ahoj a


ahoj ah

Cesta do hlubin spletitého nitra Jana Masaryka

7. února 2010 v 18:11 | Tereza Holanová |  co jsem přečetla

Je to téma, o kterém si každý může myslet, co chce. Nikoliv na základě faktů, ale podle své povahy. Takto charakterizuje Pavel Kosatík psychiku, kariéru, život i smrt Jana Masaryka. Člověka, který byl hudebníkem, řečníkem, lidovým bavičem, diplomatem, labilním potomkem velkého otce, nevzdělaným improvizátorem, který ovládal několik cizích jazyků a zvláště ke konci života narážel na to, že ani po šedesátce se nedokázal rozhodovat sám za sebe.


Podrobná studie zachycuje Masarykův život od dětství, přes dospívání, diplomatickou zkušenost, až po trpký politický konec. Jan Masaryk se narodil jako třetí dítě ze čtyř do rodiny racionálního intelektuála a citově založené Američanky, Jeho role "domácího miláčka" mu v dospělosti přinesla spíše neprospěch. Narozdíl od starších sourozenců Alice a Herberta mu přísný otec leccos prominul, včetně nedokončené maturity. Navzdory pevnému zázemí rodiny, která byla centrem společenského života, Jan trpěl od nízkého věku depresemi a nevyrovnanou psychikou. Stejně jako jeho sourozenci. Později označil úděl Masarykova rodu za soumrak bohů.

Problémy pocházely pravděpodobně z matčiny strany, protože stejné chorobě podlehli za druhé světové války také další příbuzní za oceánem. U potomků prvního československého prezidenta měla však nemoc i jiný rozměr. Pramenila z pocitů vlastní nedokonalosti a neschopnosti vyrovnat se svému otci. Sourozenci, jejichž život byl protkán různě dlouhými pobyty v léčebnách, se i v dospělém věku chovali k rodičům s až nezdravou pokorou, dlouhou dobu také nebyli schopni formulovat vlastní myšlenky a vystoupit ze stínu své nesamostatnosti. Tato podřízenost se stala osudovou právě u Jana Masaryka, který jako jediný ze čtyř dětí výrazně zasahoval do diplomatického a politického života. Až do padesátého roku věnoval veškerou svoji oddannost otci. Do jaké míry si T. G. Masaryk břímě, jímž nevědomky zatížil své děti, uvědomoval, lze jen odhadovat. Z knihy vyplývá, že prvotní vlivy, které mladšího syna ovlivnily (hilsneriáda, díky níž se T.G.M. stal ve své době nepopulární osobou a hněv se přenesl i na rodinu, spor o rukopisy, ale i malá pozornost věnovaná dětem), otec přehlížel. Následně jej vyslal s několika sty dolarů za moře, aby se osamostatnil a získal zkušenosti pro život, což lze chápat jako šanci vybudovat si svoji vlastní kariéru daleko od stínu úspěšného otce. Že se tento záměr nepovedl, je však známé, stejně jako důsledek. Jan Masaryk se po návratu stal ještě závislejším na rodičích než kdykliv předtím.

Jak vyplývá z knihy, Jan se nikdy nedokázal zcela osamostatnit, ani v dospívání, kdy se zdálo, že svojí revoltou a odporem k dokončení středoškolského vzdělání usiluje právě o toto. Mínění a finanční podpora rodiny se něj zůstalo nezbytnou podmínkou k jakémukoliv rozhodnutí. Do diplomacie se později zapojil právě proto, že ji ztělesňoval s prací pro stát, tedy pro "tatu". Ve třicátých letech začal tuto svoji náklonnost přesouvat k otcově spolupracovníkovi E. Benešovi. Ten měl na konci druhé světové války neoddiskutovatelný vliv na Masarykův "nevysvětlitelný" odklon od západu, se kterým byl do té doby tak silně spojen (za druhé světové války působil v Londýně, Spojené státy navštěvoval pravidelně, měl tu rodinu a přátelé, jeho známosti a obliba u významných osobností včetně prezidentů přesahovaly kontakty všech oficiálních diplomatů, atd.).

Ty, kteří četli Kosatíkův záznam pozorně, naopak poválečný vývoj nepřekvapí, stejně jako skutečnost, že byl Masaryk téměř do samého konce přesvědčen, že jedná v nejlepším možném zájmu státu. Tak jako většina dosavadních Masarykových kroků postrádala náznak zřetelné vůle, také nyní nehledal morální nesoulad ve skutečnosti, že s novým uspořádáním poválečného státu souhlasil rychleji než většina levicově orientovaných kolegů. Jednoznačné Ne se Masaryk nenaučil říkat nikdy. Případný nesouhlas trousíval opatrně v kuloárech, nikdy ne však nahlas. Vůči autoritám, které jej formovaly v mládí si to nedovolil, později vykonával vůli hlav státu, které šly až do druhé světové války podle jeho názoru správnou cestou.

V knize se nabízí několik momentů, kdy si čtenář klade otázky "Proč neudělal toto?" a "Jak mohl dopustit...?" Proč zahodil oficiální i své osobní spojenectví se západem, kde měl otevřené dveře prakticky kamkoliv a po druhé světové válce i vytouženou autoritu? Proč v roce 1945 neemigroval do Spojených států a namísto toho přijal místo ve vládě Národní fronty, kde od začátku platil za vysmívanou a manipulovatelnou figurku? Jeho názory od počátku málokoho zajímaly a na nedostatek odborné zkušenosti začal poprvé narážet. Výřečnost, ve které apeloval na vlastenectví a otcovy ideály, mu přinášela úspěch na západě, komunistické soudruhy nechávala chladnými. Proč si nestál za svými názory a tak snadno odsouhlasil veškeré protizápadní změny? Asi proto, že vlastní názory skutečně neměl a po válce si již nevybudoval představu, co je správné a co ne. Jeho ideu Československa coby mostu mezi Východem a Západem Východ udupal a Západ ignoroval.

Ve druhé půli čtyřicátých let působí Masarykovo myšlení ještě nepochopitelněji než dosud. A právě ve chvíli, kdy má jeho nejistota a ideová prázdnota fatální důsledky, se ministr zahraničí přestává mít o koho opřít. Prezident Beneš ztrácí vliv, navíc dále nechce nést za Masaryka zodpovědnost, proto jej od sebe odhání. Masaryk je poprvé nucen jednat sám za sebe. V únoru 1948. Odmítá podat demisi a zůstává ve vládě. Na začátku března umírá. Jakým způsobem, se dodnes nezjistilo. Různá podezření z vraždy jsou nepotvrzená, stejně tak se s jistotou neví, že spáchal sebevraždu, jak své přátelé v posledních měsících života stále častěji varoval.

Knihu doporučuji všem, kteří se zajímají o českou historii. Autor nabízí nový pohled na známé události (Mnichov, druhá světová válka, únor) a kromě toho poměrně rozsáhlý exkurz do života, zkušeností, výroků a povahy Jana Masaryka, jeho příbuzných a dalších lidí, kteří se podíleli na formování českého státu.
 


Komentáře

1 Cracatit | Web | 7. února 2010 v 20:18 | Reagovat

Díky za tip, určitě to někde seženu. Kosatík je dobrý autor, myslím, že umí psát celkem čtivě a na historika živým jazykem, jeho knížky na štěstí pro nás nejsou ten tipicky nudný soupis faktů.

2 Cracatit | 7. února 2010 v 20:19 | Reagovat

Pardon: typicky suchý souhrn faktů.

3 dadulka | Web | 8. února 2010 v 8:50 | Reagovat

Rovněž díky za skvělé doporučení, hned se v knihovně mrknu, protože historii miluju :o) zpravdila se pohledy různých historiků různí :o), takže si jeden pořád může rozšiřovat obzory a utvářet názory :o)

4 Google Mail | Web | 24. července 2017 v 5:25 | Reagovat

•    Your article is is excellent. I love it very much. Hope to reading more content from you.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama