ahoj a


ahoj ah

O hledání cesty v šachové partii

22. prosince 2009 v 22:28 | Tereza Holanová |  filmy, které stojí za to

recenze filmu Sedmá pečeť

Jak vypadá víra ve středověkém Švédsku sužovaném morovou epidemií? Duše posedlé ďáblem se na hranici mění v popel, flagelanti táhnou vyprahlou zemí a úpí pod ranami bičem. Kočovníci žijí z legrácek, vzájemné blízkosti a schopnosti potěšit druhého. Osamělý rytíř si vytvořil obraz strachu, který nazval Bohem. Jedinou jistotou se mu stala Smrt.


V černobílém snímku švédského režiséra Ingmara Bergmana se prolíná mnoho významových rovin. Apokalypticko-biblická, nábožensko-filosofická, rituálně-středověká či komediantsko-trubadúrská. Okamžiky, ve kterých hlavní hrdina hraje šachy se Smrtí, aby nakonec stejně prohrál, představují samostatnou alegorii příběhu. Více než nad soupeřem si přeje zvítězit sám nad sebou. Zmatek a neschopnost pochopit náboženství, víru, církevní svět, hodnoty a sám sebe jej provází na každém kroku. Mladý rytíř nechce přežít, ani nepotřebuje získat čas kvůli lásce nebo hrdinským činům. Místo toho se během několika dní pokouší nalézt odpověď na otázku, která v čase morové epidemie, chudoby, křížových výprav, honů na čarodějnice a šílejících fanatiků působí téměř banálně.

Film přináší spoustu otázek a minimum odpovědí. Místo nich vyvstávají nové nejistoty. Hrdinu zajímá, zda existuje Bůh, jak se na zemi projevuje, jak mu začít věřit. Kde začíná víra a kde končí? Je důležitější věřit sobě nebo nějaké vyšší síle? A jdou tyto dvě víry ruku v ruce nebo se bez sebe obejdou? Do jaké míry symbolizuje církev víru a jak lze poznat Boha? Je důkazem boží existence přítomnost ďábla? Pokud ano, jak spolu souvisí? Má život jiný smysl než víru? Mladý komediantský pár jej nachází v misce čerstvě natrhaných lesních jahod. Nepřemýšlejí nad modlitbami, myslí na radosti skryté v nepodstatných maličkostech, jako je úsměv, blízkost milé osoby, slunečný den nebo možnost rozdělit se o skromnou večeři s neznámým cizincem. Rytíř se během hry v šachy přesvědčí o jediném. Že na své otázky skutečně není schopen odpovědět. Ve dnech, o které si prodloužil život, se s tímto koncem smiřuje. Sám nedokáže najít smysl života v milované ženě, ani ve vyhraných bojích. Že je možné díky pozemským radostem dosáhnout štěstí a vnitřního naplnění, však pozoruje u mladých komediantů. Ti se mu tak stávají důkazem štěstí, kterého se vzdal, jejich víra je pro něj jediným východiskem, o němž nepochybuje.

Samotnou Smrt lze chápat jako pouhý symbol i jako reálnou postavu. Ta vyzařuje nekompromisní laskavost, hravou krutost a v neposlední řadě úzkost. Hrdinu provází stejně jako jeho obavy a nejistoty na každém kroku. Nemoralizuje, ani nepřináší tolik požadované odpovědi. Svojí nevědomostí působí pozemsky, svou škodolibostí a vynalézavostí lidsky. Zároveň však plní danou roli a nemá důvod vysvětlovat, kam se zrovna rozhodla zamířit kosu. A nebo pilu.

Filosofická a symbolická část se přitom nenásilně prolínají s lehkou příběhovostí. Na malém množství scén režisér přibližuje atmosféru Švédska v první polovině 14. století. To si do jisté míry zachovalo svoji severskou divokost, křesťanství zde působí poměrně neorganizovaně, přesto však jeho rituály mohou vést stejně jako na pevninské Evropě do extrémů. Postižení morem umírají v bolestivé agonii, smrt se stává byznysem umělců. "Lebka je zajímavější než nahá ženská." Skotačivé melodie píšťal, které v sobě nesou "předtóny" renesančních písní, se střídají s Dies Irae, jež doprovází chorál sebemrskačů. Navzdory strachu z černé smrti mají vesničané nadále náladu na hospodské půtky a milostné pletky, zatím co komedianti hledají způsob, jak rozesmát co nejvíce lidí. Přestože se Bergman historií inspiroval jen volně, jeho film působí přesvědčivě a celistvě.

Snímek si rozhodně zaslouží více než jedno zhlédnutí. Divák tak nachází nové otázky a symboly. Svůj čas si vyžádá také studium Apokalypsy, jak bývá nazývána poslední kniha Nového zákona, Zjevení sv. Jana. Proč se Bergman rozhodl uvést snímek právě větou z osmé kapitoly prorocké knihy, která je spojena s otevřením poslední pečeti na popsaném svitku, můžeme pouze odhadovat. Snad se jedná o metaforu konečnosti, kdy se kruh uzavírá. Vše, co se do té doby odehrávalo na zemi, přechází do pravomoci vyšší síly, nastává půlhodinové ticho. Půl hodiny v biblické symbolice ovšem znamená týden, což je uzavřená časová jednotka a stejně dlouhá doba, jako trvalo stvoření světa. Tak jako na samém počátku, před odejmutím první pečeti, nyní nastává ticho a konec. Ten může znamenat nový začátek. Ale jaký? Divoký tanec a stav beztíže? Zahájení nové šachové partie? Konec morové epidemie? Ani odpověď na to, co nastane po smrti, totiž hlavní hrdina nenašel. Snad začátek dalšího dne pro mladé komedianty, kteří jako jedni z mála zatím přežili.

obrázek: http://www.ingmarbergman.se/page.asp?guid=BB342E6C-2D88-42A8-BBB3-25995CB55C7F
 


Komentáře

1 Tomáš | Web | 23. prosince 2009 v 14:14 | Reagovat

Je mi až stydno, že od legendy Bergmana jsem ještě nic neviděl. Přitom tohle zní opravdu zajímavě. Pochybuji, že bych tento titul našel na pultu ve videopůjčovně, takže budu hledat aspoň v TV programu. A snad i jednou najdu. Díky za tip a přeji příjemné prožití svátků:)

2 Terka | Web | 23. prosince 2009 v 22:34 | Reagovat

Ahoj Tomáši, možná budeš překvapen, ale jako levné DVD to vyšlo (já to přesně takto sehnala). Bohužel nemohu zaručit, zda to mají v obchodech po celé republice, ale na Václaváku zatím ano :-)

3 Terka | Web | 23. prosince 2009 v 23:35 | Reagovat

nebo, pokud umíš Švédsky, je rozkouskovaný na youtube :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama