ahoj a


ahoj ah

Obrazy a metafory smrti I

7. září 2008 v 1:24 | Tereza Holanová |  svět obrázků a fotografií
Poznámka autorky: kvůli desetinormostranovému rozsahu jsem byla nucena esej rozdělit na dvě půli, anžto systém na blog.cz podobně dlouhé texty nebere
Pro svoji práci jsem si zvolila úryvek z knihy Image ethics in the digital age, konkrétně kapitolu nazvanou Pictures of Pain and Metaphors of Distress, což v překladu znamená Zobrazování bolesti a metafory neštěstí. Autorka zkoumá, jakých následků může novinář dosáhnout publikováním fotografií, které přímo zachycují mrtvá nebo zmrzačená těla. Zkoumá, jak čtenáři tato umělecká díla přijímají, jak na ně podobný kontakt se smrtí psychologicky působí. Dále zjišťuje, jak k této práci přistupují jednotliví redaktoři, fotožurnalisté a editoři - zda považují za vhodné zachytit pokaždé, za každou cenu skutečnost či svoji práci podřizují nepsaným etickým pravidlům. Nechybí ani zamyšlení nad tím, podle kterých hledisek se kategorizuje uměřenost či nepřijatelnost zmíněných snímků. Autorka své pojednání doplnila tvrzeními, domněnkami a zkušenostmi dotázaných odborníků.
Text je uveden citátem, jenž celou problematiku výstižně charakterizuje:
"Síla každé fotografie spočívá v tom, že je pro všechny z nás těžké vytvořit si o ní názor."
Podíváme-li se na fotografii, nelze od ní odejít a nic si nemyslet. Může nám přijít zábavná, idylická, nepřehledná, provokativní nebo vyvolávající strach, vždy však nějaký pocit evokuje. Ten je ve většině případů dočasný, krátkodobý - fotografie nás osloví pouze nepatrně, povrchně a my po delší chvíli necítíme potřebu o ní dále přemýšlet. Může se však stát, že se k ní jednou či víckrát vrátíme, protože v nás vyvolala silné emoce. Tato situace nastává především u prací, které jakkoliv vybočují ze zavedených zvyklostí dané společnosti. Jedná se o fotografie zachycující erotiku, násilí, lidské tragédie, včetně smrti.

V úvodu je také třeba zamyslet se nad tím, kdy a kde vzniká tzv. "síla fotografie". Zda v okamžiku, kdy se autor rozhodne zachytit jakýkoliv výjimečný moment, nebo ve chvíli, kdy publikum snímek za silný označí. Jednotlivé národy a kultury se řídí odlišnými morálními a etickými konvencemi, které se liší v příjímání či odsouzení různých kontroverzních témat. Například pro západní civilizace přestaly být již dávno fotografie se sexuálním podtextem tabu, zatím co smrti se místní média vyhýbají. (Jedná se o přirozený následek tamější kultury, kdy lidé běžně nepřichází do každodenního styku s mrtvými, lidská práva jsou přísně chráněna zákony, na péči o život a zdraví se klade vysoký důraz)
Oproti tomu silně nábožensky založené arabské země ve většině případů vnější projevy erotiky nepřipouští. Důsledkem válečných konfliktů a častých teroristických útoků zde naopak vládne odlišná filosofie v případě zobrazování smrti. Lidé se tu s ní nezřídka setkávají "naživo". O tom, zda je fotografie pro danou kulturu přijatelná či ne, tedy rozhodují především čtenáři, nikoliv zobrazená situace.
Autorka textu, jehož obsahem se zabývám, zastává stanovisko, že fotografie, na nichž se smrt objevuje bez jakékoliv cenzury, mohou ovlivnit psychiku příjemce. Proč se rozhodla věnovat právě jmenovanému tématu? Věří, že smrt a utrpení se v současné době stávají "obchodovatelnými statky"; nejfrekventovanějšími a nejpopulárnějšími tématy.
Přestože se ve svém díle vymezuje pouze na prostředí tisku, je třeba dodat, že vyvozené závěry lze vztáhnout i na veškerá audiovizuální média; násilnými televizními pořady počínaje, počítačovými hrami, při nichž lze zabíjet, konče. V uvedených případech dle mého názoru dochází především k negativní změně v uvažování a projevech příjemce, k nárůstu agresivity a ztrátě zábran.
Zamyslím-li se nad fotografiemi, mám dojem, že jejich vliv je výrazně krátkodobější. Všeobecně v nás vyvolávají podstatně menší množství aktivity. Jak jsem již v úvodu zmínila, autorka pro svůj text načerpala řadu odborných názorů, aby z nich poté vytvořila pojednání o vlivu fotografií bez příkras vystavujících násilí, lidskou bolest a utrpení. Rovněž zpracovala a analyzovala často protichůdné názory respondentů. Jeden z nich vyjádřil svůj nesouhlas s publikováním zmíněných snímků slovy: "A co takhle prodávat lístky na pohřeb…?"
Odpověď na otázku, proč novináři zachycují lidské tragédie do nejmenších detailů a editoři umožňují publikaci těchto děl, není třeba dlouho hledat. Díky neustálému vývoji médií a společnosti patří období "literárního žurnalismu", během něhož se periodikum pojímalo coby umělecké dílo, čemuž odpovídal i vhodný a kvalitní obrazový doprovod textů, do žurnalistické historie. O rozvoji technické kvality fotografií sice nelze v nejmenším pochybovat, etická stránka snímků však často snižuje výsledný dojem z jejich profesionality.
Díky obrovskému rozvoji tiskařských technologií, odstranění bariér v komunikaci, všeobecné dostupnosti témat a snižování nákladů na produkci a distribuci hovoříme o dvacátém a stávajícím století coby o období masového tisku.
Pro redakce tištěných i elektronických médií již není hlavní devízou ovlivnit veřejné mínění, sehnat maximum argumentů, analyzovat je vlastním a osobitým způsobem, nýbrž si zajistit stabilní místo na přesyceném trhu a obstát v konfrontací s konkurencí. K dosažení tohoto cíle je třeba mít dostatečně vysokou prodejnost, která je odrazem zájmu čtenářů. Tím se zpět vracíme k jádru problému.
Bulvární periodika se snaží zaujmout nadprodukcí neetických témat a šokujících fotografií, sází na křiklavost a nepřehlédnutelný design. "Seriózni" tisk má situaci o něco složitější. Nemůže si dovolit uvést titulní stranu výkřikem typu: "Lucko, v této posteli tě podvádí!", editoři musí redukovat počet vulgarismů na minimum, rovněž nepřipadá v úvahu zavedení rubriky typu Smějeme se s dívkou Blesku (jedná se o nevkusnou, sexuálně laděnou anekdotu, již doprovází fotografie vyzývavě nahé ženy).
V uznávaných periodikách je rovněž značně menší podíl fotografií ve prospěch textu. Kromě "otvíráků" rozebírajících náměty, které se týkají každodenního života všech čtenářů (především zdražování čehokoliv), může tedy redakce k přitažení pozornosti využít právě fotografií. Za přednost jejich omezeného množství totiž platí, že v kontextu vyniknou mnohem více, než ztrácí-li se v paletě dalších snímků, kdy dochází k oslabení jednotlivých sdělení.
Nachází-li se např. na stránce pouze jedna fotka, čtenář jí věnuje podstatně významnější pozornost, neboť je pro něj jediným vizuálním vyobrazením popisovaného. Fotografie vyjadřující smrt hraje silnou roli ve způsobu, jak čtenář popisovanou událost interpretuje, často je pro adresáta výstižnějším sdělením, než několik sloupců textu, dokáže působit silnějším dojmem. Objeví-li se navíc fotografie tohoto žánru na titulní straně, mají čtenáři tendenci uvěřit, že se skutečně jedná o závažnou událost, o které by se měli dozvědět více. Hlavní roli hraje pochopitelně zvědavost, s níž konzument kteréhokoliv výrobku automaticky sahá po tom výrobku, který na první pohled působí zajímavěji, přitažlivěji a příjemněji.
Při současném "zběsilém" životním stylu, kdy zastavit se znamená pouštět před sebe desítky jiných, si lidé navykli nakupovat "za pochodu", což platí i v případě novin. Pokud pravidelně neodebírají určitý konkrétní titul, rozhodují se na základě prvního dojmu, který je z převážné části podmíněn právě grafikou a jedinečností daného periodika.
Většina redaktorů tedy oprávněně věří pravidlu, že vyzývavý námět a fotografie zajistí vyšší prodejnost a zisk. Z toho důvodu se zaměřují především na shromažďování šokujících a jakkoliv vyhraněných informací; už při jejich výběru zvažují, zda "půjdou na odbyt", či ne.
Neil Hickey se k této otázce vyjádřil: "Fotky, na kterých jsou vidět bolest, utrpení, války a jejich oběti, novináře odjakživa lákaly tak jako děti návštěva lunaparku." Stejně tak smrt zvláštním způsobem fascinuje čtenáře, kteří pobouřeně, avšak se zaujetím hltají informace, kolik kde bylo mrtvých, kdo a jak utýral které dítě, které silnice se tentokrát pro řidiče staly osudnými. Získáváme tak paradoxní řetězec závislosti autorů i respondentů na smrti, kdy se jí ani jedna strana není schopná vzdát. Autorka knížky tuto skutečnost komentuje slovy "smrt se stala zbožím". Obchoduje se s ní jako s opravdovou tržní komoditou, nabídka se snaží uspokojit poptávku, funguje konkurence… Můžeme se tedy už jen obávat hrůzně znějící představy, že jednou nějaký časopis získá monopol na smrt.
Dotázaní fotografové nezapomněli dodat postřehy z praxe; konkrétně z míst nehod či teroristických útoků, na nichž jsou přítomny lidské oběti. Bezprostředně po nehodě podle nich ve většině případů zasahuje policie, která se jim znemožňuje proniknout dostatečně blízko k zraněným či mrtvým. Chtějí tak zabránit neetickému pořizování snímků, které lze v současné době rychle a takřka neomezeně publikovat na internetu, tudíž neoprávněně zneužívat. Pozůstalí též často uplatňují právo na ochranu soukromí zemřelého.
Reportéři však přiznávají, že vymezování prostoru, do něhož mají zakázaný přístup, je v jejich práci příliš neomezuje vzhledem k vybavenosti moderními digitálními fotoaparáty, které technologicky umožňují, aby i fotografie pořízená ze vzdálenosti několika metrů byla patřičně ostrá a kvalitní.
Ke stěžejním myšlenkám celého textu řadím postřeh upozorňující na rozdíl mezi zobrazeným a napsaným. Ve druhém případě je násilný vliv na čtenáře zanedbatelný (což potvrzuje fakt, že o smrti či válkách se psaly knihy odjakživa, ale počet atentátů, sebevražd, deviací a dalších psychických poruch začal růst téměř paralelně s jejich detabuizací a banalizací v audiovizuálních a elektronických médiích). "Při čtení příběhů o smrti si nevybavíte téměř nic konkrétního. Ale fotografie, ta vám nedává na vybranou," zní názor jednoho z dotázaných redaktorů.
Zatím co ve zprávě/ článku je podle autorky třeba spáchané násilí či vzniklé neštěstí podrobně popsat, fotografie by měla být uměřená, pouze podbarvovat, ne se "snažit vše říci" namísto textu.
 


Komentáře

1 Seloki | Web | 7. září 2008 v 1:28 | Reagovat

Soutěž vypukla..jinak pěknej blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama