ahoj a


ahoj ah

Irský deník V

16. září 2008 v 3:52 | Tereza Holanová |  irská všehochuť
Příliš dlouhý den
Ač se mi příliš nechtělo, vstala jsem poměrně brzy. Rozhodla jsem se totiž pokračovat ve své snaze nechat Dublin Dublinem a vidět konečně něco z vytoužených přírodních scenérií. Poté, co jsem vyklidila svoji osminu pokoje a odhlásila se z hostelu, jsem vypálila směr O´Connell Street. Tentokrát se mi podařilo autobus najít bez problémů - zařadila jsem se na konec asi dvoumetrového dvojstupu.

Nicméně jsem se dovnitř vlezla i já, vysolila pětadvacet euro, vydrápala se do horního patra, našla poslední volné sedadlo a mohlo se jet. Že jsem udělala dobře, když jsem tentokrát upřednostnila organizovaný výlet před cestováním na vlastní pěst, jsem naznala především díky tomu, že nás sympatický řidič - tradiční Ir (chrlil ze sebe jeden černý humor za druhým) po celou cestu zásoboval informacemi o místech, kterými jsme projížděli, o jejich historii a významu, dodával různé zajímavosti z dějin a ekonomie Irska, vyprávění doplňoval různými legendami a příběhy, které vykreslovaly charakter Irů. Na tomto místě je třeba podotknout, že mi opravdu sedla irská angličtina, její přízvuky, melodie i výslovnost, daleko lépe než britská a možná ještě příjemněji než nedávno vstřebávaná americká.
Po průjezdu Dublinem jsme zamířili na jihozápad. Minuli jsme Blessington a několik vesniček a do té doby plackovitá krajina se začala proměňovat v kopcovitou, později hornatou. Na svazích se pásly kozy, krávy, koně a nejčastěji ovce, většina bílých zvířat byla na hřbetě barevně označena, komu patří, silnice se čím dál tím víc klikatila, některé vrcholky hor mizely v mlze. Objeli jsme několik rozsáhlých jezer (Blessington Lakes) a ojedinělých lesů (stejně jako Skotové a Řekové si je vykáceli, teď se je snaží postupně obnovovat). Na Wicklow Gap (odpočívadlo ve Wicklow mountains) jsme si udělali krátkou přestávku, fotili okolní hory. Zaskočilo mne, jaká v této výšce byla kosa. Poté jsme pokračovali do údolí, do vesničky Glendalough [glendalok]. Zde jsme prošli ruiny kamenných chrámů, keltský hřbitov, prohlédli asi 33 metrů vysokou Válcovou věž, vyslechli si povídání o svatém Kevinovi, který je s místním krajem spjat (v pátém století sem přišel coby poustevník, aby tu rozjímal, nicméně sem za ním proudili další mniši a žáci a postupně se z místa stala jedna z největších osad v Irsku, kterou zničily až nájezdy Vikingů). V průběhu hodinové procházky divokým údolím k jezeru Upper Lake, jsem se jednak dala do řeči s jakýmsi Estoncem a jednak začalo pršet. To zmiňuji hlavně proto, že do pozdně-nočního odletu již déšť neustal.
Nalodili jsme se tedy zpátky do double deckeru a pokračovali v cestě. Kvůli hustému dešti se z okna nebylo na co dívat, následovala ve vesnici Avoca, kde jsme navštívili místní tkalcovnu a pozorovali, jak se vyrábí šály, poté návrat do Dublinu.
Navzdory dešti jsem se rozhodla z města ještě něco mít. Z důvodu omezených otevíracích hodin (víkend) opět nebylo možné zajít do žádného z vytoužených museí (alespoň pádný důvod vrátit se, neboť Museum spisovatelů, stejně jako Museum tisku chci vidět v každém případě), prošla jsem tedy obchody na Grafton street. Také jsem na vlastní oči viděla a chvilku poslouchala pouličního zpěváka, jimiž je Irsko tolik proslulé. Glenn Hansard to sice nebyl (tento hrál poněkud rockověji), každopádně působil dosti charismaticky. Protože déšť o poznání zhoustl, uklidila jsem se do pubu, konkrétně do vyhlášené Oliver st. John Gogarty (podnik pojmenovaný po stejnojmenném básníkovi a sportovci, mj. příteli Jamese Joyce, s nímž po určitou dobu bydlel). Nehrála tu sice žádná živá kapela, jak sliboval průvodce, nicméně se z reproduktorů linula příjemná irská hudba, včetně mnou milovaného Johna Denvera.
Zhruba po hodině jsem se se sebezapřením vydala zpátky do deštivého Dublinu. Obešla jsem Dublin castle, který na mne vůbec nepůsobil jako hrad. Především zřejmě proto, že je situován na jedné z nejrušnějších ulicí města, vklíněn mezi moderní administrativní budovy (správný hrad má prostě být na kopci a působit majestátně, tečka), po malém bloudění se mi podařilo najít i známou St. Patrick´s Cathedral. dojemz jjeí krásy nepatrně narušoval fakt, že byla z půlky obestavěná lešením. Po hodině objevování neznámých ulic, parků a náměstíček, když jsem měla v botách dostatečné zásoby vody, jsem zamířila k hostelu, vyzvednout zavazadlo. Bez vědomí recepčního se mi povedlo dostat se do areálu budovy (připojila jsem se ke šťastlivci vybavenému kartou, již jsem ráno musela odevzdat). V úmyslu jsem neměla nic ničemného, pouze jsem "zneužila" místní sprchu.
Protože byly mé tenisky nepoužitelné, víceméně na ždímání, vylovila jsem žabky (navzdory dešti nebyla zima), které sice v kombinaci s rolákem a bundou vypadaly komicky, ale nepůsobily mi muka vyvolané představou mnohahodinového cestování s "Atlantikem" v botách. Jak "pohodlně" se v nich ve slejváku šlo, jsem zjistila záhy, po dvou přechodech, kdy mi v nich naprosto nehorázně klouzaly nohy. Myslela jsem na jediné, abych blbě nešlápla a třeba se nezabila. Takto jsem se dopajdala až na O´Connoll Street, kde jsem se pustila do hledání busu, který by byl s to mne hodit na letiště. Sice jsem měla bezmála čtyři hodiny čas, jediným mým přáním však bylo zůstat minimálně do rána někde v suchu. Při čvachtání po O´Connell a hledání zastávky pro bus 41 (další odlišnost, zatím co u nás je zastávka, např. Václavské náměstí, jedna a staví u ní všechny tudy projíždějící dopravní prostředky, v Dublinu jich je "padesát", jsou od sebe různě vzdálené a na každé staví jen něco) jsem se dala do řeči s jakousi černoškou cestující též na Dublin airport.
V tu chvíli jsme uviděly jet 16A (druhá možná varianta) ke stanici vzdálené asi dvě stě metrů. Protože nebylo možné odhadnout, kdy pojede další a lilo fakt nevkusně, sebraly jsme všechny síly a pokusily se na stanici doběhnout. To se v mém případě po prvních dvou krocích ukázalo jako neuvážené, žabky se projevily jako smrtící prostředek. V návalu odhodlání bus stihnout jsem je vyzula a bosá (s krosnou na zádech) dosprintovala po zmoklé O´Connell k busu, který jsme tak tak stihly.
Na letišti jsem byla s tříhodinovým předstihem. Za spoustu euro jsem se vybavila muffinem a čokoládou (což byla opravdu šlichta, takže jsem později konzumovala už jen čaj) a utábořila se u jakéhosi stolku s plánem dočíst Týden. Hodinu a půl před odletem jsem se vypravila odbavit zavazadlo a okouknout situaci. Odměnou mi bylo sdělení, že máme hodinu zpoždění. Paráda. Odlet o půl druhé irského času. Následující hodinu a půl jsem tak nějak přežila v křesílku jiné kavárny, přitom konverzovala se stejně unavenými Američankami, dočetla Respekt, snažila se neusnout. O půl jedné jsem bez pípnutí prošla rentgenovou kontrolou, za další půl hodinu pustili mne a další Čechy do letadla. Asi dvacet minut nás z neznámého důvodu nechali čekat v chladném koridoru a pak už nás opět vítala posádka kapitána Králíka, ukazovala nám, jak zapnout pásy, kudy případně padat z letadla, atd. Kromě vzletu si z cesty tmou nic moc nepamatuji, protože jsem více než hodinu prospala.
V Praze jsme přistáli něco málo po páté. Nevzdávajíc naději, že bych mohla stihnout vlak vyjíždějící v 6.06 z Hlaváku (vidina dalšího čekání mne doháněla k šílenství), jsem popadla batoh, který se na pásu objevil pochopitelně mezi posledními (5.25) a letěla hledat nějaký bus. Všechna nástupiště zela prázdnotou, ani zmínka o čemkoliv, co by připomínalo městskou dopravu do centra. Nakonec se mi povedlo přifařit se k rodině směřující do Holešovic. Díky zběsilé jízdě řidiče jsme tam byli za dvacet minut. Vlak jsem tedy bez problémů stihla. Na trase Praha - Pardubice se odehrála druhá hodina mého spánku, poté jsem již v unaveně-mrákotném stavu přečkala zbytek cesty, přestup v České, pěší pochod zapršenou Třebovou, abych v deset ráno slavnostně pohodila batoh do pokoje, smyla ze sebe prach dublinských double deckerů, letiště a chodníku na O´Connell Street a zapadla do postele.
Zcela jistě jsem nevyčerpala všechny postřehy, které mne během třídenního cestování napadly. Dojmů bylo bohužel tolik, že se mnohé krátce po vstřebání ztratily v záplavě jiných. Nicméně, jak jsem již zmínila, do Dublinu a Irska se rozhodně ještě vrátím. Ačkoliv jsem po dvou dnech procházkování se městem nabyla dojem, že centrum, pravý i levý břeh znám dostatečně (poslední den jsem se tu pohybovala vcelku bez problémů) a už toho moc k vidění kromě zmiňovaných expozic není, v celém Irsku se nachází ještě spousta míst stojících za návštěvu. Samotný Dublin mne překvapil svou milou atmosférou, byl však naprosto jiný, než jak jsem si jej dosud pěstovala a zakořeňovala v představách. Zřejmě si tedy budu muset znovu pustit Once a podívat se na "exteriéry" pohledem člověka, jenž město navštívil a snad také pochopil.
 


Komentáře

1 brother | 16. září 2008 v 19:55 | Reagovat

Pekny popis a vidim, ze sis nakonec uzila i placenej vylet, i kdyz te celou dobu doprovazela obuv mokra, nakonec az do extremu :)

V kazdem pripade pekny popis Irska, ktere me z ruznych jinych duvodu laka celkem take.

Jsem rad, ze jsem to mohl precist. Docela vdecny zdroj informaci, lepsi nez fairy tales telling by the campfire :) - pro tebe urcite

2 Tereza Holanová | E-mail | Web | 16. září 2008 v 20:08 | Reagovat

thanks a million :-D By me zajimalo, co TEBE tahne na tento drahy a destivy ostrov.... Ze by Ginness? (naprava "zleho" synka) nebo se ti libi zrzava barva (pak si staci pustit Basniky 5)?

3 jc senior | E-mail | 18. září 2008 v 10:23 | Reagovat

Probudit měl bych paměť omšelou,

v té zemi žil a válčil rytíř Ivanhoe

v hradech, kde krutosti i lásky dupávala bota,

jak z vyprávění znal jsem Waltera Scotta

Těch časů odlesk sotva spatříš v stínu

kaktusů bez malebné scenerie,

či v literární expozici Dublinu

když v trhu knih již jen blecha žije

4 Terka | 19. září 2008 v 18:50 | Reagovat

Jiří, díííky:-) opravdu jsi mi vyrazil dech, originální verše, ve kteržch je "nacpáno" tolik myšlenek;-)

5 Aragonit | E-mail | 3. prosince 2008 v 23:09 | Reagovat

Tvůj irský deník jsem četl opravdu se zaujetím.Moc hezky napsané a zajímavé.Fakt jsem byl potěšen.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama