ahoj a


ahoj ah

Oldřich Mikulášek

8. ledna 2008 v 21:33 | Tereza Holanová |  co jsem přečetla
Krátce o autorovi:

- narodil se 26. 5. 1910 v Přerově. Jeho otec pracoval jako železniční zřízenec. Mikulášek absolvoval dvoutřídní obchodní školu, několik let pracoval jako úředník, fakturista v továrně na cukrovinky, na železnici jako vozopísař i jako cihlářský dělník v Újezdci u Přerova.
- V letech 1930-1937 byl ve Zlíně litografem a leptačem (leptal na zinkové plotny slovo BAŤA). Po pokusu o založení sportovního týdeníku se stal sportovním redaktorem časopisu Obzor (1933-1937) v Přerově. V letech 1937-1945 redaktorem brněnských Lidových novin. Dále psal do brněnského deníku Rovnost (1945-1948), do deníku Svobodné noviny (1948-1957). Působil v brněnském rozhlasu (1952-1957) a v redakci literárního měsíčníku Host do domu (1957-1964). Další listy, v nichž publikoval byly: Kritický měsíčník, Akord, Blok, List, Tvorba, Kvart, Nový život, Kultura, Kulturní tvorba, Červený květ, Sešity, Zlatý máj, Literární listy, Listy Klubu přátel poezie a další. Je autorem komentáře v publikaci o Brně Město v sadech (1956).
- V roce 1965 se stal spisovatelem z povolání. Jeho tvorba byla ohodnocena mnoha cenami. Na počátku sedmdesátých let, v období normalizace, nesměl podobně jako další autoři publikovat. Až do své smrti (1985) byl v konfliktu s politickou mocí.
- Přátelil se především s básníky, kteří měli silný vztah k Brnu (Josef Kainar, Jiří Blatný, Jan Skácel - ten mu také byl nejbližší). Je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů české poválečné poezie. Vedle Seiferta a Holana bývá označován za třetího univerzalistického básníka 20. století. Literární znalci jej často označují za nástupce Františka Halase a jeho básnickou tvorbu datují až od okupace. Mikuláškova milostná poezie bývá označována za vrchol milostné lyriky

Dílo - sbírky:
- Černý bílý ano ne (1930) - k této prvotině se hlásil nerad, sbírka zapadla
- Marné milování (1940)
- Křídlovka (1941)
- Tráva se raduje (1942)
- Podle plotu (1946)
- Pulsy (1947)
- Horoucí zpěvy (1955)
- Divoké kačeny (1955)
- Krajem táhne prašivec (1957)
- Ortely a milosti (1958)
- První obrázky (1960)
- Svlékání hadů (1963)
- To královské (1966)
- Šokovaná růže (1969)
- Agogh (1980 - v cizině, v Čechách vyšla až po roce 1989)
- Žebro Adamovo (1981)
- Velké černé ryby a dlouhý bílý chrt (1981)
- Sólo pro dva dechy (1983)
- Čejčí pláč (1984)

Charakteristika Mikuláškovy poezie

- často v ní užívá obraz trávy, coby symbol národní nezdolnosti - nejvíce ve sbírkách Divoké kačeny a Svlékání hadů (báseň Tráva). Chápe ji jako zdánlivě nejprostší, nejvšednější motiv, který je ve skutečnosti nejhouževnatější a přežije všechny nečasy. V závěru básně Tráva se stává i symbolem národa - jeho nepřemožitelnosti a věčnosti
- motiv smrti, tu chápe jako nutnou součást, "společnici" života (nikoliv protiklad)
- neexistuje rozpor mezi situací subjektivní a společenskou, obě se vzájemně propojují a prolínají, básník se "staví do roviny" s kolektivem a přírodou
- V období 60. let se v jeho poezii začínají objevovat prvky existencialismu a pocity bezvýchodnosti (důsledek básníkovy nemoci)
"O nic jsem se nikdy nikoho neprosil. Jsem básník, a to mi nikdo nevezme. Kašlu jim na tituly. Jenom závidí." , povzdechl si autor v době, kdy mu byl vyčítán pesimismus a chmurnost. V době, kdy Jan Pilař osobně dohlížel na to, aby jeho náklad v Bloku nepřesahoval náklad tří tisíc výtisků.
- lásku nepojímá s hravostí, ale jako cit osudný, vážný, básně mají tragický podtext
- dokáže vyburcovat dnešního člověka z nečinnosti a netečnosti a lhostejnosti (příčiny katastrof individuálního člověka), často ostře vyhrocená pointa
- dlouhé větné celky, užívá pomlčky, nepravidelné členění na strofy


V jednom rozhovoru Mikulášek řekl: "My čteme při snídani, jak střílejí lidi a jak na ně padají bomby. A my přitom řekneme: ´To je ale svinstvo, maminko, dej mi ještě housku, a toho másla méně… Kdo má být rozčílenější nežli básník, reprezentant všech bezmocných, který nemá jedinou naději, že jeho řeči něco spraví, ale který to musí říct, protože je mu k pláči smutno.´"



Napsali o Mikuláškovi

Jan Skácel - v doslovu ke sbírce Mikuláška Běžící luna: "Je cosi strašného a odpudivého na básnickém řemesle. Velcí spisovatelé se toho odedávna děsili. Vše se proměňuje v materiál. Co jinak prochází jako cit, vzrušení, láska nebo neštěstí, stává se umělci předmětem. On jinak nemůže a je to zlé."
- v Mikuláškově životopise: "Jako redaktor poznal dokonale všechny druhy novinářské roboty. Rád dělal sloupky, deničky, reportáže, soudní síň. Vyhýbal se kulturní rubrice jako čert kříži."


Miloš Pohorský - v doslovu k výboru z díla Mikuláška Sólo pro jeden dech: "Někdy se básník zjeví naráz a bez viditelných předznamenání, jež by upozorňovala, že se přihlašuje nová, svébytná naděje. Jindy se vynořuje na obzoru poezie a v širším kulturním povědomí postupně, na několikrát a nenápadněji - takový byl Oldřich Mikulášek."



A na závěr…
- pravděpodobně v letech 1937-1938 poslal Mikulášek své verše k posouzení Josefu Čapkovi, který mu odpověděl následujícími slovy:

Milý pane,

děkuji za verše a za vzpomínku, pamatuji se na Vás docela dobře a také na Vás nijak nezapomenu, mám básníky vždycky rád. Ty Vaše verše jsou jistě dobré - chcete-li věděti mé mínění - a docela oceňuji jejich moderní a velmi přítomnou orientaci. Mladý člověk musí něčím začínat, a začíná-li novými a dobrými příklady, je to dobře. Ale - snad mi budete rozumět - je pak ještě třeba něco osobní osudovosti, která odvede člověka od školy, když ji pochopil a si ji osvojil; hleďte být osobnější, nekoukejte tak na úroveň a linii, nevyděláte na tom peníze tak jako tak, na co tedy třeba být tak poslušný toho, jak to právě dělá Holan anebo jiní! Chcete-li psát verše, hledejte v tom sebespásu a nedělejte tím kulturu. Vy, myslím, mohl byste psáti dobře, jen nesmíte myslit na to, jak se to venku přijme a kam Vás to zařadí. Zbavit se ctižádosti a ponechat si vysoká měřítka je jedinou školou osobnosti opravdu umělecké-aspoň dnes, kdy se dá příliš mnoho na školy a na úspěchy. Pamatujte na to, že na ničem tak nezáleží, jako na vlastním životě - jestli ten život něco obsahuje! Buďte v literatuře mimo literaturu, s nikým se neměřte, nikomu se nechtějte rovnat, pište jen když toho cítíte nejvyšší nutnost a jistě pak vyslovíte něco za sebe a ne za nějakou obecnější úroveň a to bude všechno a dost i bez státních cen, několika vydání a uznání souputníků. A teď pište (ale ne zbytečně často) a na mne se nezlobte!

Josef Čapek
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama