ahoj a


ahoj ah

Záhir: Jak uzavřít kruh touhy a nevědomosti

22. srpna 2009 v 12:55 | Tereza Holanová |  co jsem přečetla

Tak jsem si tu knížku o posedlosti přečetla. Knížku, ve které se prolínají středoasijské tradice, antická mytologie, konzumní život celebrity a filosofické otázky těch, kteří chtějí najít sami sebe a čistou lásku. Autorem je brazilský spisovatel Paulo Coelho.


Nejprve mi Záhir doporučoval Honza, pak o ní psala Katka na blogu. A mne začalo zajímat, zda je skutečně pro člověka žijícího ve šťastném vztahu tolik neuchopitelná a zvláštní.

Záhir v islamské tradici znamená osobu nebo věc, na niž myslíme dnem i nocí a nedokážeme zapomenout. Záhir je nejen názvem, ale i hlavním tématem této knihy. Je to posedlost vypravěče, která zanechá stopy na jeho životě a změní jeho způsob uvažování i pohled na svět. Chce-li se svého Záhiru zbavit, musí opustit svůj dosavadní svět, dívat se na svět jinýma očima, zapomenout, že vzdálenost mezi kolejnicemi jsou čtyři stopy a 8,5 palce.

Více než vše prostupující pojem Záhiru mne však zaujaly jiná témata a myšlenky. Těch filosofických pasáží a myšlenek je v knize tolik, že je nemohu všechny převyprávět, ani ve stručnosti zachovat jejich původní smysl. Nejlepší je začíst se, vstřebávat, chápat a hledat paralely ve vlastním životě.

Nikdo není ve skutečnosti šťastný, tvrdila novinářka Esther. I ti, kteří mají peníze, šťastné manželství a úspěšnou kariéru, po něčem touží, a to zcela pohlcuje jejich mysl. Třeba sní o tom, že zdolají pěšky Svatojakubskou cestu, vyrazí mezi žebráky a budou se s nimi toulat po ulicích nebo odpoví na otázky jinak, než se očekává. Každý má z něčeho strach. Z toho, že přijde o respekt okolí jen díky tomu, že vybočí z řady, že ztratí krásu, milovanou osobu, onemocní, zemře.

Záhir ukazuje jednu starodávnou pravdu. Dokud člověk není vyrovnaný se sebou, necítí štěstí a naplnění, není schopen upřímně milovat. Člověk, z něhož vyvěrá zatrpklost, tyto pocity pozvolna přenáší i na svůj protějšek a mění jej. Člověk, který jedná k druhému tak, jak považuje on za vhodné, místo toho, aby přemýšlel, co je správné očima toho druhého, mění lásku ve zvyk.

Člověk který nenaslouchá, který se bojí porušit stereotyp, který nemluví o tom, co skutečně chce, který se neptá, jak učinit druhého šťastnějším, ten může stejně jako Coelho zůstat sám ve velkém městě, obklopen luxusem a vlivnými známými, se Záhirem v duši.

Jak se však stát upřímným, spontánním, čistým, neustále otevřeným Boží lásce a energii? Podle autora je třeba zbavit se své osobní minulosti, dopsat každou životní kapitolu, uzavřít kruh. Žít jako kdyby byl každý den poslední, nedělat věci na popud ostatních, ale následovat svůj vnitřní hlas.

"V ženách, které jsem miloval, jsem vždycky hledal sám sebe. Díval jsem se na jejich čisté hezké tváře a viděl v nich sebe. Ony se zase dívaly na mne, viděly mou tvář od sazí a přes svou inteligenci a sebejistotu se také nakonec viděly ve mně a považovaly se za horší, než byly… Proto, abych ji mohl znovu spatřit, musím mít tvář stejně čistou jako ona. Dřív, než se sní sejdu, musím najít sám sebe."

Knížku doporučuji těm, kteří ztratili a hledají, i těm, kteří mají pocit, že jim nic nechybí. I kdyby to bylo kvůli tomu, že kromě filosofických otázek a mýtů obsahuje i příběhy, které se nám dějí neustále.
 


Komentáře

1 cracatit | E-mail | Web | 22. srpna 2009 v 13:26 | Reagovat

Nechce se věřit, že ještě nikdo nekomentoval tenhle článek. Stručný, jasný a výstižný, tak se mi to líbí. Zkusí si tu knížku najt, doufám, že bude někde elktronicky.

2 tlustjoch | Web | 22. srpna 2009 v 16:04 | Reagovat

Od tohoto autora je, myslím, dobré úplně všechno.

3 Zuzka | Web | 23. srpna 2009 v 7:43 | Reagovat

Jak čtu tvůj obsah knihy, musím tak trochu souhlasit s Tlustjochem. Velkou shodou okolností jsem zrovinka tuto knihu držela v ruce asi tak před měsícem (řekla bychže ani to ne) a kroutila hlavou a divila se nad faktem, že byla v knihovně a nebyla vypůjčená. Nakonec jsem si ji půjčila, ale po týdnu jsem ji vrátila, protože jsem zjistila, že mám velký skluz v četbě do školy. Nepochybuji ale o tom, že se k ní někdy zpátky dostanu. :)
   Nevím to přesně, ale když mi bylo asi patnáct, tak jsem k Vánocům dostala od mamky snad nejslavnější dílo tohoto autora - Alchymistu. Knížka mě doslova pohltila, nikdy jsem nic takového nečetla a začala jsem si uvědomovat věci, o kterých jsem doposud moc nepřemýšlela.
Ani se nedivím nad nominací Alchymisty do ankety Kniha mého srdce. V některých nominovaných knihách necítím vůči Alchymistovi žádnou konkurenci. Jestli jsi tuto knihu nečetla (o čem tedy pochybuji) tak doporučuji.  :-)

4 cracatit | E-mail | Web | 23. srpna 2009 v 10:35 | Reagovat

Alchimista je něco jako Malý princ od Exupériho, obojí je moc hezké. Oba texty vyypovídají alegoricky docela hodně o člověku, jeho vlastnostech a svým způsobem i o autorovi.

5 Libor | Web | 25. srpna 2009 v 7:28 | Reagovat

Asi budu trochu v menšině :-), ale Záhir jsem četl a mnoho pozitivního - podobně jako celý Coelho - ve mně nezanechal. Jeho knihy (četl jsem 3) na mě často působí jako kdybych četl nějakou náboženskou agitku. Ústa plná hippiesovské všeobjímající lásky, univerzální všeprostupující dobro a tomu odpovídající myšlenkové podněty. Navíc jeho literární tvorba se nikam nevyvíjí. V zásadě si stačí přečíst jednu knihu, abyste měli o jeho myšlenkách jasno. Při četbě Coelha jsem vždy měl spíše pocit, že poslouchám (čtu) kazatele než romanopisce.

6 Terka | 25. srpna 2009 v 17:49 | Reagovat

Libor: Já tento názor na Coelha hodně slýchávala, než jsem se do něj pustila. Záhir byla má první knížka. Abych mohla posoudit, zda jsou skutečně myšlenkově "na jedno brdo", zkusím asi ještě jednu. Co se té vnitřní filosofie týče, ne se vším jsem v knize souhlasila... nebo spíš, nazývala bych to jinými slovy. Ale, dost myšlenek mne donutilo nad tématy samými přemýšlet.

7 cracatit | E-mail | Web | 26. srpna 2009 v 3:08 | Reagovat

U knih jako jsou kousky od Coelha nebo Waltariho nejde o to s textem vždy jen tupě souhlasit, nýbrž o přemýšlení o nich samých a jejich smyslu. Možná to ode mě zní trochu jako fráze, ale uvidíte sami, že to není jen fráze, že tu jde o víc.

8 Skikuba | Web | 26. srpna 2009 v 11:20 | Reagovat

Zatím jsem se nikdy neodvážil, napsat takovou recenzi, nebo názor na knihu. Bál bych se že to nevystihnu zcela přesně a ještě na nic nezapomenu. Obdivuju takové články.

9 Medvěd | 26. srpna 2009 v 13:34 | Reagovat

Asi to bude dobrá kniha. Tvé recenzi věřím. Zájemcům o podobně dobrou četbu, kterou by snad pochválil i Libor, doporučuji Kafku na pobřeží od Haruki Murakamiho. :-|

10 edith | Web | 26. srpna 2009 v 15:57 | Reagovat

Moc pěkně napsáno.
A souhlasím, že od Coelha je dobré snad úplně všechno.
Velmi zajímavá knížka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama