ahoj a


ahoj ah

Vzpomínky na svět, který měl trochu víc zábran

5. května 2010 v 1:27 | T. H. |  svět obrázků a fotografií
Miloň Novotný

Výstava, která polapí. Pocitem, že se nacházíme v místech, která známe. S lidmi, kterým rozumíme. Praha dýchá ještě o něco více než dnes. Venkov chutná nostalgickou zatuchlinou. A ta pálí. Pak se toto teplo roztříští. O rozpálený stolek v Tunisku, londýnskou buržoazii, odosobněnou Austrálii. Najednou ve výstavě Miloně Novotného marně hledáme jednotící prvek.


Kontrast? Co pak ale indická symbióza lidí, zvířat a odpadků? Nebo jen snaha "nacpat" do výstavy skutečně to nejlepší, bez ohledu, zda spolu obsah souvisí. Chytlavé zaujetí postupně chladne. Fotografie nadále příjemně dokumentují, ale nit souvislosti se rozplývá.

První část výstavy se zdá být povědomá. Ocitáme se doma. Podobné, byť méně povedené fotky se skrývají v kdejakém rodinném albu. Paralela, vzpomínky. Bezstarostnost, flirt. Svět drobností, jímž lidé žili bez ohledu na politiku. Novotnému se podařilo vyjádřit běžné úsměvy, denní starosti, které se navzdory době, ve které snímky vznikly, nezastavily. Dívky se stydí před nezkušenými mladíky s plavkami vytaženými do pasu. A přes neforemné tvary dávají najevo svou ženskost. Přesvědčivě. Divák nehledá taje kompozice, světla, ani nepřemýšlí, co je a co není vidět. Prožívá. Novotný zachycuje svět mladých v době totality. Mladých, kteří mají omezené možnosti, trochu více zábran a nemožnou módu. A přesto touží po polibcích. Z fotografií sálá horko, které zdánlivě zůstalo schované pod železným závěsem.

O kus dále podává autor obraz zapomenutých rodáků. Vidíme babku, jak se popelí mezi slepicemi. Ospalé chalupy, které se postupně změnily v zateplené vilky. A uvnitř zatuchlé pokojíčky. Ty přežily u babiček a na postkomunistických intrácích. Jinde páprdové nadšeně fandí fotbalu. A rozsévají okolo přemoudřelé pohledy. Čecháčkovské pohledy, které se co chvíli mísí s nadšením z prostých věcí.

Na pár snímcích se Novotný přesouvá i do Prahy. Na známá místa. Na nábřeží, kterému chybí sada žlutých tučňáků. Zato tam zevlují čeští hippies. Bez barev, drog a korálků. U stánků na levnou krásu. A o kus dál stojí Karlův most. Jiný než dnes. Bez ruských prodejců, drahého skla, mafiánů, davu a kapsářů. Tváří se oprýskaně. Jako romantické místo pro odpočinek, kde se lidé setkávají a tlachají.

Fotografie ze Západu podobný náboj postrádají. Ukazují moderní, pokrokovou tvář tehdejšího světa. A než se expozice rozpadne na mozaiku nesourodých snímků, působí kontrastně. Vůči české sérii. Západ, jako by byl vyprázdněný. Postrádá kouzlo. Ono uchopitelné cosi. Snad kvůli tomu, že se více cítíme doma na Malé Straně než v Hyde Parku. Možná proto, že z atmosféry těchto snímků nepoznáme, že vznikly v době, kterou u nás zastupuje kvokání slepic, vydýchaný vzduch, oválné účesy a vančurovská maloměsta. Anglická omladina také vysedává v parku. Působí ale znuděně, neživě. Slunce svítí, ale nehřeje. I zde je vám jedno, že občas někomu roste z hlavy kůň. Snažíte se lapit obsah. Lidé se smějí, přesto se o sebe nezajímají. Jako by všude přítomný dostatek zabil fantazii, touhu po prožitku. Na mnoha snímcích působí postavy, jako by neměly co dělat. Takže se dáma sluní pomocí staniolu, další figurky se na tržišti hrabou v cetkách, aby měly ještě víc. Víc věcí, které jim k ničemu nejsou, protože je neumí prožít, nechat je vyčpět a psát o nich neumělé básničky.
 


Komentáře

1 poetiza | 6. května 2010 v 21:13 | Reagovat

Flirt na fotkách?!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama