ahoj a


ahoj ah

Irský deník II

16. září 2008 v 3:20 | Tereza Holanová |  irská všehochuť
Irský svět z okna autobusu
fotografie na: Cestou z letiště
Zužitkovala jsem načtené informace, že nemá smysl jezdit místním "airportcoachem" (trasa letiště-centrum), ani taxíkem (stejně jako varianta první leze do peněz), protože se díky zácpám courají stejně jako obyčejná linka (čtyřnásobně levnější). Zamířila jsem proto rovnou k zastávkám MHD.
Po chvilce bloudění jsem našla tu správnou "jednačtyřicítku", postavila se spořádaně do dvojstupu (jak se místní nastupující do busu automaticky řadí), hodila dvě eura do jakési plechové schránky, nechápavě čekala, co se stane, dokud mne řidič neupozornil, že z půl metru vzdáleného počítače mi vylezla jízdenka.

Jako správná Češka cestující po dvanácti letech opět "double deckerem" jsem se usadila do první lajny horního patra, aby mi nic neuniklo. Zvláště mne fascinovala samotná jízda. Přestože jsme tu a tam jeli "jako prasata", měnili směr na poslední chvíli, cpali se do míst, kde bych si nebyla jista ani s osobákem, v posledním metru zajížděli do "zastávkového chlívečku", vše se dělo s jakousi lehkostí a zručností.
Irové jezdí stejně jako Britové vlevo. Co to vše obnáší? Jednak volant na pravé straně vozu, opačné umístění jízdních pruhů, což mne uvádělo v zmatek především na přechodech. Krom toho je též interesantní sledovat, jak jedeme po kruháči "v protisměru". Mezi další zajímavosti ze světa silnic patří, že semafory, značky a cedule s odbočkami se nachází až za křižovatkou. Autobusy MHD mají často vyhrazený svůj vlastní pruh (využívají ho i taxi a cyklisté), díky tomu se v mnohých případech vyhnou kolonám. Samotné zastávky mají v Irsku podobu žluté tyče zakončené kolečkem s nápisem "bus", významnější stanice mohou být vybavené i budkou. Nenastupujete-li v některé z hlavních lokalit (centrum města), musíte si autobus mávnutím ruky stopnout. Městská autobusová doprava je, jak si všimli už lidé přede mnou, naprosto nepřehledná - autobusy (dvojpatrové) se neřídí žádným řádem, jednoduše počkáte, než něco přijede, výjimečně se z cedule dozvíte, kam a kudy bus jede, ve výčtu však chybí spousta zastávek, takže musíte danou oblast dobře znát, abyste v pravý čas vystoupili, anebo požádat řidiče, aby vás upozornil. Nejste totiž v Praze, kde vám počítač na každé stanici hlásí, kde se právě nacházíte. Také mne zaujalo, jak Irové omezili chaos na silnicích v centru. Doprava je organizovaná tak, že na severním nábřeží řeky Liffey jezdí pouze levý jízdní pruh, na jižním analogicky pravý. Kromě autobusů najdete v Dublinu též tramvaje (údajně o něco spolehlivější, není jich tu však mnoho) a tzv. DART (dvě linky nadzemního metra) - ani jedno jsem nevyzkoušela.
Mezi další postřehy zaznamenané cestou z letiště patří, že se ani Irsku nevyhnuly McDonaldy, že jednou z nejfrekventovanějších benzinek je TOPAZ, že studenti (alespoň ti menší) nosí školní uniformu a to buď modrou nebo červenou. Také jsem se přesvědčila, že je věta "na každém rohu uvidíte palmu" pravdivá. Subtropická vegetace v kombinaci s tradiční severskou cihlovou architekturou působila vskutku zajímavě. Kromě toho mne zaujalo, že všechny důležité nápisy byly udávány jak v irštině, tak v angličtině (irská gaelština je úředním jazykem, většina Irů však v každodenním životě mluví anglicky).
Po hodinové jízdě mne autobus vyplivl na O´Connell Street. Zamířila jsem na jižní břeh Dublinu, rozhodnutá navštívit dům Oscara Wilda, jenž měl mít podle průvodce otevřeno pouze v pátek. Zatím co jsem se učila listovat a hledat v mapě za chůze, míjely mne davy lidí (O´Connell platí za hlavní tepnu města, prostě Václavák). Velmi rychle jsem si zvykla na místní přechody, vybavené klasickými semafory (zaznamenala jsem dvě odlišnosti - na rozdíl od českých na nich nechybí oranžový panáček a na letišti se navíc odpočítávaly sekundy do doby, než naskočí zelená). Přestože se na nich barvy střídají poměrně rovnoměrně, Dubliňané mají ve zvyku vletět do silnice, jakmile je na ní alespoň relativně prázdno. To jsem od nich poměrně rychle okoukala, mátla mne jen zmíněná skutečnost, že jsem nevěděla, na kterou stranu vozovky se dříve rozhlédnout.
pokračování na: Irský deník III
 


Komentáře

1 brother | 16. září 2008 v 18:17 | Reagovat

Koukam, ze jsi celej den spechala hlavne za Wildem.......:)

2 Tereza Holanová | E-mail | Web | 16. září 2008 v 18:19 | Reagovat

tj... vztekle se tam zenu a on nikde... vedet to, zustanu v policejnim museu, kam jsem omylem dosla xD

3 ... brother | 16. září 2008 v 19:59 | Reagovat

by me zajimaly uniformy a auta britskych poradko-tvurcu.....

4 ... brother | 16. září 2008 v 19:59 | Reagovat

irskych*

5 Tereza Holanová | E-mail | Web | 16. září 2008 v 20:02 | Reagovat

co jsem viděla, tak policemani na ulici pobihali v zelenych reflektornich svrscich, ktere mely napriklad podobu vesty bez rukavu nebo bundy s kapuci. Museum priste, mel by tam byt volny vstup, pokud si zaplatis listek na hrad;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama