ahoj a


ahoj ah

Dopisy osmahlé nikotinem

15. března 2008 v 11:08 | Tereza Holanová |  Terka píše povídky
Jak to bylo, pohádko? Zabloudilo kuřátko za zahradou mezi poli, pípá, pípá, nožky bolí. Už jsme se dlouho neviděli… Na odpoledne jsem nic neplánovala. Jednu knihu přečetla. Tak skočím do knihovny pro další. Doufajíc, že potkám Edu.
Ve vysokém obilí bude večer za chvíli.
Tak jsme ho pojmenovaly. Bylo mi skvěle, nechtěla jsem víc, měla radost ze života a moc energie dělat blbosti. Už rok naň platonicky myslím. Za tu dobu jsem spolu asi pětkrát mluvili. "Ta učitelka má dnes ránu…" "Nevíš, jestli odpadá odpoledko?" Též tě chci vidět, ale vlastní zdraví je pro mne na prvním místě…
"Povězte mi, bílé ovsy, kudy vede cesta do vsi!"
Nech si to pro sebe nebo na mě zapomeň, ale neříkej to nikomu, prosím… Při každé cestě jsem točila hlavou jak korouhvička. Snažila se vypadat světácky, neodolatelně. Na uhry jsem netrpěla, přestávala vypadat jako kluk. Na oblíbených riflích se mi rozjížděl zip. Tak jsem ho vždy spravila a věřila, že vydrží. A na krk pověsila klíčenku. Totálně "in". Nebo zajistila sichrhajskou.
"Jen se zeptej ječmene, snad si na to vzpomene."
Bezmála patnáctiletá světačka. Po vzoru spolužaček si vzala na školní výlet prezervativy. Přestože jsme opékali buřty a plácali vybiku. Četla dvě knihy denně. A vydala se s holkama na Křižák.
Přemýšlela jsem o zítřku, vím, že s ním na sto procent počítáš - i když vidíš, jak mi je, a stejně jako já nevíš, jak bude. Nedovolila jsem si říct Ne, když se poprvé v životě stavily. S takovou nabídkou. Nevěděla jsem, co bude dál, zda budeme pokračovat jako přátelé nebo něco víc - bylo mi nádherně… Zachvívala jsem se vzrušeným očekáváním. Netušila, co a jak.
Kuře bloudí mezi poli, pípá, pípá, nožky bolí.
Jsem trochu smutná, že neuslyším: "Vůbec nevadí, pro mne je hlavní, aby ti bylo zas dobře…"
Celou dobu jsi byl úžasný, každé tvé slovo, úsměv, dotyk a… "Pověz, milý ječmínku, jak mám najít maminku?" Je mi samotné úzko, že mi stále není fajn, mohu ti nabídnout pondělí nebo úterý večer dvě hodiny, prostě všechen svůj čas, jakmile budu s to někam dojít… Raději jsem si vzala méně oblíbené zvonáče, aby se nestal trapas se zipem. Do peněženky narvala všechny drobáky, které jsem měla. Na Bravíčko. Musím se učit, ale ráda bych si s Tebou povídala celý den. Na krabicové víno to stačilo. Holky dokoupily vodku. A pivka. Doplazily jsme se až na vrch, ke kalvárii. Jak jsem přijela dom, hned jsem zapla počítač a psala odpověď. A zkoušela sama, co snesu. Přes celé město. S těžkými batohy, ve kterých cinkaly lahve. Nebylo mi špatně. Pálila jsem si prsty. Jen to hnusně čpělo.
Ječmen syčí mezi vousy: "Ptej se pšenic, vzpomenou si!" Kuře pípá u pšenic, nevědí však také nic: "Milé kuře, je nám líto, ptej se žita, poví ti to!" Ještě dlouho jsem čekala v posteli, zda se ozveš. Slunce jak na potvoru hřálo, pot z nás stékal. Otvíral se nádherný výhled na jarní město. Našly jsme sympatickou mýtinku. Uválenou. Ukalenou.
Kuře hledá žitné pole, ale to je dávno holé.
Kdysi jsem tudy chodívala s mamkou na procházku. A běhala přespolní běh. Nikdo se nesmál, že mne po třech letech zlomily. Vyvalily jsme se na deku. A světácky si ťukly lahváčema. Občas jsme omylem sežvejkly nějaký list. Pak jsem spala, ale zmatečně, každou chvilku se vzbudila, zapla mob, zjistila, že nic, ale dlouho jsem nevydržela a zas po něm koukala… Vodku nalévaly do papírových kelímků, víno pily z láhve. Pak jsem držela v ruce cigaretu. Ani nevysvětlovaly… A na suchá strniska vítr tiše zapíská: "Vždyť jsi doma za chalupou. Slyšíš? V stáji koně dupou, kocour v stodole tiše vrní - a tvá máma za vraty zob, zob, zobá bílé zrní s ostatními kuřaty." Potřebuji cítit, že ti na mně záleží; hned, jak opustím barák, uvidíš... "Děkuji ti, žitné pole!" "Pozdravuj tam ve stodole!" Víš, jak jsme spolu šli po škole do města, jednou v pátek - já pro výplatu, ty na vlak. Pak jsem se sbalila a vydala na procházku. Povídali jsme si, blbli, smáli se… Prodírala se lesem, motala se do bodláků, na chvilku ztratila rovnováhu a zůstala viset na trnité větvi. "Koho, milé políčko?" Všichni se váleli na dece. A na zemi. Cítila jsem se jako součást nepopsané knihy. Která se sama nalistuje. Tak jsem si dala ještě jedno cígo. Ty chvíle, které jsi se mnou jak ve středu, tak včera strávil, pro mne znamenaly nejvíc. A kochala se pohledem na město. "Zrno i to zrníčko! Ať se ke mně zjara hlásí, vychovám z nich nové klasy!" Dodaly mi hrozně moc síly, chuti do života.
Než jsem našla dům, bylo vše zas normální. Až na osmahlé tváře, zválené zvony a opojně spokojený pocit. Znamenáš pro mne klid, bezpečí, jistotu… A šla jsem si číst. Prsty smrděly od nikotinu. A tak mámu za krátko, našlo také kuřátko. Vydrž prosím ještě pár dní, než mi nebude tak zle. Pak budu už jen tvá… Kdyby mne takto viděl Eda!
 


Komentáře

1 Tereza Holanová | E-mail | Web | 20. března 2008 v 9:13 | Reagovat

Výpis jednotlivých kritik z Epiky (čteno odspoda):

Adriano, děkuji za návštěvu, přeji inspirativní chvíle :)... ten Hrubín mne osvítil úplně náhodou a těší mne, zda nějak oživil nebo vdechl textu nový obraz...

Vloženo: 17.03.2008 16:59 | autor: želva |

ano, Vláďo, pojmenoval a charkterizoval jsi naprosto přesně... mám sice velmi rozbujelou a barevnou fantazii, schopnost vymýšlet příběhy, ale nic nelze věrohodněji a skutečněji uchopit než to, kde si na nic nehrajeme, ne? ;-)... pro mne je tedy ideální pohlížet takto s odstupem, nejen na klíčové a osudné věci, ale právě úplně bezvýznamné, přesto osobité momenty, jako je obyčejná cesta vlakem, jeden z desítek napsaných dopisů, sjíždění kopce na kolečkáčích, apod... děkuji za pochopení a zamyšlení se a přejí krásný den*

Vloženo: 17.03.2008 16:58 | autor: želva |

Zajímavý nápad, tvoje básnictví je cítit i v próze, což se každému nedaří dobře zkloubit, tohle je fajn čtení, přirovnávat se ke kuřátku, trefné, TIP

Vloženo: 17.03.2008 10:41 | autor: Adriana Bártová |

Tenkrát jsem ji četl a nenašel vhodných slov ke komentáři (dnes podobnou tématem a stejně sugestivně silnou jsem tu četl od Sindeleon); z Tvých některých dalších děl na Epice však již dnes lépe vím (?), kde je ve vodách života Tvoje parketa (nebo spíš loďka). Zavzpomínat na staré zážitky, ať již prostopášné, hříšné, veselé, poučné, varovné, zraňující či jinak "hodnotné", toť jistě úděl každého, kdo si chce tříbit nejen styl psaní...

Jedna z největších radostí života je dělit se o tu svou radost s jinými, přenášet ji na ně; a přijímat obdobně nejen radosti, ale přiměřeně i smutky přátel svých.

Vloženo: 17.03.2008 01:29 | autor: Špáďa |

Špáďo, mě také ne... jsou to šest let staré zážitky, které mne hodně rychle přešly díky následujícím událostem (moje starší povídka Mám tě ráda a ty spíš)... plus - pro zajímavost - prolnutí s různými úryvky z dopisů, které jsem někdy psala nějakému chlapovi/ klukovi... a většinou v dost zdrblém stavu, kdy jsem se snažila něco zachránit, apod :-))

Vloženo: 16.03.2008 23:52 | autor: želva |

Ad obsah: Už mě to rošťačení tolik nebere, asi to bude věkem... Tu formu (prolnutí s verši F.H.) jsi však zvolila, myslím, velice příhodně...

Vloženo: 16.03.2008 23:45 | autor: Špáďa |

krásně napsané, obrazné, zaujalo mě i proložení díla Hrubínovými verši.... TIP a díky

Vloženo: 16.03.2008 22:32 | autor: Neapolská |

Roztomilé, vtipné... Barevný svět dorůstajícího "kuřete", plného radosti ze života, touhy poznávat, nadějí, ale i průběžného zklamání. Všichni jsme to zažili. Hezky se to čte...

Vloženo: 16.03.2008 14:44 | autor: Hariet |

Ty asociace jsou bezva, byl to prima nápad, ta symbióza s Hrubínem... :o)

Vloženo: 16.03.2008 10:31 | autor: anquetil |

Veľmi sa mi to pozdáva. Pekne sa tie texty, ich myšlienky a obrazy navzájom kopírujú. skorá mladosť, prirovnaná ku kuriatku.Dobré.***

Vloženo: 15.03.2008 13:04 | autor: adammi |

zajímavé pojetí :) každopádně jde vidět sqělá propracovanost dílka, ale nemůžu se zbavit dojmu, že mi to úplně nesedlo... nechcu hodnotit, ale pro ostatní přidávam tip* :)

Vloženo: 15.03.2008 12:53 | autor: Sindeleon |

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama