ahoj a


ahoj ah

Nesmlouvavý klid plný zlověstné lhostejnosti

12. dubna 2010 v 23:41 | T. H. |  filmy, které stojí za to
bila stuha

Ticho a stopy špatně skrývaného hněvu. Na vesnici, která žije vlastním uzavřeným životem, se děje násilí, o němž nikdo neví, nic neslyšel, ani neviděl. Poslední film režiséra Michaela Hanekeho Bílá stuha se odehrává v předválečném světě, kde děti přebírají od dospělých jejich tvrdost i přísné pohledy.


Rakouskou komunitou se šíří vzájemná nedůvěra, zemědělci nechtějí o pravdě přesvědčit sebe, natož ostatní. Trpká atmosféra, ve které převládá lhostejnost a a neochota přijít pravdě na kloub. Úzkost a absence zvuků. Kromě piana, na které postavy ve filmu dvakrát hrají, se scény odehrávají v tichu, které nutí více vnímat. Nelibozvučný německý jazyk dodává snímku zkratkovitou nesmlouvavost.

Postavy se až na osobu vypravěče tváří nejasně, černobílé barvy snímku jim zcela chybí. Kdo působí jako oběť, se o pár minut později řadí mezi neupřímné figurky, které neumí dát najevo lásku a nechtějí ztratit tvář. Dětství neprovází bezstarostné hry, ale disciplína a rákoska. Snad proto v divákovi stále více převládá pocit, že právě chlapci, kteří sklápějí pohledy, a dívky s přísně staženými drdoly nevypadají jako děti, ale zestárlé stíny s pokřivenými obličeji. A po vzoru dospělých okolo páchají násilí a zlo. Bílá stuha připomíná čistotu, nevinnost a nedospělost. Farář ji dětem uvazuje na znamení nedůvěry a děti ji v témže jménu bez zdánlivé pokory přijímají. Za zavřenými dveřmi otec nedává najevo ani špetku pochopení, za kritiku zvenčí se však trestá nepřátelstvím.

Proč někdo napnul přes cestu drát, kvůli kterému málem přišel o život místní doktor, není jasné ani ke konci příběhu. Stejně jako další obyvatelé vesnice vyvolává lékař dojem podivného morouse, jehož soucit s pacienty končí u strohých oznamovacích vět, do konfliktu se ale s nikým nedostává. Že kdosi ublížil dětem, které se od místní komunity liší, ať už svým postižením nebo rozmazlenou povahou, už do skládanky, kterou nikdo nechce uspořádat, zapadá lépe. Ne však neochota místních čelit problémům za hranicí pevně stisknutých rtů. Za spořádanou plentou pobožnosti se skrývá neklid, nedůvěra a neschopnost vyjádřit jiné pocity než hněv a vztek. Útok zřejmě slouží jako jediná obrana před vlastní zranitelností a strachem.

Řada scén zůstává bez odpovědi a je nutné dále přemýšlet, jakou souvislost mohou mít s tím, co Haneke naznačil. Ve filmu se snoubí upřímná přímočarost s myšlenkami, o nichž se nemluví a které zůstávají zahalené ve tmě, kam publikum nedohlédne. Snímek vyvolává úzkost a způsobí, že se jedinec i po odeznění závěrečných titulek cítí odosobněně, vybavuje si jednotlivé scény a snaží se je za strnulé figury vyřešit. Bílou stuhu je podobně jako například Bergmanova díla vidět víckrát. Napoprvé se divák ztrácí ve změti postav a vztahů, takže nemůže patřičně vnímat všechny dialogy, hledat jejich význam a provázanost. Haneke ve svém dvouhodinovém filmu ukázal, jaký vliv má tvrdá výchova, jak silný je v malé komunitě tlak přizpůsobit se i na jak křehkých základech mohou stát přísně prosazované společenské konvence.

Foto: Asociace českých filmových klubů
 


Komentáře

1 poetiza | 13. dubna 2010 v 8:01 | Reagovat

Nefalšované, mhm.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama