ahoj a


ahoj ah

Jedinec ztratil význam. Důležité je MY - 4. část

15. ledna 2010 v 11:30 | Tereza Holanová |  co jsem přečetla

V románu My je patrné, že jej napsal technik, autor se silným racionálním cítěním. Matematika je základním stavebním materiálem celého Jednotného státu, na základě rovnic se určuje uspořádání nábytku, metrum verše, kompozice hudební skladby a sexuální život jednotlivce.


Cílem obyvatel je podřídit vzorcům a formulím každý milimetr světa a každou sekundu jejich života. Kromě toho jim nestačí vytvořit dokonalou syntézu ve městě, chystají se ovládnout vesmír a "zintegrovat jeho nekonečnou rovnici".

Vrátím-li se ke srovnání Zamjatina s Orwellem, na obou knihách je znatelný časový odstup téměř třiceti let. 1984 působí moderněji a díky tomu realističtěji. Pochopitelně, autor píšící v Rusku, které právě prošlo bolševickou revolucí, a Orwell ve Velké Británii na konci padesátých let měli ke psaní jiné podmínky. Zamjatin musel před rokem 1920 vycházet z technických možností, které mu prostředí, ve kterém žil, nabízelo. Televizní vysílání se v době vydání prózy My rozvíjelo pouze na úrovni experimentů, k zahájení pravidelných přenosů došlo v Sovětském svazu v březnu 1934. Neustálá kontrola a ztráta soukromí se proto u Zamjatina uskutečňuje prostřednictvím skleněných stěn a veřejně přístupných bytů, ve kterých se jejich obyvatelé nemají kam skrýt. Přehled o tom, kde kdo je a co právě dělá, také usnadňuje přesný hramonogram dne, který platí pro všechny bez rozdílu. Technické vynálezy působí u Zamjatina v některých případech utopicky, například přeprava pomocí aera nebo konstrukce zázračného Integrálu, ve prospěch těchto obrazů však mluví dokonalá matematická "omáčka", na základě které získávají prvky Jednotného státu reálný ráz. Oproti tomu Orwell se na čísla tolik spoléhat nemusel. Jeho televizní obrazovky se zabudovanými kamerami působí v rámci daného prostředí patřičně přesvědčivě.

Čím se obě knihy odlišují nejvíce, je postava hrdiny a jeho vztah k režimu.Winston Smith z 1984 se zavedeným zřízením nesouhlasí a porušuje jej, za což jej v závěru stihne trest. D503 z románu My je oproti tomu oddaným zastáncem Jednotného státu. Apeluje na dokonalost stávajícího systému a vyslovuje se pro to, aby byli odpůrci režimu likvidováni. Přesto u něj, stejně jako u Orwella dojde k zakolísání. V případě Zamjatinova "čísla" se však jedná o milostnou posedlost, které se hrdina snaží vzdorovat a uprchnout, na což nemá sílu. V důsledku toho se potácí na pokraji šílenství a neschopnosti kontrolovat své jednání, což jej málem stojí život. Zobrazit hrdinovy halucinace, zmatení osobnosti, ztrátu jistot a posedlost po ženě se podle mého názoru Zamjatinovi povedlo mistrovsky. Vypravěče i čtenáře pronásledují odmocniny z minus jedné, děs v podobě vůní, barev a pocitů, lhostejnost vůči tomu, zda v následujících minutách zemřete. Autor vynikajícím způsobem popsal nelogické a polyfonní myšlenkové pochody hrdiny i jeho následné vystřízlivění a schopnost odtrhnout se od lásky, iracionality i fantazie. O to méně sympaticky však působí D503 v porovnání s Winstonem, kterému čtenář přeje, aby přežil a uchoval si neporušenou duši, a jeho prohru v závěru bere jako vlastní porážku. Zamjatinův hrdina se chová nerozhodně, nestojí si za svými názory, je rozkolísaný. Nachází u sebe cit, ale nedokáže jej dát upřímně najevo, pouze touží ukořistit danou ženu pro sebe. V závěru všechny náznaky přirozenosti, které v něm pučely, dobrovolně zabíjí, čímž se vzdává zodpovědnosti za sebe, svoji lásku i své vlastní názory.

Na rozdíl od Orwella nevyužívá Zamjatin ve svém příběhu manipulaci. Jeho hrdinové přesně vědí, co bylo před jejich světem, učí se o dvousetleté válce i o rozdílech mezi současností a starověkem. Vědí, že mají jediné právo, a to právo na trest. Popravy Strojem se dějí veřejně, ani ty není třeba tajit. Většina s nimi souhlasí. Také hlavní hrdina prochází změnou myšlení na základě vlastního rozhodnutí, jeho pozvání k Dobroditeli lze chápat spíše jako konzultaci, poukázání na správný směr. Manipulace není také proto, že mezi většinou občanů Jednotného státu zanikly jakékoliv mezilidské vazby. Zatím co u Orwella se rodina stále snaží držet při sobě, respektive, dospělí se chrání před svými dětmi, v románu My se chodí lidé udávat veřejně. Rodinné vazby tu ostatně neexistují žádné. Přestože to autor blíže nespecifikoval, děti se vychovávají odděleně od rodičů, aniž by záleželo na tom, kdo je zplodil. Manželství je přežitek a každé číslo má právo na všechna ostatní čísla. Z tohoto důvodu je Zamjatinův svět navzdory chabému pokusu o revoluci stabilnější a udržitelnější než ten Orwellův. Sice se zde užívají propracovanější represe a Vnitřní strana věří, že postupně zvládne vymýtit jakýkoliv individualismus, díky přítomnosti lidské psychiky, vzájemných vztahů, sociálních a ekonomických rozdílů, které činí Orwellovy postavy reálnými lidmi, je však systém podle mého názoru mnohem komplikovanější, různorodější a méně přehledný.

Zamjatinovo My má pro mne mnohem blíže k žánru, který vnímám jako science fiction, než k románu, který bych mohla chápat jako reportáž. Ne proto, že bych po reportáži vyžadovala pravdivost, ale protože by měla čtenáři poskytnout pocit, že danou situaci prožívá a že se vše může doopravdy stát. Děj románu My je příliš vzdálený na to, aby se do něj čtenář vžil a představoval si jej ve skutečnosti. Působí přesvědčivě, čtivě a přirozeně, přesto je pro mne díky zrušení lidské osobnosti (nepočítám-li několik vzbouřenců, kteří se neúspěšně pokusí ovládnout Jednotný stát) a základních elementů projevů lidské společnosti spíše zajímavým myšlenkovým experimentem než příběhem, do něhož se přenesu. Vzhledem k tomu, že byl román napsán téměř před sto lety, tedy v době, kdy byla technická vyspělost světa oproti dnešku minimální a existoval naprosto jiný přístup ke svobodě vyjadřování a politické kritice, jej však považuji za povedený a extrémní počin, při jehož psaní musel autor využít značnou dávku pečlivosti a fantazie. Stejně jako v dílech ruského realismu je tu patrný vědecký základ. Co se týče psychického zobrazení, nesmím zapomenout na důkladné a reálné zobrazení hrdinova vnitřního zmatku i "jednostátovského" fanatismu.

Zazvonil zvonek a Zamjatina je konec :-)

 


Komentáře

1 Lafi | Web | 16. ledna 2010 v 10:54 | Reagovat

Byl to úchvatný seriál, díky za něj.

2 Cracatit | Web | 16. ledna 2010 v 16:12 | Reagovat

Parááááda. Krásný seriál a hlavně pečlivě psaný, moc se mi líbil, chci ti za něj poděkovat. Skutečně b se chtělo říct až detailní studie charakterů a děje se všemi souvislostmi. Skutečně chváááálíííím. :V S většinou názorů souhlasím. Taky se mi Orwell zdál mnohem realističtější, přesto se připojím k tvému závěru, že si My přes svoje nedostatky a odstup třiceti let zaslouží obdiv.

3 kdosi :) | 18. října 2016 v 19:08 | Reagovat

Ahoj! :)

Nevím, jestli si to ještě vůbec kdy přečteš, ale pokud ano, ráda bych znala názor. Já jsem totiž My četla, velmi mě to zaujalo, byla jsem čím dál tím víc napnutá, jak to dopadne... Jenže to pro mě bylo pořád spletitější a nakonec mohu jen smutně konstatovat, že jsem konec nedopochopila. Hlavně: Jak se stalo, že D nakonec obrátil a podlehl svému původnímu já? A jak to bylo s I? Jejich poslední setkání (nepočítám-li to po Operaci D) mi také nedávalo smysl...

Pokud by mi někdo odpověděl, budu moc ráda, vrtá mi to v hlavě...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama