doby nejkrásnější týden v životě, ačkoliv jsem se na zájezd vypravovala s obavami a nejistotou. Sama, do poslední chvíle vystrašená, s kýmpak jen následujících sedm dní strávím. Avšak zbytečně. Kromě vrstevníků jsem se spřátelila též s "dospěláky", kteří se nám navzdory naší "nezkrotnosti" obětavě věnovali. Dennodenně nás zásobovali lahůdkami v podobě nekonečných a namáhavých pochodů po krásách Slovenska. Navzdory totální "uchozenosti" jsme nadšeně obdivovali neporušenou krajinu, zdolávali dosud neobjevená území, z výšky pozorovali svět. Jindy se jako krtci zanořili několik metrů pod zem a vžili se do role pracovníků uhelných dolů. Nechybělo lenošení u brčálově zelených jezer, tajné noční útěky, utrácení těžce vydělaných peněz našich rodičů. Zkrátka a jasně, nenudila jsem se ani minutu.
Leč vše má svůj konec a loučení se zvolna připlížilo. Každý urputně sháněl, loudil kontakt, jakoukoliv památku na nově získané přátelé, padly sliby o přátelství "až za hrob", sliby typu "Příští rok ve stejnou dobu…". Stýskalo se mi neuvěřitelně. Nelidsky. Lidsky též. Listovala jsem "lodním deníkem" tam a zpět, znovu a znovu brala do rukou ohmatané fotky a snažila se vykouzlit dávno ztracenou atmosféru. Dny však plynuly, život se nenechal zastavit, vrátil se do starých kolejí. A záhy bylo načase vymyslet program na letní prázdniny. O Slovensku jsem nezapochybovala ani na minutu. Tentokrát bez jakéhokoliv zaváhání a panikaření. Natolik přesvědčivá byla vidina setkání se známými tvářemi, polorozpadlou ubytovnou - svědkem nespočetných hloupostí, s každičkým zákoutím Bánské Štiavnice.
Neboť jsem krom týdenního "turisťáku" byla nucena celé léto strávit doma, není divu, že jsem se na zájezd těšila jako pes na kost a považovala jej za vyvrcholení celých prázdnin. Každé ráno jsem ihned po probuzení odškrtla čísílko v kalendáři, užírala se nedočkavostí, beznadějně se nudila jak doma, tak na koupališti, v sebelepší společnosti, Už jen týden! Šest dní. Pět… Čtyři dny před odjezdem …tento černý den začal jako obykle. Odškrtnutím a nyní již zajásáním. A telefonickým přijetím nabídky výborného kamaráda na sraz na "plovárně". Byl parný, suchý den. Vedro lezlo na mozek snad každému, způsobovalo únavu, zpomalovalo jakoukoliv činnost. A já - jako vždy - nebyla schopna na místo schůzky, tedy na samotný koupák, na náš plac pod stromy, dorazit zavčas, ačkoliv jsem šlapala na kole jak o život. A bohužel, o ten skutečně šlo. Nechtěla jsem Jirku nechat čekat. Těšila jsem se na něj. Na jeho vtipy, smích, na vlnu porozumění, jež byla v posledních dnech stále intenzivnější. Zamkla jsem kolo vedle toho jeho a spěchala. Naše místo nedaleko bazénu ale nezelo prázdnotou, jak tomu obvykle bývalo.
Houf lidí obklopoval bazén, v půli cesty mne předběhl udýchaný plavčík. Něco se stalo. Avšak co…! Utíkám k davu, žene mne nejen zvědavost, ale i divný, stísněný tlak v žaludku. Dobíhám a nechápavě, přes hlavy ostatních čumilů zírám na bezvládně ležícího mladíka, nehybněji než solný sloup. Ne! Jirka…ne!!
Další minuty, hodiny, dny…? Oživovací pokusy, stále více "diváků", příjezd kvílející sanitky, bezvýsledné pokusy o pomoc, rychlý odvoz neznámo kam a ničivá jistota, že nastal KONEC. Černá díry. Pavučina slz. Ztráta lidskosti. Nelidská strnulost, převeliká bolest. Výčitky, proč jsem jen nikdy Jirkovi neřekla: "Mám tě ráda", proč jsem jej nestihla pohladit, rozesmát, zjistit každou maličkost o jeho JÁ. Výčitky, proč jsem jen nepřijela dříve. Snad by se vůbec nevydal do bazénu, nedostal nepochopitelný infarkt, smál by se, neumřel. Bolest. Slzy. Samota. Apatie. Nekonečné nevěřícné pročítání parte, jediné hmotné památky na Jirku…
Jen pár minut, pár osudových, krutých minut dokázalo změnit mé hodnoty, touhy i přání. Co jen bych byla dala za jediné setkání s Jirkou, za možnost vyslovit desítky nevyřčených pravd. Za možnost prožívat opravdové štěstí. Slovensko? Zmizelo v propasti nezájmu. Odjela jsem tam vyčerpaná, lhostejná, po čtyřech nejbolestivějších dnech mého života. Koho jen zajímalo, že ze "staré party" přijela ani ne čtvrtka, že jsme obývali a navštěvovali naprosto jiná místa planety. Uvědomila jsem si, že kromě ničivých vzpomínek se nevrací naprosto nic a že tou největší blbostí je žít plány, těšením se na něco, co nastane, a nechat si protékat život mezi prsty.
Navzdory všemu zlému mi slovenský "výlet" ale ledaco přinesl, Především klid, znemožnil mi trápit se každou vteřinu bdělosti. Lidé okolo se mi na rozdíl od mnohých pro mne do té doby "věrných" přátel věnovali, naslouchali, tolerovali mé citové výkyvy způsobené úniky mysli na "místo činu", několikrát mě rozesmáli, umožnili mi pocítit opět stav "beztíže", radosti ze života, možnosti prožívat sebemenší štěstí. Pobyt pro mne nakonec znamenal velmi užitečnou terapii, stabilizaci zlomené psychiky i pár velmi úsměvných vzpomínek.
Nabyla jsem velkou dávku energie i vůli trauma překonat. Věnovala se nespočetně mnoha činnostem, neúnavně je střídala, využívala každou možnost opustit klec, jíž se pro mne stal můj pokoj, obklopovala se co nejvíce lidmi s cílem zaplašit jakoukoliv depresi. Často úspěšně. Někdy se tato noční můra ale neslyšně připlížila a "úřadovala". V těchto chvílích jsem si vybavovala ty nejmenší, dosud zapomenuté detaily z okamžiků prožitých s Jirkou, psala deník - desítky stran zoufalých výkřiků, proseb, rozhořčení. Na hřbitov zašla pouze jedenkrát, v den, kdy uplynul měsíc od černého čtvrtka.
Téměř celý následující rok mne provázely vzpomínky, slzy, nechuť ke všemu i všem. Tyto události nezpochybnitelně ovlivnily můj duševní vývoj a především, naučily sdělovat a vyjadřovat své city každému, kdo se mi jakkoliv vryl do srdíčka, jehož mám ráda, nebo si to jednoduše zaslouží, nemlčet o věcech, které mají být vyřčeny… vždyť se jedná o pouhá tři krátká slova…"Mám tě rád", plus jeden úsměv od srdce. Opravdu taková námaha???
 


Komentáře

1 Tereza Holanová | E-mail | Web | 10. července 2008 v 10:59 | Reagovat

Komentáře z Epiky (čteno odspoda):

Toto dílo se krásně čte za doprovodu přidané hudby, leč bohužel 90% čtenářů jsou humanitnějšího zaměření a mohou se smířit s tím, že odkaz na hudbu nemusí nutně fungovat - přece jen , co je to proti tomuto vznešenému na city velmi dobře působícímu dílu. Proto přidávám konečný odkaz na cílovou MP3 http://ftp4.jhb23bu2dowind.org/lofi/93/3139373.mp3 Jako technický dodatek doporučím si nastavit přehrávací program na nekonečnou smyčku (loopback) - vhodnou pro relaxační čtení. Lehké opakování v tomto případě vůbec nevadí. Piš dál i přesto, že mé hodnocení nevyplývá jasně ze symbolové ikony :-)

Vloženo: 25.09.2007 18:19 | autor: Losted-in-time

Nejlepší text, co jsem od Tebe četla...tip

Vloženo: 12.08.2007 17:29 | autor: Darkny

velmi působivé... skvělá práce! - a přidávám i TIP

Vloženo: 03.08.2007 08:41 | autor: anquetil

Ten příběh napsal sám život, který občas překvapí svou osudovostí. Provází ho obvykle spousta výčitek - co kdyby... Ale co se stalo se asi mělo stát, nezávisle na nás. Povídka je napsána velmi poutavě, díky, želvičko. ni.

Vloženo: 03.08.2007 08:30 | autor: Hariet

Nechápu, proč jsem si to nepřečetla dřív. Je v tom hodně moudrosti a obdivuji tě, že dokážeš lidem říkat věty typu, mám tě ráda. Mně v tom brání vrozená uzavřenost, jen dětem jsem schpná tohle povědět.

Vloženo: 03.08.2007 08:07 | autor: Rozinka

děkuji moc... ta událost se stala před čtyřmi lety a tuto ?povídku jsem napsala nějaký měsíc poté... když jsem ji sem ale vkládala (přepisovala do PC, protože tehdy byla součástí ještě ručně psaného "zpovědníku"), dost jsem ji překopala, "zvěcnila"...dnes už je to jen vzpomínka, konstatování...Jako událost to bylo hrozné, dodnes si pamatuji detaily - jak jsme potom s kamarádkou zůstaly na koupališti až do zavíračky - byť totálně strnulé, neschopné slova - protože jsme se bály pohybu, toho, kdy se vědomí rozhodne pracovat, nebo to, jak na koupák později dorazili novináři, na místo, kde se vše událo, položili černou svíčku, kterou si fotografovali...

Vloženo: 02.08.2007 16:19 | autor: želva

Niekedy nastanú chvíle, keď máme príliš veľa otázok a žiadnu odpoveď.A slovo keby nikdy nič nerieši. Pekne spracované, oslovilo ma.

Vloženo: 02.08.2007 15:35 | autor: adammi

Název kritiky: Nepíšeš jako Bůh, ale jako Bohyně!!!

Já nemám slov, je to strašně krásný příběh. Jen je škoda, že se tento příběh neodehrál jen ve Tvé fantazii :-( A souhlas s Adrianou :-)

Vloženo: 26.07.2007 22:22 | autor: HanysFM

naprosto s tebou souhlasím!

Vloženo: 25.06.2007 11:47 | autor: Adriana Bártová

děkuji :-) trpké zkušenosti bohužel přichází v chvílích, kdy o ně nikdo nestojí, zlé věci se dějí lidem, kteří je nezaslouží a tak podobně... a cennost jakékoliv bolesti si uvědomujeme až dodatečně...

Vloženo: 24.06.2007 19:56 | autor: želva

tklivý příběh svým tématem,v závěru se mi líbí, že tahle drsná skušenost ti ukázala, co je v životě nejdůležitější, je to smutné, ale buď ráda, že jsi tuhle zkušenost udělala už nyní, někteří na ni čekají celý život a nedokážou si vážit toho, co mají, ty už to dneska dokážeš

Vloženo: 14.06.2007 11:15 | autor: Adriana Bártová

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama