ahoj a


ahoj ah

Jak z krku vyplivlá samohláska

29. srpna 2009 v 0:56 | Tereza Holanová |  Terka píše povídky

Předmluva: Povídka? Tentokrát spíše lyrická míchanice.



Říjnové dny plynou v jakési melancholii. Ta se schovává za holými větvemi a když se zasníme, vyplouvá na povrch.

Znám místo hojnější než všechny klíny…
borové kůrky pryští smolu

nebe si schovává stud do vlasů
a ve větru se větve klaní
vždy nechám se unést k láskobraní
do zelenkavých kanafasů

Ty měkké, svolné kapradiny
vykvétaj, jen když jsme tu spolu

Byl teplý podzim. Barevné listí nevinně šustilo pod nohama, slunce se ze všech sil pokoušelo ještě trochu hřát, pomalu však sláblo na síle. Les mlčel. Kdo nutí stromy šumět, dočká se ticha. Kdo je přijme za své, promění ticho v šum. Chtěla jsem tu sonátu vychutnat. Ale co chvíli Cvak. Blesk. Píp. A cvak.

Cos dělala celý týden?
Máš nový hrníček, že jo?
Kde a s kým? To jsem jediný, kdo nemá právo na tvou lásku?

Kradl duši mně i stromům. Raději splynout s listím. Obnažit se mu, roztáhnout paže. A on to vše bez jakékoliv pokory bral. Lačně. Jdi sem. A teď tam. Chamtivě. Stoupni si na větev. Vyhazuj listí do vzduchu jak laciná kurva. Skákej. A směj se.

Napodobuje valčík.

Nech toho. Koliks toho dnes zas vypil?
Všechno je zbytečné, pohrdáš mnou.
Dala bych si ty chipsy z minula.

Kdo sakra jsem, abych se smála na povel! Všechno, naprosto všechno dokáže proměnit. Tvař se, že ojíždíš strom. Namísto listí kamení. Šutry, z nichž zloba pramení. Jak Kačer Donald, co má v zadku osamělou šišku. Chapadly stesku chtivě chmatá a trousí kolem trsy bláta. Eroticky natřásá pánev. Vzpomínáte na dámu z první kapitoly Kunderovy Nesmrtelnosti?

Snáší se padá
ach jak je léto ošemetné
před chvílí výšiny
a není jediný
míjí se drhne trpce svádí
s lehkostí ováda
je si jist
že najde dávno mrtvé mládí

Neví, že zvadlý list víc už se nerozlétne?

Když se nesměju, dělá opičky aspoň on. Dupe po nadýchaných polštářcích listí, bere jim nevinnost. A pořád Cvak! Polib pařez. Ano, obejmout smrček. Blesk! Raději smrček! Do srdce vrostlý objektiv, leží tam tupě hladem shniv. Bojím se bojím, že mne sžere, navenek lysý Moliére, pohltí zaživa, chřtánem, jenž uhnívá. Pohltí, rozmlaská. I takhle může vypadat… I takhle směšně. Jak z krku vyplivlá samohláska.
 


Komentáře

1 tlustjoch | Web | 29. srpna 2009 v 10:19 | Reagovat

Samohlásky vyplivuješ dobře.
Koukal jsem se do wikipede:
-----
Samohlásky (vokály) jsou takové hlásky, jejichž charakteristickým rysem je tón, na rozdíl od souhlásek nevzniká při jejich artikulaci šum.
-----
Asi proto les nešuměl.

Přemýšlím o smysluplném slovu ze samých samohlásek. AU! Nic mne nenapadá.

2 cracatit | E-mail | Web | 29. srpna 2009 v 16:59 | Reagovat

Nádherný text, trochu smutný, ke konci působí rozervaně, ale k úplné rozervanosti tomu ještě něco chybí. Doufám, že jde o autorskou licenci a ne o zkušenosti. Nejhezčí je, jak popisuješ to listí, rozervaně působí třeba, jak on po něm šlape - naschvál.. Budeš v textu pokračovat? Jen tak by mě to zajímalo.

3 Lit | Web | 15. dubna 2010 v 11:14 | Reagovat

Už druhým týdnem marodím a když se mi zrovna nechce číst či drilovat na klavír, projíždím blogy. Posledních pár dní jsem měla zaostřeno na povídky. Děs běs, to ti povím. Z přehnaně tragicko-lyrických textů už se mi dělá zle. Proto jsou tvé povídky balzámem na mé čtenářské oko:o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama