ahoj a


ahoj ah

Jak Češi smýšlí o Rakousku a o Evropě

2. března 2009 v 21:17 | Tereza Holanová |  vypřemýšleno

zápočtová esej k profesorovi, jemuž visí nad stolem mapa Rakouska-Uherska

V zimním semestru jsem absolvovala předmět České myšlení o Evropě. Odnesla jsem si odtud spoustu nových poznatků. Hned po první přednášce jsem ocenila, že se tento kurs nepokouší suplovat hodiny dějepisu a probírat látku, kterou jsem slýchala od základní školy.

Přitom se i zde diskutovalo o Karlu IV., Janu Husovi, Národním obrození, T. G. Masarykovi a dalších významných tématech.


Naopak jsem se dozvěděla řadu věcí, které jsem dosud neznala a přitom jsou zajímavé, přinášejí nečekané souvislosti a náhledy na dějiny. Například, že měl Karel IV. zálibu v pletení košů, Hus ve skutečnosti nezavedl přijímání podobojí a další. Kromě toho jsem začala dosud známá fakta vnímat jinýma očima a spojovat je do nových kontextů. Jelikož zároveň studuji mezinárodní obchod a o zahraniční politiku a vztahy mezi státy se zajímám, dal mi toho kurs mnoho.

Nejvíce jsem se zajímala o politické, válečné a kulturní procesy, které vedly k vytváření integrace nebo k ní alespoň směřovaly. Ze základní i střední školy jsem si odnesla, že se první integrační snahy objevily u Jiřího z Poděbrad. Tento panovník měl samozřejmě velkou zásluhu na znovuzapojení Českých zemí do evropského kulturního, obchodního, politického a diplomatického dění tehdejší Evropy. Teprve v tomto předmětu jsem se však dozvěděla, že jeho předchůdci učinili významné a strategické kroky již o několik set let dříve. Ačkoliv je Václavu I. vyčítáno, že podrobil Čechy Němcům, nebylo v jeho počínání mnoho taktického? Zajistil přece mír a utvořil půdu pro vyjednávání se Saskem a Bavorskem, stejně tak Karel IV. přispěl k rozvoji zahraničních vztahů Českých zemí s okolními státy.

Velmi mne zaujala otázka, která byla na předmětu České smýšlení o Evropě otevřena. Zda bylo dlouhotrvající soužití s Rakouskem skutečně pouhým útlakem, obdobím nesvobody, úpadku a zaniku státu, jak se obecně tvrdí a učí. Tato problematika mne oslovila nejvíce. Přestože pochybnosti, zda v této době existoval český národ a do jaké míry se on samotný rozvíjel, nepopírám, začínám vidět i jiné aspekty, konkrétně přednosti tohoto státního uspořádání.

Díky Rakousku jsme měli více možností komunikovat se zbytkem vyspělé Evropy, kterou už tehdy tvořil především západ (Rusko lze uvážit nanejvýš v oblasti válečnictví, později literatury, která "suplovala" ostatní vědy a rozvoj). Doba Karla IV., později Rudolfa II., kdy jsme byli diplomaticky soběstační a ostatní mocnosti vyhledávaly nás, byly již pryč. V 18. a 19. století Rakousko (včetně Českých zemí) zastávalo v Evropě významnou pozici a my z ní též těžili. Díky tomu jsme snáze komunikovali s ostatními mocnostmi a měli přístup na nejvýznamnější evropské trhy. Prostřednictvím Rakouska se k nám dostávaly umělecké směry (renesanční vlivy, baroko), myšlenkové proudy, technické vynálezy a přitahovali jsme více vzdělanců.

Přestože dnes odmítáme německé kořeny a svázanost s germánskými národnostmi, máme s nimi, jak řekl přednášející, "historicky více společného než se Slováky". Toto tvrzení se ostatně v mnoha aspektech projevilo po roce 1918. Řada odborníků upozorňovala a dodnes upozorňuje na Masarykův "nelogický konstrukt" dvou různých států, jež byly příbuzné spíše jazykově než historicky.

Zastávám ideál Národního obrození, udržet, rozšířit a zdokonalit český jazyk, jeden ze znaků národa. Jinak s myšlenkami panslavismu příliš nesouhlasím. Svoji roli Rusko podle mne sehrálo při utváření českého jazyka a jeho slovní zásoby. Jungman využil řadu příbuzných slov k obohacení češtiny a jiní, například Čelakovský, čerpali z ruské literatury.

Historicky jsme zhruba od 9. století spjati se západem. Z okolních zemí nám vždy byly nejbližší Německo a Rakousko, už Jirásek vyjádřil smysl českých dějin jako neustálé střetávání se s Německem.

Řada umělců, které vydáváme za Čechy a k jejichž tvorbě se hlásíme, byla rakouského nebo německého původu. Politickou samostatnost jsme v uvedeném období evidentně neměli. Řešením, které by vyhovovalo všem stranám, by byla například volná federace států s vlastní administrativou, správou, jazykem, rovnocennými volebními a rozhodovacími právy, suverenitou ve vnějším vystupování a reprezentaci. Hlavním důvodem sporů byla zmíněná snaha o autonomii, uznání a "zasloužený" respekt, touha po nenaplněném "rakousko-českém" vyrovnání. Na tuto "zhrzenost" a nedoceněnost Češi reagují specifickým způsobem, tj. výsměchem a zesměšňování té autority, na jejíž úroveň patrně touží dosáhnout. Tehdejším příkladem byl Haškův Švejk, dnes takto můžeme chápat Entropu. Stejně jako tehdy Rakousku dáváme Evropě najevo, co si o ní myslíme a co kritizujeme. Zároveň se bez ní v oblasti mezinárodních vztahů můžeme jen těžko obejít, potřebujeme jí, jsme její součástí a přes řadu negativních integračních tlaků (Lisabonská smlouva, přechod na euro) nám přináší i klady a zjednodušení. Přestože jsem euroskeptik a hlubší integraci do Unie odmítám, uvědomuji si nutnost vzájemné spolupráce v důležitých oblastech jako je obchod, kooperace v oblasti mezinárodního práva, trestné činnosti a společné politice vůči zbytku světa.

Paralelu s Rakouskem nacházím v tom, že byť jsme jako národ nestáli o omezení některých pravomocí a vyžadovali jistou autonomii v rozhodování a suverenitě, samotný politický konstrukt a úzká spolupráce v ekonomické oblasti pro nás měly nesporné výhody. Zánik Rakouska si v dobovém kontextu můžeme představit jako případný rozpad Evropské unie, který by se projevil rušením bilaterálních smluv, společné politiky, liberalizace trhu, atd.

Pokud se v novověku mluví o Česku coby vyspělé evropské zemi, zmiňujeme období první republiky. Tato idealizace je však do značné míry relativní. Stejně tak jsme byli "na špici" i za Rakouska. Naopak, v době Sovětského svazu jsme se stali pouze "lídrem" centrálně plánovaných ekonomik a v komparaci se západem jsme podle očekávání stále více zaostávali. Samotné Rakousko-Uhersko a jeho pojetí bychom v žádném případě neměli generalizovat. Zatím co Češi jej dnes chápou jako období poroby, Rakušané jej považují za historickou epochu prosperity, za jejíž konec kladou vinu právě Česku.

Na přednáškách jsem rovněž poprvé slyšela eventualitu, že záznamy jásajících občanů z 28. října neměly tolik společného s faktem, že se rozpadla monarchie a vznikla nová republika, o níž tehdy málokdo mohl říct, co přinese, jako s prostou radostí, že skončila válka. Z těch, kteří i dnes oficiálně litují rozpadu Rakouska-Uherska, mohu jmenovat například nakladatele a překladatele Leonida Křížka.

Na závěr mne napadá několik otázek. Jaký měli Rakušané vztah k nám, Čechům, kromě toho, že stejně jako další režimy využívali českých surovin a průmyslových oblastí? A jaký vztah k nám mají dnes? Na počátku devadesátých let Češi ve Vídni patřili k nejméně oblíbeným cizincům. V posledním desetiletí byly vztahy vyhrocené kvůli jaderné elektrárně Temelín. Podle postoje, který na začátku tisíciletí zaujímali k východnímu rozšíření Evropské unie (největší odpůrci), se jeví jako skeptičtí a nedůvěřiví k ekonomicky nestabilním postkomunistickým zemím, bojí se migrace levné pracovní síly na rakouský trh (což v případě Česka vzhledem k malé ochotě stěhovat se za prací nenastalo). Stejně jako s Německem a Švýcarskem má Česká republika s Rakouskem uzavřenou smlouvu ohledně vzájemného zaměstnávání a řadu dalších dvoustranných dohod.
Vztah Česká republika - Rakousko však není zcela rovnocenný ani dnes. V současnosti už není překážkou politická závislost, ale ekonomická diverzita dvou států, které jsou na sobě různě intenzivně závislé.

Zdroje:
Přednášky předmětu České myšlení o Evropě
Benáček Ondřej. Rakousko versus Česká republika. 10. 1. 2001. Integrace


 


Komentáře

1 MirekČ | Web | 5. března 2009 v 9:33 | Reagovat

Byl jsem před lety na Vánočních trzích ve Vídni. Jeli jsme autobusem 5 hodin tam, 5 hodin zpět a 2 hodiny jsme přešlapovali v mrazu a čekali až řidič dojede z odstavného parkoviště do centra. Byl jsem napaden nějakým mikroorganismem a měl jsem pravé varle velikosti grepu. Všude hlava na hlavě, což přímo nesnáším, ve všech stáncích téměř stejné kýče. Snad jen ten punč se dal pít. Ale i ten po zaplacení ceny zhořkl v ústech. Jediné pozitivum byl "viena šnitzel", který byl fakt přes celý talíř. (čekal jsem na manželku, až obejde obchody na nějaké "štrase"). Takže do Vídně již nikdy více!!!

p.s. také mě dosti překvapil "nepořádek" v přihraničních vesnicích, který byl tak nějak horší než ten náš...

2 Terka | E-mail | 6. března 2009 v 17:03 | Reagovat

:-) a my jednou vezli lidi do Chorvatska a na dálnici stavěli na toaletu a tam, kde byl domeček s nápisem WC, se ukrývaly turecké záchody :-)

3 Tomáš | Web | 20. března 2009 v 16:37 | Reagovat

Nedávno mě taky napadlo stejné téma. Bylo to při sledování filmu Život Bryana, kde Judejci chtěli svrhnout Římany, ale pak zjistili, že jim římská okupace přinesla vodovod, kanalizaci, medicínu, vzdělání a spoustu dalších pozitiv. Ani naše rakousko-uherské období nebylo jen staletími útlaku. Ano, útlak tu jistě byl, ale čerpali jsme i určité výhody a na to se někdy zapomíná. Nebo se to spíš nechce připomínat.

PS: Číst tohle Jungmann nebo Palacký, asi by nás hnali sviňským krokem! X:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama