ahoj a


ahoj ah

Výstava, která mapuje život v Česku i zahraničí za posledních 15 let

28. března 2010 v 12:59 | T. H. |  svět obrázků a fotografií

Zavzpomínat na tváře, které z českého politického, kulturního a sportovního života už dávno zmizely, vidět okamžiky vítězství nebo smutku jinýma očima, než svého času ukazovala televize. Obojí nabízí výstava The Best of Czech Press Photo. Zde můžete vidět nejúspěšnější fotografie českých a slovenských novinářů za posledních 15 let.


Portréty vyčerpaných vesničanů, jak likvidují následky povodní, které zasáhly Česko v letech 1997 a 2002, si ještě nejspíš pamatujete. Vzpomínáte si ale na topícího se slona Kádira, který marně bojoval o život? Fotografie špinavé vody, ze které trčí špička chobotu a hřbet zvířete, se stala před osmi lety vítězným snímkem výstavy. S povodněmi je spojený i jiný úspěšný snímek. Obrázek promáčeného psa, jehož voda kamsi nese a on se snaží udržet hlavu nad hladinou. Tíseň vyvolají i fotografie ze psího útulku. Naopak portréty chameleonů či pavouků působí dokonale, vyretušovaně, jako by měly přijít do reklamních časopisů, kde si čtenář vychutná jejich barevnou jednolitost. Úsměv na tváři vyvolá fotografie Paroubkových rybiček, které před láskyplným pohledem politika uprchly na opačný konec akvária.

I další politické snímky provází jakási laskavost, kterou v reálném čase tolik postrádáme. Václava Havla fotografové nezobrazují jako kultivovaného literáta. Místo něj pozorujete upoceného staříka, jak se snaží zapadnout mezi filipínské domorodce. O několik panelů dál najdete jeho druhou manželku Dagmar. Ta čeká na chodbě nemocnice v Innsbrucku. V roce 2003 později vznikl snímek Václav Havel odchází. Vyzařuje z něj hrdost i pokora a patří mezi výmluvné a zapamatovatelné. Prázdný chodník, po jedné straně řada vojáků a v dálce postava bývalého prezidenta.

Václava Klause na mnoha fotografiích nenajdete. A pokud ano, brzy zapomenete, že jste jej viděli. Působí upraveně, společensky, ale zároveň staticky a nevýrazně. Snad s výjimkou záběru, na němž se stylizuje do role bezdomovce. Jako by překročil svoji hranici, na okamžik se stal spontánním a chtěl říci: Já to také umím. Přestože fotografie svět politiků "zlidšťují", nechybí ani odraz skutečného napětí. Především v okamžiku, kdy se zástupci jednotlivých stran po volebním patu v roce 2006 radí, jak dál. Přestože je snímek jednoduchý, tmavé siluety a ostré profily osob jasně naznačují překvapení a vážnost situace. Komorní, tichou, avšak silnou atmosféru vyzařuje fotografie někdejšího ministra kultury Pavla Dostála. Do smrti mu zbývalo jen několik dní.

Po dokončené olympiádě je také dobré zavzpomínat, že i českým hokejistům se před pár lety dařilo. Při pohledu na dav, který na pražském Staroměstkém náměstí vítá vítězný tým z Nagana, si možná vzpomenete, že i vás zlato tehdy potěšilo. Radost z vítězství a slzy po prohraném boji však nezachycují pouze sportovní reportéři.

Zpátky na zem vás vrátí obrazy konfliktů, chudoby a utrpení. Ať už se jedná o demonstraci při zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze, hromadnou nehodu na dálnici D1, snímek "Exekuce dítěte" vyobrazující boj Češky o svou dceru. Nebo fotografie dětí ze Saigonu, jak třicet let od skončení války trpí následky chemikálií, které Američané používali k boji ve Vietnamu. Snímky zahraničních reportérů zavedou diváka do Kosova, Paletiny a Afghánistánu a ukazují jak prostou každodennost, tak válku, bolest a smrt.

Každá fotografie nese vlastní příběh. Vedle portrétů papeže najdete Michaela Jacksona, talentované děti, bezstarostné chalupáře, pohostinné vesničany, lhostejné modelky, starostlivé matky nebo odpůrce Temelína. Lidské osudy se váží i k ropným rafinériím v Ázerbajdžánu, ke kambodžské skládce nebo chýším, které semlela vlna Tsunami. Výstavu snímků, které podle mezinárodní poroty nejlépe mapují život v Česku i události ve světě za posledních patnáct let, je možné zhlédnout ve Staroměstské radnici do 30. dubna 2010.

Foto: Jan Zatorsky, czechpressphoto.cz
 


Komentáře

1 Petr | 28. března 2010 v 17:02 | Reagovat

Mě fascinují fotky válečných fotografů. Sám bych takové fotky nemohl fotit... Jdu si někde najít kde ta výstava je :-)

2 AjA | Web | 29. března 2010 v 12:31 | Reagovat

hmmm, me vetisnou na Czech Press Photo a i na World Press foto fascinovaly prave tematicke rady veda a sport... reportazni fotky me nijak nebraly a pravidelne jsem prestala chodit v momente, kdy mi ty vystavy zacaly pripadat uplne stejne a zamerene na to sokovat, pokud mozno (kdyz si vzpomenu na serii snimku v nichz zoufali jedinci skakali z WTC ... z toho se mi delalo opravdu zle...) nejak tu vystavu nemam rada...

3 Terka h. | E-mail | 29. března 2010 v 18:36 | Reagovat

mně reportáže nevadí - zvlášť u starších věcí, z dob, kdy jsem politiku a vše okolo tolik nesledovala a mohu si to dávat z různých úhledů (= úhlů pohledů) dohromady. Ale je rozdíl, zda vznikly spontánně nebo (hlavně v případě válečných konfliktů) jako hon za senzací. U každé věci záleží, jak ji vyfotografuješ, zachytíš, zda půjdeš přímo po brutalitě, mrtvých tělech, a tím nechtěně jejich konečnou sílu potlačíš nebo budeš popisovat poetiku obyčejných věcí a na ní zároveň vyjadřovat i to zlé.

Sportovec (aktivní ani pasivní) jsem nikdy moc nebyla, takže zase nedovedu vidět patřičné kouzlo v tom

4 Lafi | Web | 31. března 2010 v 21:45 | Reagovat

Díky za tip, na výstavy skoro nechodím, popravdě si marně vzpomínám, kdy jsem byl naposledy, ale tady bych mohl udělat vyjímku. Tak uvidíme :-)
Každopádně dobrý článek!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama