ahoj a


ahoj ah

Irský deník III

16. září 2008 v 3:29 | Tereza Holanová |  irská všehochuť
První krůčky Dublinem
Po krátké prohlídce nádvoří Trinity college (asi nejvýznamnější irské univerzity, jejíž součástí je významný Book of Kells, neboli Evangeliář z Kellsu), jsem nakoukla na Grafton Street a odbočila vpravo, kudy jsem podle mapy měla dojít k Wildově museu. Názvy ulic se na domech objevují pouze sporadicky, takže jsem až po dojití k Dublin castle (neboli hradu, který se nachází přesně opačným směrem) zjistila, že jdu špatně. Ani další odbočka nebyla ta správná, takže zatím co se spustil hustý déšť a k mapám, průvodci a foťáku mi do ruky přibyl deštník, jsem si (nechtěně) hned první den prošla Dame i Westmoreland Street.
Déšť mi vzhledem ke stále těžší krosně, ztížené orientaci v ulicích vybíhajících od Koleje sv. Trojice moc nevyhovoval (přestože jsem se první hodinu po příletu cítila div ne dotčeně, že je tu lepší počasí než v Čechách). Náladu mi vylepšila teprve skutečnost, že po hodině strávené couráním zalidněnými irskými ulicemi, neustálým přebíháním přechodů na červenou, narážením svého deštníku do cizích, jednoručním listováním v mapě tak, aby na ni nepršelo, úzkostlivým střežením svého majetku, atd., atd., jsem se ocitla na správné, totiž Nassau Street a po chvilce stála na rohu obdélníkového Merrion Square. Ještě více jsem zajásala, když jsem dům a pamětní desku Wilda objevila hned na rohu ulice vcelku rozlehlého náměstí.

O to více mne nakrkl mladík z recepce, z jehož slov jsem vyrozuměla, že návštěvní prostory momentálně nejsou a nebudou k dispozici. Důvod jsem z něho nedostala, až později jsem si dohledala, že od roku 2007 tyto prostory využívá American college. Nicméně jsem se alespoň v přilehlém parku nechala se sochou svého oblíbeného autora vyfotit a pak se vydala zpátky přes Trinity College, O´Connell Street, abych našla hostel, v němž jsem si přes internet rezervovala postel. Tentokrát jsem cíle dosáhla bez kolapsu, stačilo pokračovat z O´Connell dále nahoru, přejít East Parnell Square, North Frederick Street (opravdu mne zaujalo, jak každou ulici člení na Upper, Middle a Lower, tedy horní, střední a dolní, stejně tak čtyřúhelníková náměstí, kdy mají jednotlivé strany v adrese kromě názvu náměstí i příslušnou světovou stranu), kousek po Blessington Street, pak odbočka, kdy jsem již koukala po číslech popisných. Dublin international jsem záhy vypátrala.
Registrace proběhla bez kolapsu. Vyfasovala jsem kartu, s jejíž pomocí se kromě všech průchodových dveří otevíral i můj pokoj, zakoupila klíč a zámek ke skříňce a odebrala se hledat room 305. Ten mne vcelku příjemně překvapil, protože na první pohled působil přívětivěji než většina kolejí, na nichž jsem kdy pobývala. Po zjištění, že v místnosti chybí zásuvky (nabíjenou elektroniku bylo možné nechat na recepci), že voda z kohoutku teče opravdu jen tehdy, když na páku tlačíte, tzn., že si vždy můžete oplachovat maximálně jednu ruku (výjimku tvořily umyvadla "lepších" podniků, ať už palírny whisky - irové "e" nepíší, nebo tkalcovny ve vesnici Avoca), jsem své věci uklidila do plechové skříně (půl hodiny trvalo, než jsem zkrotila a ovládla zámek) a vydala se ven. K hostelu bych snad ještě poznamenala, že na rozdíl od pokojů byly sprchy naprosto příšerné. Oproti tomu personál velmi příjemný a ochotný, snažil se pomoct vyřešit všechny požadavky, neustále se usmíval, zvláště když oznamoval, kolik která služba stojí. Na rozdíl od některých lidí, s nimiž jsem se seznámila, mi tolik nevadil všudypřítomný (obzvlášť v noci) hluk, na který jsem si (proti své vůli) z kolejí zvykla. A ještě jeden zajímavý postřeh: Většina dveří (od pokojů, wc, atd.) nemá kliky.
Prošla jsem Joyceovu čtvrť, prohlédla si domy, v nichž spisovatel žil, studoval, do kterých situoval některé epizody svých příběhů, prošla uličky severního břehu, prozkoumala Tesco na Upper Dorset Street, nakonec zakotvila v pubu. Protože se mi za celý pobyt v Irsku nepodařilo zlomit dlouhodobý odpor k pivu a tudíž se mne netýkal Guinness, konzumovala jsem převážně víno. To je ve srovnáním s českými podniky dosti drahé (od pěti euro výš), ovšem v poměru s tamějšími cenami nijak vyčnívající. Na rozdíl od Čechů host však nedostane více či méně plnou dvoudecku, ale vkusnou lahvičku (podle informací na obalu se do ní vejde 20 až 30 cl, nicméně vystačí na zaplnění dvou až tří klasických českých "dvoudecek"), z níž si může dle libosti dolévat a co nezvládne, odnést domů.
Že jsou Irové tuze společenští a pohostinní, jsem věděla již před návštěvou tohoto ostrovního státu. Do konce svého pobytu jsem si zcela zvykla, že mne lidé v autobuse, ve frontě v Tescu, či na ulici pozdravili "Hello" a často k tomu přidali otázku "How are you?" (na kterou sice stejně jako Angličané nečekají jinou odpověď, než Fine, thanks, nicméně snaha se cení). První večer jsem však byla lehce zaskočená, když si ke mně poté, co jsem se se svojí "Tarapacou" (víno) odklidila do kouta pubu, abych si v klidu četla a relaxovala, listovala v mapách a naplánovala program na další dny, přisedl jakýsi Ir středního věku, hned se vyptával, jak se mám a jestli je vše v pořádku a jak se mi líbí hospoda a jestli jsem dnes měla hezký den, a připíjel mi svým Guinnessem a od dalšího stolu mne zdravili další Irové a ptali se na to samé a přesvědčovali mne, abych si k nim přisedla a nechápali, proč nechci… (oki, jiný kraj, jiný mrav, v Irsku prostě není zvykem nechat někoho samotného, hlavně v pubu, kde "všichni lidé bratři jsou", na což my sebestřední Češi holt nejsme úplně zvyklí). Vydržela jsem s nimi nějakou dobu kecat přes stůl, když se ale k diskusnímu kroužku přidal těžce bodrý hostinský, naznala jsem, že stačilo, zamávala "Bye" a odklidila se i s Tarapacou na hostel…
pokračování na: Irský deník IV
 


Komentáře

1 košiška | 16. září 2008 v 15:39 | Reagovat

"voda z kohoutku teče opravdu jen tehdy, když na páku tlačíte, tzn., že si vždy můžete oplachovat maximálně jednu ruku" .... To je snad ještě geniálnější než britský zvyk pouštět zvlášť studenou a zvlášť horkou vodu:)

2 brother | 16. září 2008 v 18:37 | Reagovat

Trinity College :)) hmm.. predevsim vdecny pojem mnoha filmu z prostredi anglie a Irska.

Pritomnost Tesca me dostalo uplne... stejne tak jako uzavreny dum Wilduv, jinak na te fotce se sochou vypadas, jako by ses vice bala, zda-li ti ta cizinka ten fotoaparat neukradne :-p

Z pratelskeho chovani v hospode bych byl asi dost zaskocenej, ale kde mas lepsi sanci si pratelsky pokonverzovat v anglictine .. i kdyz smrad piva by mi asi celkem vadil :)

3 Tereza Holanová | E-mail | Web | 16. září 2008 v 18:41 | Reagovat

ještě tam mají Lidl (zda je levný, netuším). Nn, vybíjel se mi foťák a nechtělo se mi další den do těchto končin kvůli fotce plazit znovu, tak jsem ho asi desáterým vyjmutím a znovuvložením baterek vskřísila a modlila se, aby aspoň chvilku vydržel:-) Také jsem o Trinity dříve hodně slýchala/četla a nikdy mne nějak nenapadlo, že by mohla být zrovna v Irsku

4 Tereza Holanová | E-mail | Web | 17. září 2008 v 9:39 | Reagovat

to moje milována Slunííšková Košišššška: v Británii jsem tuto anomálii díkybohu nepotkala (ze by Skotové byli "normální?"... Musí to Být též úžasné, ač zde také de facto nebylo možné vodu regulovat, jelikož, protože už by nebylo co mýt:-)

5 Tereza Holanová | E-mail | Web | 17. září 2008 v 9:40 | Reagovat

to brother: Btw. včera jsem si pustila Once (tento milý zvyk jsem přes léto přirozeně potlačila), za těch cca deset měsíců, co ho vlastním, asi po sto padesáté a s radostí poznala některé ulice, atd. atd., například počáteční scéna se natáčí v parčíku Trinity college:-D

6 ... brother | 19. září 2008 v 21:40 | Reagovat

Oh zajimave :) jn. ja shanim movies rychle, zatim mi tu to od toho unora ceka.....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama