ahoj a


ahoj ah

Obrazy a metafory smrti II

7. září 2008 v 1:25 | Tereza Holanová |  svět obrázků a fotografií
Kromě toho nechybí rozbor "utěšujícího" faktu, že navzdory zvyšujícímu se zájmu (ze strany redakcí i příjemců) o katastrofy a lidská utrpení v tištěném a fotografickém zpravodajství novináři usilují o to, aby nezobrazovali bezprostřední neštěstí - zmrzačené oběti a zohavená těla.
Za nezbytné a senzační tedy považují především problematiku smrti, které se věnují a podrobně se na ni žánrově orientují, zatím co přímý pohled na následky se snaží eliminovat.
K dosažení tohoto cíle se učí pracovat s náznaky, metaforami, symboly, z pořízených fotografií musí zvolit takovou, která nepobuřuje, nevzbuzuje odpor ani slabost, přitom však dostatečně vystihuje závažnost události. Metafora je tu definována jako převedení cizího textu do řeči, jíž všichni rozumějí. Většina fotožurnalistů stojí za názorem, že tělo, má-li se na fotografii objevit, musí být dostatečně vzdálené, pokud možno přikryté anebo nejasné, aby nebyly patrné sebemenší detaily. Noviny rovněž využívají možnost otisknout namísto depresivních reportážních fotografií portrét oběti z doby, kdy byla naživu. Další variantou je obraz truchlících pozůstalých, který v sobě nese jak odkaz neštěstí, tak svědectví bolesti, která po něm zbyla.
Autoři pracují s předpokladem, že čtenáři vědí či předpokládají, co se stalo, nepotřebují tedy vidět syrovou skutečnost, nýbrž doplňující ilustraci, které jim přiblíží celkovou atmosféru prostředí.

V případech, kdy žurnalisté zakrývají smrt, aby ji poté symbolicky naznačili, můžeme říci, že novinařina popírá svoji klíčovou a tradiční roli - informovat na základě očitého svědectví, snažit se událost interpretovat s co největší pravdivostí a přesvědčivostí, zprostředkovat publiku přesný a maximálně věrohodný obraz skutečnosti, dovolit i velmi (věkem, mentalitou, vzděláním) vzdáleným respondentům spatřit na vlastní oči vše, co se událo. V dané situaci žurnalisté všechny tyto základní teze popírají, neboť usilují o to, aby učinili událost co nejvíce nejasnou a nečitelnou.
Abych své dosavadní poznatky shrnula: Smrt jako látka je vyžadována a vítána. Smrt jako obraz je odmítána. Kdo se smrti věnuje, píše o ní a vyhledává nové causy, je "in" a koná tzv. perspektivní práci. Naopak, kdo smrt bezohledně zobrazuje, je (podle mne právem) považován za zvrhlého a nesoucitného.
Psychologové a novináři se shodně domnívají, že obraz neživého, těžce zdeformovaného těla může být pro příjemce zdrojem šoku, který vnímá všemi smysly, včetně zvukových a hmatových. Ochromenost, kterou čtenář pocítí při nečekaném objevení podobné fotografie, teoretici přirovnávají k situaci, kdy je náhle podroben ohlušujícímu zvuku, který jej, nic netušícího, nepříjemně zaskočí. Tak jako se může hudba pohybovat v rozmezí od neslyšitelného po ostrý řev, i fotografie vyjadřující ten samý námět dokáží působit různě intenzivní silou. Tento příměr definoval a rozvíjel především fotoeditor Sam Cardwell.
Tvrdil, že stejně jako lze regulovat škálu hlasitosti zvuku (obecně platí, že čím hlasitější, tím méně příjemné a snesitelné pocity evokuje), je možné zesilovat, či zeslabovat přítomnost smrti na snímku.
Svoji teorii demonstroval na experimentu/ studii využívající sadu devíti fotografií, jejichž autoři zachytili tutéž událost - pohřeb osmnáctiletého zavražděného studenta. Jednotlivé práce se navzájem lišily - jak intenzitou, tak náladou a atmosférou, kterou vyjadřovaly. Všechny je oznámkoval body od jedné do desíti, přičemž platilo, že čím větší číslo, tím větší mírou hlasitosti a nelibosti působily.
Hodnotil intuitivně, na základě dojmu, jak silně na něj který obrázek "křičel". Teprve následně zjistil, že při chronologickém prohlížení od nejnižšího čísla po nejvyšší platí, že mrtvý je stále viditelnější a zaujímá na fotografii podstatnější pozici.
Později, když přemýšlel, kterou fotku publikovat v novinách, uvažoval aspekty, v jaké blízkosti se rakev s tělem nebožtíka nachází, zda je otevřená, či nikoliv, jakou roli hrají pozůstalí, zda umocňují vědomí, že se za nimi skrývá (na fotce neviditelná) rakev, zda působí rozptylujícím dojmem nebo dávají fotce atmosféru smutku a důstojnosti. Na jedné práci bylo například až příliš patrné, že lidé "okolo něčeho stojí" a čtenář s nezlomnou jistotou věděl, že se jedná o zmíněnou rakev.
Několik z diskutovaných fotografií je k textu, jimž se zabývám, přiloženo, pravděpodobně pro větší srozumitelnost a přehlednost, kdy si čtenář může názorně prohlédnout, co přesně Cardwellovi na kterém snímku vadilo. Tyto ilustrace mají publiku sloužit k vytvoření vlastního postoje. Fotky, jež teoretik razantně zavrhl a označil za přehnaně či nedostatečně emotivní, mohou u diváka vyvolat sled asociací, působit smutek, živou představu dokumentovaného pohřbu a podobně. Otisknutím diskutovaných fotografií pojednání přestává být pouhou teorií, která nesleduje vyšší cíl, než přesvědčit příjemce o určitém stanovisku. Oceňuji, že každý, kdo se rozhodne textu věnovat, má zároveň možnost polemizovat, diskutovat, případně sám "známkovat".
Jak jsem již zmínila, všechny fotografie, na nichž se objevila fotografie s mrtvým tělem, jež nepůsobilo ani tak hrůzně, jako upraveně a vznešeně, Cardwell označil za nevhodné a "hlučné". Oproti tomu udělil poměrně málo bodů snímku, na němž je zachycený řečnící gubernátor. Tento krok zdůvodnil argumentem, že se fotograf soustředil na živou osobu, která nepatří mezi pozůstalé, ani z ní není patrný jakýkoliv smutek, takže snímek nevyvolal patřičné emoce.
K publikaci nakonec vybral fotografii, které udělil nejméně bodů. Její výjimečnost zdůvodnil argumentem, že nestrhává jako jiné práce veškerou pozornost na rakev. Hlavní symbol smrti se na této fotografii stal vedlejším podnětem. Hodnotitel zdůraznil fakt, že v žádném případě nehodnotil na základě toho, jestli rakev na fotce byla přítomna či ne, spíše uvažoval, jak významnou roli v kontextu jednotlivých prací sehrála.
Cardwell si tedy jako hlavní kritérium publikovatelnosti stanovil "sílu hlasitosti" a čím byla fotografie "tišší", tím více byl ochoten zvažovat její otisknutí. Obecně však kritéria novinářů bývají přesně opačná. Snaží se "být slyšet", provokovat a útočit na smysly publika. Pozornost lze rychleji a snáze přitáhnout pomocí hluku. Mnozí redaktoři též odmítají symboly a staví na polopatičnosti, aby svá sdělení zpřístupnili co nejširšímu počtu příjemců.

Jako další se k problematice ke zveřejňování fotografií mrtvých a raněných těl vyjádřil editor Greg Levy, který obhajoval publikaci tří fotografií, které zobrazovaly následky teroristického útoku v Pákistánu. Zahynulo tu několik amerických občanů a jejich těla byla na snímcích zřetelně zachycená. Argumentoval slovy, že právě tyto záběry umožňují příjemcům naplno vniknout do předkládané reality a cítit se v ní autenticky.
Nezakrýval, že se jedná o "vtažení" násilné, často proti vůli čtenáře, který o exkurzi do světa neštěstí a utrpení druhých nestojí. "Najednou jste tam, přestože se vám do tohoto prostředí vůbec nechce," řekl.
V textu se tak objevuje myšlenka, že novináři, kteří neberou ohled na etickou vhodnost daných snímků a odmítají zvážit potřebu čtenáře "vidět vše", využívají de facto brutálních metod, s nimiž diváky proti jejich zájmu "nechávají spadnout" do nepříznivého prostředí, které je obydlené mrtvým či zohaveným tělem.
Podle psychologů se tedy můžeme právem obávat toho, že postupem času dojde u diváků ke změně vnímání reality, které se bude vyznačovat především zvýšenou otrlostí, potlačením zábran a soucitu, zevšedněním násilí a smrti.
Fotografie zemřelých nebo zraněných mají na příjemce především negativní vliv, jsou s to ovlivnit jejich vztah ke smrti, přijímání násilí, smysl pro estetiku, rovněž mohou vyvolat pocity úzkosti, v horším případě způsobit deprese. Objevuje se tak nový fenomén; strach z fotografie. Ten sice podle psychologů není ničím novým, všem jsou zřejmě dobře známé obavy příslušníků primitivních národů, že jim při fotografování může být ukradená duše (v rozvojových zemích si lidé za to, že je vyfotografujete, často nechají zaplatit, neboť věří, že jste si vzali kus z nich), nicméně nabírá stále nových dimenzí, kdy se po televizi stávají sférou násilí rovněž tištěná periodika.

Šíření inkriminovaných fotografií nelze podle dotázaných odborníků nijak globálně zabránit. Jednotlivé společnosti dodržují méně či více závazné a omezující etické kodexy. V ortodoxních a totalitních společnostech mají charakter norem a jejich dodržování je vynutitelné zákonem, v demokratických civilizacích platí pravidlo "volné ruky", etické kodexy jsou sledem často nepsaných doporučení, která si upravují jednotlivé redakce. Omezit publikaci násilí a boleti lze proto jen velmi zřídka a komplikovaně, například v případě, že došlo k otisknutí snímků bez souhlasu pozůstalých.
Jak je pohled na mrtvá nebo zdeformovaná těla nepříjemný, jsem si ověřila, když jsem na internetu vyhledávala důkazy, že tyto fotky skutečně vycházejí v novinách. Na rozdíl od ostatních čtenářů jsem přitom měla výhodu toho, že jsem jednotlivé webové stránky otevírala s tušením, jak hrůzné výjevy na nich mohu očekávat.
Osobně si myslím, že je současná společnost negativními zprávami zahlcena. Považuji sice za správné informovat o tom, co se ve světě děje, mnohá svědectví o přírodních katastrofách či vražených útocích mohou posloužit jako varování pro ty, kteří se do dané země chystají, rovněž nám pomáhají vytvořit si celistvý obraz světa 21. století. Nicméně věřím myšlence, že násilí plodí násilí, tedy, že dennodenní podrobné zprávy o tom, co vše je možné a čeho je člověk schopen, otevírají nové možnosti, jak páchat násilí, které je banalizováno a zevšedňováno. Mění se lidský vkus, smysl pro umění a estetiku, kromě toho roste množství lidí trpících nejrůznějšími psychickými poruchami, jak v řadách dospělé, tak především současné dopívající generace (za příklad lze uvést sebevražedně laděnou filosofii Emo), která přestává věřit v pozitivní hodnoty a přestává si vážit života.
Můj názor zní, že výběr fotografií vhodných pro publikování by měl být hlídán a kontrolován mnohem než dosud. Zajistit, aby byl čtenář předem varován, co jej uvnitř novin čeká, tak jako jsou označené nevhodné televizní pořady, podle mne bohužel nebude nikdy zcela možné.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama