ahoj a


ahoj ah

Po koleji se mi nestýská. Pokud si nevzpomenu na Blanici

26. ledna 2009 v 11:12 | Tereza Holanová |  vypřemýšleno

Jste z VŠE nebo odjinud a bydleli jste na koleji? Přirostla vám některá k srdci víc než jakákoliv další? Vyhovuje vám kolejní život nebo pro vás byl odchod z koleje osvobozením? A nebopatříte do skupiny lidí, kteří byli kolejní etapy ušetřeni? Závidíte v daném případě těm druhým nebo byste neměnili ani náhodou??

Na rozdíl od starších studentů jsem na výuku na Jižáku nenadávala. Tak jako většina prváků jsem měla školu "u nosu", neboť jsem tu bydlela na koleji. Na Blanici.

Naše první setkání bylo rozpačité. Celé pomaturitní léto jsem se zalíbením rozhlašovala, že já jsem za vodou a mám kolej, zatím co zbytek spolužáků sháněl privát a spolubydlící v nedalekém Brně či Olomouci. Několik kolejí jsem už v životě navštívila a naznala, že to není tak zlé, takže jsem se bezstarostně těšila na vysokoškolský život. Než jsem se poprvé setkala s Blanicí.

Foto: Blanice


Bylo pondělí, začátek září. Do Prahy jsem přijela jen proto, abych podepsala ubytovací smlouvu a převzala klíč. Poprvé na Jižáku, poprvé na trase Chodov - Volha, poprvé cesta v davu ostatních studentů k poslední koleji v řadě. Než jsem se nadála, stála jsem i s klíčem na prázdné chodbě devátého patra. Můj budoucí domov se nacházel hned vedle výtahu. A pak všechny představy vzaly za své. Copak mohou na tak malém prostoru bydlet tři lidé? A uklízelo se tu někdy? Odvážím se sáhnout na okno, vařič a závěs v koupelně? Při pohledu na vypelichané cosi jsem se rozhodla dovézt si vlastní peřinu. Poté, co jsem se dotkla stolu, pardon, jednoho z prken, které na sobě byly jaksi důmyslně naskládané, jsem z prstu tahala třísku. Na koupelnové stěně jsem objevila plíseň, z poličky ve skříni setřela prstem nános prachu. Cestu domů a následující dny jsem strávila podezřele zamlklá a od té doby před přáteli o koleji mlčela. Začala jsem jim nepokrytě závidět jejich podnájmy, které si za tutéž cenu, co stála pražská kolej, pořídili.



Spolubydlící jsem měla skvělé. Díky nim jsem se naučila do Prahy těšit a kolej se zdála být menším zlem. Kromě toho, že jsme se vydávaly společně do školy, jsme se naučily patřičně studijně kooperovat ku prospěchu nás všech. Nezapomenutelné byly naše hudebně-alkoholové dýchánky a nebo komunikace se sousedy o patro níž. Jejich okno pamatuje vše, co naše lednička postrádala.

První víkend v Praze byl zvlášení. Stejně jako většinu dalších jsem na buňce osaměla, navíc s chřipkou. Za sebou první týden ve škole, na které se mi líbilo čím dál tím méně, a pocit člověka, který je ztracen ve velkoměstě. Postupně jsem se tyto dny samoty naučila využívat ke studiu, na které v týdnu nebyla chuť ani podmínky, a vychutnávání soukromí.

Velmi rychle jsem si na Blanici zvykla. Po několika velkých úklidech získala lidštější tvář, přestože do několika temných a špinavých koutů bylo dále nevhodné strkat ruce. Zabydlela jsem se tu, sžila se s pražským i vysokoškolským prostředím. První velký stesk byl zároveň i posledním. Kolejní pokoj č. 914 A se stal svědkem mnoha vtípků, radostí, filosofických úvah o životě. Prožila jsem tu několik smutků, zamilovávání se a následného trápení i chvil, kdy jsem nevěděla, co se sebou. Napsala jsem tu desítky básniček. Spoustu času jsem trávila koukáním z okna. Výhled na kruháč a silnici na Opatov mne inspiroval, uklidňoval, nejednou jsem se přistihla, že místo abych pronikala do tajů ekonomiky, počítám, kolik dole projede autobusů. Zažila jsem tu spoustu krásných ran. Pokoj býval zalitý sluncem, voněla tu káva, my se válely v posteli a vymýšlely výmluvy, proč se neučit. Nikdy nezapomenu, jak jsem se o zkouškovém učila "na spolubydlící", jak jsme s Luckou v jednu ráno ze zoufalství vyrazily na panáka, jak jsme si s holkama od vedle psaly přes icq, jak jsem po zkoušce z ekonomie ohodila stěnu v kuchyni vínem.

Naše buňka se nacházela uprostřed chodby, hned vedle výtahu. A nejméně dvakrát týdně se před jejími dveřmi konaly chodbovice. Občas jsme se bály, že napůl prokopnuté dveře nepřežijí mlácení z venku. Následující rána jsme se prokličkovávaly mezi lahvemi, vajgly, popelníky a zvratky, abychom suchou nohou došly k výtahu. Těch bylo v budově šest. Obvykle jezdily tři, výjimečně všechny a častěji jeden nebo žádný. Časem jsem si na vybíhání schodů zvykla. Sousedi nad námi poslouchali techno, nejčastěji po půlnoci. Občas na chodbě přibyly nové láhve a střepy, jednou jsem otevřela dveře a v zorném úhlu pohledu měla monitor, který na čemsi visel ze stěny. Na Blanici nuda nebyla!



Blanici budu navždy spojovat se svojí láskou. Prožili jsme tu nezapomenutelné chvilky, objevili kaktusový juice, protancovali noc a zjišťovali, jak je nám spolu krásně.

Když skončil druhý semestr a blížila se doba odchodu, nebylo mi veselo. Na "svůj" pokoj, stůl, výhled a v tu dobu domov jsem si zvykla. Představa, že odejdu a už se nevrátím, odstraním ze stěny plakáty a nejrůznější cetky, vyklidím pokoj a vrátím mu podobu, kterou měl, když jsem do něj přišla poprvé, bolela.

Červnové dny byly nejkrásnější. S holkama jsme průběžně oslavovaly hotové zkoušky, já si zvykla na nedělní rána, kdy jsem po příjezdu z Chorvatska vstupovala do prosluněného pokoje. S přítelem jsme podnikali výlety do nedalekého Kunratického lesa. Odchod, stěhování a loučení do této nálady nepatřily. Věděla jsem, že končí další etapa mého života, nejkrásnější a pro mne nejdůležitější rok, kdy jsem rozlouskla spoustu problémů a našla sama sebe. Nechtělo se mi opustit místo, které k prváku na VŠ neodmyslitelně patřilo, ani spolubydlící, které mi přirostly k srdci. Z buňky jsem se vystěhovávala jako předposlední. Kolejbába mi podepsala papír, že vše vracím v pořádku, a sebrala mi klíče. Trvalo mi, než jsem odešla. Věděla jsem, že až zabouchnu dveře, zpátky se nedostanu.

Za rok a půl, co studuji, jsem bydlela celkem na čtyřech kolejích. Po Blanici to byla Rooseveltka, pak Jarov, neboť kolej v Holešovicích zavřeli. Do druháku mi Správa účelových zařízení přidělila Jarov E a Karlova univerzita Vltavu. Tak jsem se ocitla zpátky na Jižáku. Na pokoji jsem bydlela s pobožnou medičkou, která se od rána do večera (včetně víkendů) učila, neměla žádné zájmy, myla se dvakrát týdně a můj citlivý nos trpěl.

Po měsíci a půl jsem Vltavu opustila. Na hlučný život v nekulturním, tak trochu bojovém prostředí, kde má člověk soukromí pouze dva dny v týdnu (pokud vůbec), jsem si odvykla a po koleji se mi nijak nestýská. Pouze když si vzpomenu na Blanici.
 


Komentáře

1 Ellen | 26. ledna 2009 v 12:17 | Reagovat

musim říct, že mě po tom jednom semestru Blanice taky přirostla k srdci... vůbec si nedovedu představit až budu bydlet na Jarově. Ale je fakt že tak v poho spolubydlící nemam - s některýma vycházíme v poho, ale je tam pár "černých oveček", které ani jednou neuklidili, ale dělají největší bordel, chatujou do 3 do noci nebo jim zvoní budík od půl 7 každých 5 minut až do 9, kdy se rozhodnou vstát... Ale víkendy, kdy tam zůstávám spolu se slovenskýma spolubydlícíma, je pohoda - vaříme spolu a přesně jak si řekla - vymýšlíme důvody proč se zrovna dneska neučit...:)

2 jirka | 26. ledna 2009 v 12:34 | Reagovat

Jojo, Blanice je jediná kolej kde se mi opravdu líbilo (a to jsem tam šel až ve 2. semestru z celkem dobře zařízeného privátu), ale je to hlavně o spolubydlících, na dalších kolejích jsem na ně měl 3* opravdu smůlu (jako píšeš, celý den se jen učili....a spát chodili okolo osmé večer! kamarádi se na ně chodili koukat, protože nevěřili že někdo takový opravdu existuje :)) Existuje a já dostal přidělené 3 takovéhle případy za sebou....proto jsem to vzdal a před koncem BC studia šel zpátky na privát a byl klid. Jinak na kolej a na Blanici  vzpomínám asi jako na poslední etapu studia kdy byl ještě relativně klid, pak to začalo - sice už minimum školy ale moc práce, hypotéka, furt něco platit :( Chci zpátky na Blanici! :)

3 Lůca Fry | 26. ledna 2009 v 13:24 | Reagovat

Teri, ty jo..mam uplne slzy v ocich po tom clanku..To je hrozne hezky, jak jsi to napsala..jako na nas pokoj taky nezapomenu. Proste jsi to vystihla uplne dokonale. Letos je to taky super, bydlim na blanici opet, o patro niz teda. Ale neni to jako loni..zadny chodbovice, zadny flasky na chodbe, zadny mlaceni..nic.:/ takze to je takovy na jednu stranu smutny. Ale jsem tam s Evcou, takze to se nenudime. Jen zbytek spolubydlicich uz neni takovych, jako byl zbytek naseho pokoje vcetne tebe;) Pamatujes na nasi hlasku? "slysim chlapsky hlas.."...:-D

4 košiška | 26. ledna 2009 v 19:00 | Reagovat

A kdy vyjedou Blaničtí rytíři?

5 Kačenka | E-mail | Web | 26. ledna 2009 v 23:55 | Reagovat

Miluju svůj Větrník :-) Ale teda, Terko, pobožná medička, to mě dostalo :-)

6 Terka | E-mail | 27. ledna 2009 v 0:08 | Reagovat

no, Kači, ta pobožná bylo ze všech "zel" to nejmenší. Ona hlavně celé dny seděla v knihách, např. v sobotu vstala, sedla k tomu, seděla bez hnutí (krom pauzy na oběd) až do večera! Denně. Vždy, když sjem se vracela, věděla jsem, že tam bude, a když jsem zveknu viděla v pokoji světlo, chytal mne normálně vztek. Za celou dobu nešla s nikým nikam, jen v neděli do kostela :-) Nedalo se s ní o čem mluvit, pořád jsem ji měla za zády, jak se šrotí. Přestože jsem sama vcelku důsledný člověk a mám toho docela dost, připadala jsem si vedle ní jako totální poflakovač, který nic nedělá, pořád někam chodí a ruší... A ta její hygiena, to byla věc druhá a pro mne asi zásadní, protože na pachy mám fakt dost citlivej žaludek :-) Hodněkrát jsem si říkala, že být dál na Blanici s týmiž lidmi jako vloni, nemám moc důvodů odcházet z koleje (kromě poptávky po trávení více času s mým Sluníčkem, samozřejmě)

7 Sisao | E-mail | Web | 27. ledna 2009 v 2:54 | Reagovat

No takovýhle lidi jsou na odstřel! Já měla něco podobného ve Španělsku, moje spolubydlící, kdykoliv měla nějaký test (i třeba nějakou průběžnou doslova prkotinu), tak vyžadovala absolutní klid (Španělka, považte!) a vzhledem k tomu, že měla pokoj vedle kuchyně, kde byla i pračka, tak se člověk bál pomalu umývat nádobí nebo si dát vyprat. Jo, taky to byla medička :-D.

Jinak s kolejemi jako ,,aktivní" obyvatel zkušenost nemám, ale zejména k Jarovu I.D mě váže velký citový vztah - bydlel tam přítel, když jsme se poznali. Velmi jsem tehdy oceňovala jeho spolubydlící (měl 2), kteří byli velice ohleduplní a pravidelně na víkendy jezdili domů :-D.

8 JvB | 27. ledna 2009 v 8:38 | Reagovat

ahoj, tak za sebe musim říct, že jsem na koleji nikdy nebyl nucen pobývat a určitě toho nelituju :)

To prostředí bych nesnesl. Vlastně by mi snad ani nevadil samotný pokoj, ale vadili by ty prasata všude kolem (jistě bych k tomuto označení brzo došel :) ). Jednou jsem byl u chodova u kolejí v hospodě. Nikdy bych už se na to místo pokud možno nevracel. Ze svých vrstevníků mám vybráno jen pár lidí, s kterýma jsem se schopen bavit a nějak s nima trávit čas. O většině ostatníh si myslim, že sou to nýmandi, který vůbecnic něvědí, ale dělaj ramena jako že oni jsou ti páni. Koleje jsou místo, kterému se hodně velkou oklikou vyhýbám :)

(nenávidim školy a vždycky mě sralo 95% spolužáků a spoluškoláků, tak mě pochopte :) )

9 Kulíček | 27. ledna 2009 v 17:38 | Reagovat

jj prasata jsou všude.. a hlavně holky :) nesnášim vlasy a chlupy ve sprše, v umyvadle a všude po podlaze, jsou lidi, kteří nepochopili na co je tam to koště a hadr, lidi, kteří nechávají shnilé jídlo v ledničce vedle mýho, nechávají všude povalovat špinavé nádobí, na které roste kdoví co...

10 košiška | 27. ledna 2009 v 18:27 | Reagovat

V případě Terezky naštěstí vlasy ve sprše nehrozí, protože je skinheadka:)

11 Terka | E-mail | 27. ledna 2009 v 21:51 | Reagovat

díky za komentáře! Sisao: jo, s citovým vztahem k Blanici je to ze stejného důvodu. Spolubydlící tamza celý rok nebyly na víkend ani jednou... JvB: Není tvůj postoj až moc razantní? A jakto že se stále ještě bavíš se mnou? :-O A to se ti nelíbila ani hospoda Blanice? Nikde nedávali tak velké porce za tak malou cenu :-) Kulíček: myslím, že je to vzájemné, na obou stranách se najdou čistotní i prasata, i když je pravda, že dlouhé neuklizené vlasy jsou specialitou spíše žen. Košiška: s tou jsem si to už vyřídila

12 Kačenka | E-mail | Web | 27. ledna 2009 v 23:04 | Reagovat

to Terka a Sisao: Aha, takže koukám, že na své koleje vzpomínáme v dobrém asi ze stejných důvodů :-) Pro mě byla osudová kolej Hostivař, ale na Větráku to pak pokračovalo :-)

13 Martin | Web | 27. ledna 2009 v 23:13 | Reagovat

Jenom jedna technicka..... jaktoze nemas vsude okolo ty ohrome otravny reklamy, ktery na tomhle serveru jsou "nutny"? (viz treba muj web) Jak si toho docilila?

14 Terka | E-mail | 27. ledna 2009 v 23:18 | Reagovat

Martin: netuším, dřív jsem tu taky měla, ale při změně designu se mi toho nějak povedlo zbavit. Možná je to proto, že jako záhlaví nemám klasický text a nějakou barvu jako pozadí, ale celá ta plocha i s názvem blogu je obrázek, který jsem tam vložila... Každopádně jsem ráda!! :-)

15 Martin | Web | 27. ledna 2009 v 23:28 | Reagovat

To ja mam taky a stejne je ta stranka plna spamu :/

16 Terka | E-mail | 27. ledna 2009 v 23:35 | Reagovat

no, mně stačí ta reklama pod prvním článkem, i když momentálně ji tam nevidím, což mne udivuje. Navíc mívá hnusnou barvu, která se k designu tohoto blogu vůbec nehodí, snažila jsem se nějak měnit její zdroják, ale coby amatér se základy programování (z dob dávných) jsem asi neměla šanci :-D

17 Martin | Web | 27. ledna 2009 v 23:37 | Reagovat

Menit zdrojak? to tu nejak jde?....zkousel jsem vymyslet cokoliv abych ty hnusny reklamy obesel ale bez uspechu....

18 Terka | E-mail | 27. ledna 2009 v 23:39 | Reagovat

no, mně se ho u jedné podařilo zobrazit, normálně jsem tam přepsala velikosti písma a barvy, uložila to a NIC :-)

19 Lenka | 28. března 2010 v 18:23 | Reagovat

Náhodou jsem narazila na tuhle stránku a musím říct, že článek se mi moc líbíl. I když autorku neznám osobně, má můj obdiv za to, jak se jí to povedlo. Přesto bych se zastala i jiných kolejí než jen Blanice :-) Já bydlela dva semestry na Jarově II a i přes 8 lidí na jedné buňce kdy jsou 2 na jednom pokoji to bylo super. Záleželo vždy na tom jací tam byli lidé a jak s nima člověk vycházel. Nikdy nedošlo k hádkám o koupelnu nebo záchod. Teď už jsem druhým rokem na Jarově F a i když to tu není moderní, uklízečky nám tu jednou za čas přijdou uklidit. Na učení je tu dostatečný klid a bar ve třetím patře dokonale vystačí na přátelské akcičky :-) Myslím, že všude je dobře, když má člověk kolem sebe fajn lidi a kamarády. První rok jsem na koleji nebyla a velice lituji toho, že jsem na Blanici nebyla, protože tam byly největší kalby, které jsem kdy zažila, pokud jsem se tam náhodou ocitla u někoho známého. Na závěr bych dodala, že kolej bych za privát neměnila. Není tu sice na koleji tak velké soukromí, ale po domluvě se spolubydlícími se dá dohodnout všechno a být sama na privátu nebo si moct pokecat na kojeli s kamarádama, pořešit s nima školu i problémy a zažít spoustu srandy? já beru to druhé :-)

20 just-roxy | E-mail | Web | 25. srpna 2010 v 14:37 | Reagovat

No, jsem zvědavá, jak budu na Blanici reagovat já =). Doufám, že se mi tam taky zalíbí, a budu mít dobré spolubydlící =).

21 Ivon | 26. září 2011 v 19:06 | Reagovat

Ahoj prosim te ty jsi psala ze si odesla z koleje po mesici .... jak je to se stornem kolik si musela zaplatit za predcasny odchod? dik

22 ter. | 6. prosince 2011 v 13:27 | Reagovat

ahoj, byla jsem tehdy (ve druháku) na koleji UK. Tam se storno neplatilo, ale nevrátili mi zálohu (tehdy byla myslím 700 Kč :( ) - podmínka pro její vrácení bylo alespoň sto odbydlených dnů

23 Didisek | 3. října 2012 v 13:12 | Reagovat

Taky mě první pohled na Blanici zděsil. Ale ten pocit, že tu kolem mě jsou lidi ze stejný škole. Chytrý. A když dostanete dobrou spolubydlici, da se to da! Ten silenej nabytek tomu dodava vysokoškolskou atmosferu :D

24 Viki | 7. července 2014 v 20:29 | Reagovat

"Jejich okno pamatuje vše, co naše lednička postrádala." To mě pobavilo :-D Právě vybírám kolej, sice ani po tomhle článku bych na Blanici nešla, ale docela se na kolej těším. Do bytu nechci právě z toho důvodu, že bych si se spolubydlícími nemohla vytvořit tak skvělé vzpomínky :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama