ahoj a


ahoj ah

Návštěva vinného sklepa v Tokaji

17. listopadu 2009 v 16:47 | Tereza Holanová |  reporTerka

Je brzké odpoledne a my míříme do vinařského Maďarska, přímo do Tokaje. Pršet už přestalo, všude se však válí spousta mlhy, takže z okolních hor, na kterých zraje tolik známé víno, vidíme jen obrysy. Kocháme se vesničkami, modrými vlaky i kopcem, z kterého trčí do všech stran spousta hrozivých křížů.


A pak jsme v Tokaji, městečku, které leží na soutoku řek Bodrog a Tisa. Procházíme fotogenickými uličkami a zákoutími, všude samá socha, Maďaři jsou zřejmě posedlí zdobit každou ulici alespoň jedním hrdinou na koni, spousta kostelíků, vinných sklepů, ulice zející prázdnotou, spadané listí, polorozpadlé domy na prodej, frišný podvečer. Pak už máme sraz u hlavního královského sklípku (který zcela příhodně z jedné strany sousedí s lékárnou a z druhé s kostelem) a sestupujeme dovnitř. Zde je pro nás už přichystán dlouhý stůl, skleničky a seznam odrůd, které budeme koštovat.



Dostává se nám výkladu o historii tokajského vinařství, odborný výklad o výrobě vína, o jeho zvláštnostech a využití. Mezitím nám mladá Maďarka nalévá, my všemi pěti smysly ochutnáváme a vedeme diskuse o kvalitách světově proslulého moku. Na rozdíl od bílých vín, která asi nejčastěji pijeme v Česku, jsou tato mnohem sladší. Ta dražší, vyráběná z hroznů napadených plísní, chutnají obzvlášť sladce a mít zavázané oči, budu se hádat, že piju červené. Některá vína se zřetelně chuťově liší, některá jsou zvláštní, jiná přesládla, další napoprvé nepřirozená, na jazyku se rozplývají až postupně. Zkoušíme muškátové, lipové, formint, poslední tři, hustá a "plesnivá" chutnají podobně, rybízově. Následuje prohlídka uskladněných sudů a lahví vína, procházka ledovými podzemními chodbičkami, nad hlavou nám trčí ze stropu kořeny stromů, náladu mají všichni dobrou, potěžkáváme putnu, ve které se tvoří takzvaný mošt, putujeme do obchůdku, zkoumáme, co mají, několik lahví kupujeme. S dalšími lidmi se pak vydáváme na obchůzku městečkem, většina dalších sklípků již zavřela, je neděle, jeden však ještě otevřeno má. Uvnitř přemýšlíme, co koupit, nakonec volíme jedno dražší, plesnivé, já si navíc odnáším hruškovou pálenku v miniaturní lahvince. Ve zbylém čase se procházíme liduprázdnými uličkami. A pak zpátky na večeři.

Jíme v tom samém hotelu, kde jsme snídali. Dostáváme fazolovou polévku se slaninou a klobáskou a pak pérkelt (to, čemu my říkáme guláš) s masem, haluškami a nakládanou zeleninu. Jídlo je opět vynikající. Personál však úplně mimo. Pití si musíme objednávat sami, na zhruba čtyřicet lidí však připadají asi dva nápojové lístky, obsluha pomalá, zmatená, k nám se dostává asi tak po půl hodině. U postaršího Maďara si objednávám černý čaj. Ten zaloví v náprsní kapse a vyloví ošuntělý pytlík s Earl Grey a hází mi ho na stůl. Odchází. Záchvat smíchu u našeho stolu pokračuje poté, co asi po patnácti minutáh přijde, donese mi hrnek, konvičku s vlažnou vodou a talířek s asi sedmi balíky (slovo balíček se pro tento okamžik nehodí) cukru. Na účtence se následně objevuje položka "obsluha" a u ní asi 100 forintů.

Vracíme se do penzionu. Po krátkém odpočinku se vydáváme do společenské místnosti, kde se koná pyžamová párty. Sešlo se nás tu zhruba dvacet, včetně průvodkyně. Dáváme si ochutnat pálenky, které většina z nás přinesla, největší úspěch sklízí naša maruňkovica, asi jediný přítomný alkohol, který nebyl vyroben vlastnoručně. "A s kterýho konca je tato?" "No… z Intersparu." Smích. A pak Ta je dobrá, z meruňkovice s čokoládou se stal hit večera. Vyprávíme si různé historky, pán z Ostravska vzpomíná na prekérie minulého režimu, dlouhovlasý mladík předvádí, kolik pokrývek hlavy lze vyrobit z kudrnovského univerzálního šátku. Po půlnoci to balíme a jdeme nabrat síly na další den.



 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama