ahoj a


ahoj ah

Sometime´it´squite complicated

16. ledna 2008 v 21:06 | Tereza Holanová |  Terka píše povídky
/srpnové "dílko"/

Milý deníčku….
"Tož su tu"
Živá a zdravá, čerstvě přijeta z malebného jihočeského Eurocampu. Z titěrného tábora v nehlubokém lese, kam jsem se vydala jako jedna z asistentek "native speakerů" v rámci kurzu výmluvně nazvaného English 4 you.
Po dnešním náročném putování zpět - k rodinnému krbu jsem zvládla vše samozřejmé. Vytvořit z "lesního tvora" opět SEBE, vybalit napěchované zavazadlo, aklimatizovat se. Nyní zbývá jediné. Uspořádat, zhodnotit, sepsat všechny zážitky, dojmy i události… A že jich bylo mnoho a dostatečně pestrých!
Rozhodla jsem se začít od konce… snad proto, že dnešek korunoval celý můj "vejlet", snad proto, že je ze všech "raritek" tou nejčerstvější…


1 am: Ok. Co nadělám, musím. Ač se mi do postele opravdu nechce… Sotva před hodinou jsem usínala (tedy konala dozor) na technopárty (dětmi titulované slovem Diskotéka), viděla se ve svém "vězeňském pelechu", pod zaručeně teplým spacákem, který hřál jen, pokud jsem se vybavila cca třemi mikinami, dvěma dekami či ignorací vůči nezastavitelnému třasu…
Poslední staff meeting byl odbyt naprosto stručně, bez průtahů. "Amíci" (= all native speakers, tedy Angličani, Američani a jeden Kanaďan) po týdnu "kalení" projevili známky únavy a po zjištění, že je třeba držet služby mezi chatkami (dětičky považovaly večerku za signál ke shromažďování se, nevyhovujícím migracím…), se nenápadně vytratili do zákulisí.
Koho jsem odchytla, tomu jsem stiskla ruku a od srdce vyjádřila radost z prožitého týdne. Derekovi jsem dokonce spontánně padla kolem krku, strasti spojené s "pacifikováním" naší Group number Four nás dokonale sblížily… Pak už zbýval jen "Czech staff" a má nechuť odejít. Od těchto lidiček se mi opravdu nechtělo. Během pobytu mi každý z nich nezaměnitelně přirostl k srdci, stal se skvělým spolupracovníkem, kolegou i přítelem… Před půl druhou jsem (tuze smutná z toho veškerého objímání a loučení) k sobě konečně vpustila spánek

4 am: Navzdory absenci signálu pro T-mobile (zpočátku opruz, postupně příjemné přivykání vegetování bez neustálého styku s technikou) se mobil rozezvučel jak kočka tahaná za ocas… Budík… Zima, ospalost, lenost. Přesto jsem stihla vše sbalit, sebe vypravit a vynést "odpaďák" (snaha utišit výčitky, že jinak se na úklidu podílet nebudu) tak, abych chvilku před pátou ranní zamávala spícímu kempu. Uf. S krosnou do kopce to šlo "náramně". Všude posvátné ticho, přírodní království, jen já, funící a zpocený "rychlochodec"…
Během průchodu polem jsem konečně ulovila signál. Dlouho se z něj však neradovala, neboť se spustil déšť. Na zádech čím dál nesnesitelněji těžká krosna, v jedné ruce spacák, igelitka s jídlem a vším, co bágl nepojmul, v druhé deštník. Brzy lilo tolik, že jsem měla suchou pouze hlavu (mých pět a půl vlasů ukrytých pod šátkem J). Zato ztuhlá záda, bolestí znecitlivělá ramena.
Do Stádlce jsem dorazila s čtvrthodinovým předstihem. Vísku jsem provandrovala skrz naskrz, až poslední odbočka mne zavedla na náves obsahující "autobusové nádraží". Na zbývající minuty do odjezdu jsem uprchla před (nyní již) slejvákem do plechové budky, protáhla zmordované tělo, vylila vodu z tenisek.
Autobus nikde. Když jeho zpoždění přesáhlo deset minut, uráčila jsem se zahledět do ocupovaného, flekatého, nevěrohodně působícího jízdního řádu na stěně zastávky. A překvapeně zjistila, že dopravní prostředek, který mne měl v 6 am hodit do Opařan, přijíždí pouze v pracovní dny… Během několika málo vteřin, po letmém "juknutí" do mapky, jsem se obtěžkala zavazadly a "vystřelila" do sousední obce, odkud mi v 6.32 odjížděl navazující spoj do Brna.
Dva kilometry šíleného úprku. Po silnici, mírně do kopečka, leč - nutno podotknout - v lijavci… Šibeniční časový limit (17 minut) mne donutil k občasnému běhu, ignoraci deště, zoufalému spěchu… "Práh" Opařan jsem překročila v 6.29. Poté, co mi jeden místní "venčitel" jezevčíka sdělil, kudy na autobusovou stanici ("Zahněte doleva a jděte zhruba půl kilometru rovně"), jsem zmobilizovala veškeré síly a stylem chromého maratonce se rozutíkala daným směrem. Výkon přesahující veškerý můj sportovní potenciál. Bohužel nedoceněný…
Dorazila jsem v 6.34 a ve tři čtvrtě pochopila, že "bus has already left"… Po zjištění, že nyní musím dojít zpět do Stádlce, odtud pak po zbytek dne s miliony přestupů cestovat domů, jsem se rozhodla pro variantu "B". Dopravit se do Tábora dříve než autobus, který mi ujel a po několika zastávkách míří právě tam, a pokračovat ve svým původních záměrech.
Vykročila jsem po silnici - směr historická "husitská metropole"(povzbuzením byla dopravní značka sdělující, že mne čeká jen 20 kilometrů cesty …)
Po čtvrthodině chůze a mnoha nezdárných mávnutích rukou se na mne "ušklíblo" štěstí a jedno auto zastavilo. Má stopovací premiéra. Kdykoliv předtím jsem se zapřísahala, že Nikdy, nyní jsem tak učinila v rámci "cestovatelské nutnosti"…
Chlápek za volantem (pracovník dálniční policie) se díkybohu projevil velmi slušně a ochotně. Zavezl mne přímo na táborský autobusák tak rychle, že jsem do odjezdu stihla vypít čaj z automatu, doplnit zásoby čokolády a přispět nekřesťanskými čtyřmi korunami "toaletní bábě"…

8 am - 10.30 am: Přesun z Tábora do Brna krásně luxusním a pohodlným busem. Více si nepamatuji. Jen "úvod", kdy jsem zasedla vedle jakési starší nóbl dámy, která mne sjela velmi pochybným pohledem (fajn …zmokla jsem, za týden jsem naspala tolik, co doma za dvě noci, zkrátka a jasně, život v "divočině" mne nepustil netknutou). Celé dvě a půl hodiny jsem strávila zmateným spánkem (včetně uvědomění si toho, že "I have left my english camp and I can use English only in my mind now"), občas zkontrolovala hodinky, neboť další dopravní kolaps bych nejspíš už nepřežila…

10.30 am: Brno… Čerstvý vzduch, jistější krok, nepatrná odpočatost. Dlouhé čekání na další spoj… Vaňkovka vše jistí. Utratit čas (+ čerstvě získaný výdělek) couráním po obchodech pro mne v tu chvíli bylo adekvátně náročné… Před odjezdem rychlý "lunch" (po táborových lahůdkách totální bída) a pak již opět propad do bezvědomí…

14.20 pm: Svitavy mne přivítaly proklatě pošmourně a nevlídně - až na pár bezdomovců a "povalečů" nikde ani noha, navíc šedivé mraky měnící se prvně v nevtíravé mrholení, poté v cosi horšího… Nekonečná půlhodina strávená hypnotizováním hodin a pak již můj oblíbený courák, který je s to zdolat 17 kilometrů za rekordních 45 minut…
I tento úsek jsem však zdárně "překonala" a s před 16 pm uvítala s otevřeným deštníkem svůj "home, sweet home"

Navdory všem patáliím jsem svým výletem byla nadšená, doma i všude okolo se s ním řádně pochlubila. Bezstarostný úsměv mi zmizel z tváře až druhý den, když jsem se neprobudila v posteli sama... Přes noc se ke mně nastěhovala angína a o své "náklonnosti" mi dala setsakramentsky vědět...
 


Komentáře

1 Tereza Holanová | E-mail | Web | 10. července 2008 v 11:28 | Reagovat

Komentáře z Epiky (odspoda):

S heslom - V zdravom tele zdravý duch -sa dá prekonať všeličo.Vcítil som sa do tvojho cestovania, parkrát už sa mi niečo podobné stalo.

Vloženo: 12.08.2007 21:46 | autor: adammi

ahoj Darkny :-) zajímavé je, že ač bylo vše dost stresové (déšť, já totálně durch, za celý týden nevyspaná, fakt těžkej batoh...), byla jsem docela v klidu (třeba, když jsem se rozhodla jít do toho Tábora)...říkala jsem si, že vše nějak dopadne..:o) a doma jsem se tomu jen smála..

Vloženo: 12.08.2007 17:50 | autor: želva

Chtěla bych ještě vědět, jaké byly Tvé pocity, když jsi dorazila domů :) Jestli sis říkala, že to bylo šílený, nebo že to bylo příjemně zajímavý dobrodružství :)

Vloženo: 12.08.2007 16:05 | autor: Darkny

Tak to je perfektní dílo.

Vloženo: 12.08.2007 12:12 | autor: maja3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama