ahoj a


ahoj ah

Odcházejí, aby si mne vzali

23. července 2008 v 20:44 | Tereza Holanová |  Terka píše povídky
Nic mi není. Nejradši bych si šla hrát. Po bytě chodí mamka i babička. Musím ležet v zábalu. A nenakazit medvěda. Myslím na školku. Zábal studí.
Na poslední výlet mě nevzali. Řekli, že zlobím. Těšila jsem se na špekáčky, bazén a jak půjdeme zpátky pěšky. Hlavně, že Gruliška mohla. Nebo Gryzka. Jak by se smály, kdyby mě teď viděly. Jak si s medvědem hledím do očí a nemůžu pohnout rukama. V ledových prostěradlech. Poslouchala jsem, jak všichni dostanou dvacku na kapesné, zatím co mně řekli, že nejedu. Asi za ty rozbitý lokty, které mi učitelka drhla kysličníkem. A nadávala. Včera jsem zakopla o chodník.

Konečně ven. Chystám se zalézt zpět do postele, ne, že by mi něco bylo, ale oblíkají mne. Žádné lež a nevylízej. Jako by se mělo někam jít. Radši bych si hrála na zvířátka. Soukají na mne košilku, roláček, manšestráky, svetr. A nehýbat se. Sedím na kraji mamčiné postele a stále mám v hlavě, jak se schválně ostatní chlubili, že tam bude bazén a zpátky půjdou pěšky.
Naši furt chodí sem a tam a hlasitě mluví. Nohy mi klimbají ve vzduchu.
Nebo to bylo za ten špendlík? Vzala jsem mamce brož, vypadala jak motýl. Když byly Kuřátka, píchla jsem Milenku do ramena. Vzala mi ji a já musela za dveře.
Že bychom s mamkou šly taky na výlet? Sedím u doktorky. Normálně bych už spala. Prohmatává mi bříško. Něčemu se směje. Stydím se, je mi už šest. Tak se směju taky. V kalhotkách s myškou. Koukám na mamku. Svetr, manšetsráky, roláček, košilku. Všechno skládá do kabele. Mne kdosi vysvléká. Máma s taškou odchází. Jakási paní mě nese za velké bílé dveře na konci chodby.
Možná mám výlet zakázaný za utopený toaleťák. Stalo se to dávno, ale trestají mě za to doteď. Milena tenkrát přilítla. Nadávala, že to se nedělá. A začala mne tahat za vlasy. Že to řekne mamince.
Na ošetřovně čeká další sestra. Má drdol a pantofle jak babička. Dostávám pruhované pyžamo. Venku je tma a nevím, co se bude dít. Prý se nemám hýbat. Tak mi zapíná knoflíky. A píchá injekce do obou rukou. Domů prý půjdu nejdřív za týden. Pak přichází hodně lidí a provádějí se mnou další věci. Některé bolí.
Vzpomínám, jak jsem se Mileny ptala, co se stalo. A ona křičela ještě víc. Ať nelžu, nebo na mě zavolá policajty se psem. Chtěla jsem, aby přišli. Nic jsem totiž neudělala. Kdosi hodil papír do záchodu a mému já to nebyla nikdo nevěřil. Tahala mne za vlasy a nadávala. Tak jsem tady…
Všichni zírají a já si připadám malá. Znovu mi propichují ruku a nakládají na lehátko. Jedeme výtahem a pak venkem. Ulice je pořád plná lidí. Školka se vrací z výletu. Možná se na mne zrovna dívají. Vidím zatažené nebe, kolem plno aut. Vezou mne přes ulici na rentgen. Namísto špekáčku a bazénu. A zpátky. Sestra mne strká na pokoj, do klece u dveří. Odchází. Je tma.
 


Komentáře

1 Lennroe | Web | 25. dubna 2010 v 21:40 | Reagovat

Pohled malého dítěte se daří málokomu, tobě to jde ale skvěle.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama