ahoj a


ahoj ah

Sbohem, mí všichni dobří rodáci

19. listopadu 2009 v 21:40 | Tereza Holanová |  filmy, které stojí za to

Politické změny padesátých let zasáhly celé Česko. Jak se projevily na vesnici, jak zasáhly mezilidské vztahy i jednotlivé osudy, ukazuje ve svém snímku Všichni dobří rodáci režisér Vojtěch Jasný.


Film má podobu kronikářského záznamu. Každý ze zápisu se od toho předchozího liší náladou, která postupně těžkne, až se z vesnické veselice stává strnulý obraz zanedbaných statků, neposečených polí a vystrašeného mlčení. Útržkovitým stylem zachycuje autor klíčové i zdánlivě nesouvisející okamžiky, jedny z mnoha, které provázely život na české vesnici ve 40. a 50. letech.

Poetické obrazy cválajících koní a nevinné krajiny ze začátku střídají bezstarostné příhody přátel, kteří žijí návštěvou kostela, prací na poli a večerním posezením v hospodě. Krátkodobou idylu po druhé světové válce však brzy narušuje rok 1948. Změny v politickém myšlení se projevují i na venkově. Zdánlivě se zde řeší méně problémů, protože prosté lidi více než politické zastoupení, objektivní informace v novinách, či dostupnost literatury zajímá krmení zvířat, zpěv za doprovodu harmoniky a přátelské sousedské vztahy. O to více se místních obyvatel dotýkají změny spojené se znárodňováním, kolektivizací venkova, odebíráním majetku a zakládáním Jednotných zemědělských družstev, do kterých musí vlastníci půdy či statků vstupovat. Věznění, odstraňování nepřátel a srozumitelný příkaz. "Podepiš". Nebo… Všechny tyto činy nevykonává neznámá vyšší síla, ale samotní vesničané, prostí lidé, kteří se ještě nedávno věnovali svému řemeslu a společně s ostatními vyzpěvovali nad vínem.

Řada obyvatel se dá "někým ze shora" snadno přesvědčit, že pokud se dobrovolně zapojí, prospějí všobecnému dobru a vytvoří sobě i kamarádům lepší budoucnost. Někteří nechápou. Jak se mohou mít lépe, když přijdou o svůj jediný majetek? Pochopitelně se najdou takoví, kteří v novém systému vidí možnost "vyniknout", zbohatnout a získat potřebnou společenskou vážnost. A do pozadí ustupují dávná přátelství i schopnost pochopit lásku sousedů k chalupě a kousku půdy. "Víš, co ty vlastně jsi? Ty jsi vykořisťovatel," vysvětlují členové Národního výboru přihlouplému Frantovi. Nechybí ani naivní vesničané, kteří uvěřili, že pod záštitou komunismu budou moci pomáhat a zvládnou vykonat více dobra, než kdyby se jen snažili bránit svoji pravdu a svobodu. Rozpoznat je od politiků, kteří se rozhodli na úkor dávných přátel zbohatnout a vybudovat kariéru, může být ale těžké. Jedni i druzí totiž vystěhovávají sousedy, posílají je do vězení nebo zabírají jejich pozemky v rámci "veřejného prospěchu" a tvrdí, že všichni jednou pochopí, že to s nimi mysleli dobře.

Jak se kolektivizace promítla do každodenního života sedláků, ukazuje autor symbolicky. Lidé ztrácejí chuť do práce, kosu už neberou do rukou s láskou a při práci si neprozpěvují. Mají sice moderní sovětskou techniku, mechaniku, která jim ulehčuje od fyzické dřiny, celkově je však na statcích znát úpadek. Snad proto, že hospodaří-li si člověk na svém, má k výsledku své práce jiný vztah, než pokud koná v zájmu kolektivu. Vesničané přestávají být družní, uzavírají se do sebe. I "kradák" Jořka ztrácí svoji lehkomyslnost, najednou mu není jedno, že půjde za své přestupky sedět. Aby se vyhnul pobytu v nápravném zařízení, kde má být politicky "přeškolen", polévá si nárt benzínem a na následky otravy umírá. Další lidé sice mají na procesy na vesnici svůj názor, každý se jej však bojí říct. "Nikdo neřekne: František je bez viny, pusťte ho," konstatuje vypravěč ve chvíli, kdy příslušníci státní bezpečnosti odvádějí jediného sedláka, který se nebál místním politikům říct, že s jejich myšlenkami nesouhlasí, že nepodepíše a že se k lidem chovají jako k dobytku.

Symboly Sovětského svazu se ve filmu objevují pouze prostřednictvím obecního rozhlasu, který informuje o lepších zítřcích. "Politika přestává být špinavým dohadováním," zní na celou ves v únoru 1948 a divákovi je jasné, co onen obrat znamená. Zánik jednotlivých přátelství, otupenost, pozvolnou rezignaci i urputný boj zobrazuje Jasný na krátkých scénkách a příbězích, které se střídají s lyrickými záběry přírody. Obyčejní lidé se snaží dále žít v poválečném tempu. Vzdálenosti mezi jejich chalupami však pomyslně rostou, na rozdíl od mezí, která dělí jednotlivá pole. Ty zanikají. Spoustu obrazů autor přímo nevysvětluje (smrt Františka, návrat Očenáše, "pokání" fotografa Plecméra, sebevražda Jořky) a nechává čtenáře, aby domýšlel, jak hrdinové snímku, který vznikl podle skutečných událostí, uvažovali, co dalšího museli prožít, do jaké míry připomínají typického českého venkovana a kolik lidí se tehdy chovalo podobně jako oni.
 


Komentáře

1 j | 14. prosince 2011 v 17:15 | Reagovat

:-x k

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama