ahoj a


ahoj ah

co jsem přečetla

Cesta do hlubin spletitého nitra Jana Masaryka

7. února 2010 v 18:11 | Tereza Holanová

Je to téma, o kterém si každý může myslet, co chce. Nikoliv na základě faktů, ale podle své povahy. Takto charakterizuje Pavel Kosatík psychiku, kariéru, život i smrt Jana Masaryka. Člověka, který byl hudebníkem, řečníkem, lidovým bavičem, diplomatem, labilním potomkem velkého otce, nevzdělaným improvizátorem, který ovládal několik cizích jazyků a zvláště ke konci života narážel na to, že ani po šedesátce se nedokázal rozhodovat sám za sebe.

Jedinec ztratil význam. Důležité je MY - 4. část

15. ledna 2010 v 11:30 | Tereza Holanová

V románu My je patrné, že jej napsal technik, autor se silným racionálním cítěním. Matematika je základním stavebním materiálem celého Jednotného státu, na základě rovnic se určuje uspořádání nábytku, metrum verše, kompozice hudební skladby a sexuální život jednotlivce.

Jedinec ztratil význam. Důležité je MY - 3. část

7. ledna 2010 v 11:48 | Tereza Holanová

pokračovaní recenze Zamjatinova MY, za kterou jsem předevčírem dostala jedničku :-)

Život určený Hodinovými deskami považují občané Jednotného státu za nejlepší možný. Svět, na který jsme zvyklí my, chápou neuvěřitelně, nepřirozeně, zkrátka jako prostředí, v němž by nebyli schopni žít. Celý vývoj do dvacátého století označují za starověk. Životní styl, kultura a všechny ostatní znaky minulosti představují pro Zamjatinovy postavy neuspořádanost a důkaz neefektivity dřívějších generací.

Jedinec ztratil význam. Důležité je MY - 2. část

26. prosince 2009 v 17:27 | Tereza Holanová

Jak si Zamjatin představuje dovedení bolševických idejí do dokonalosti? Jako velké město, kde lidé ztratili osobnost, city a jakoukoliv individualitu. Nosí stejné uniformy, nemají jméno, pouze číslo. "Vědomí vlastní osobnosti je jen nemoc" píše autor v knize.

Jedinec ztratil význam. Důležité je MY - 1. část

20. prosince 2009 v 15:02 | Tereza Holanová

Neustálá kontrola, nemožnost vybočit z řady, dokonalý stát v čele s neomylným vůdcem. Připomínají vám tato slova známé literární dílo? Možná George Orwella. Oceánii, Ideopolicii a Velkého bratra. Román 1984 patří k vrcholným dílům poválečné prózy.

Vyplatí se konat dobro? Jak to vidí Sedláček a filosofové

5. září 2009 v 10:17 | Tereza Holanová

"Nebude dobrým ekonomem, kdo je jenom ekonomem." Biblická podobenství se realitě přibližují více než zavedené rovnice a křivky. Užitek je nedefinovatelný a namísto matematiky by měly ekonomii určovat historie, náboženství, filosofie či etika. S těmito myšlenkami přichází profesor a analytik Tomáš Sedláček ve své první knize Ekonomie dobra a zla: Po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi.

Záhir: Jak uzavřít kruh touhy a nevědomosti

22. srpna 2009 v 12:55 | Tereza Holanová

Tak jsem si tu knížku o posedlosti přečetla. Knížku, ve které se prolínají středoasijské tradice, antická mytologie, konzumní život celebrity a filosofické otázky těch, kteří chtějí najít sami sebe a čistou lásku. Autorem je brazilský spisovatel Paulo Coelho.

Jak vidí Rusko Nastěnka, bývalý prezident nebo syn zavražděné novinářky

17. srpna 2009 v 23:15 | Tereza Holanová

Knihy rozhovorů mám ráda. Čtou se rychle a pokud je autorem schopný žurnalista, mívají dynamiku a vedou "odněkud někam". Knihu Ruské duše jsem přečetla zhruba za dvě hodiny. O oddechové čtení se však příliš nejednalo. Reportér Českého rozhlasu Petr Vavrouška se soustřeďuje na závažné problémy, od vztahu k epoše totality po otázky, co dnes znamená pojem demokracie.

Pragmatika dvou Krylových textů, část VI.

30. dubna 2009 v 23:36 | Tereza Holanová


Skladbu Bratříčku, zavírej vrátka lze považovat za písňovou agitku. Podle Michala Huvara ne ve smyslu pejorativním, ale jako termín podle Slovníku literární teorie, což je úderná lyrická báseň obracející se k veřejnosti s aktuální výzvou, zvláště politického dosahu.

Pragmatika dvou Krylových textů, část V.

30. dubna 2009 v 23:31 | Tereza Holanová


Demonstrativum Kryl použil ve spojení Toť důvod zažádat si znovu o politický azyl, kde můžeme "toť" chápat jako zkratku pro slova "to je". Výrazem "toť" Kryl odkazuje na život bez svobody slova, který zmiňuje v předchozím verši.

Pragmatika dvou Krylových textů, část IV.

30. dubna 2009 v 23:29 | Tereza Holanová



Deixe je speciálním modem reference. Na rozdíl od reference nespoléhá na konotace jednotlivých výrazů, na vzájemnou znalost symbolů a aktuálního kontextu, ale využívá dílčích referenčních prostředků.

Pragmatika dvou Krylových textů, část III.

30. dubna 2009 v 23:22 | Tereza Holanová



Tato báseň je podle mého názoru na reference ještě bohatší. Jednak je to dáno větším rozsahem textu, jednak tím, že Timur a jeho parta v sobě nese více myšlenek než Bratříček.

Pragmatika dvou Krylových textů, část II.

30. dubna 2009 v 23:18 | Tereza Holanová



Báseň je podle mého názoru na reference poměrně bohatá, celou ji provází metafory a symboly. O textu se většinou tvrdí, že jej Kryl napsal ve vlaku v srpnu 1968 jako reakci na okupaci.

Pragmatika dvou Krylových textů, část I.

30. dubna 2009 v 23:13 | Tereza Holanová

seminární práce, díkybohu přijata. V případě zájmu o celou práci včetně srandiček typu několikaúrovňové číslování, které se mi podařilo nastavit hned napoprvé, vygenerovaný obsah, abstract a resumé a seznam použité literatury se ozvěte. Možná vám vyhovím :-)
zdroj obrázků u všech částí: google

Je nutno říci, že je otázkou, zda vůbec někdy něco víme

16. července 2008 v 16:55 | Tereza Holanová
Název knihy: Bratři Ramazovi
Autor: Egon Bondy
Rok vydání: 1985
Starý Ramaz měl tři syny. Každého s jinou matkou. S žádnou z nich nezůstal a jen jednoho potomka vychoval osobně. Vlastně byli čtyři. Ještě Ferko, nejstarší a o něco pomalejší než ti druzí. Takže jej sám autor odsunul "na vedlejší kolej". Tu a tam se Ferko mihne textem. S málo srozumitelným proslovem, záchvatem epilepsie či nevyzpytatelnou ochotou obsluhovat jak otce a bratry, tak StBáky… Začněme tedy znovu, tentokrát bez Ferka …

Co musí člověk udělat, aby mohl žít sám se sebou?

16. července 2008 v 15:16 | Tereza Holanová
Název knihy: Nemáme na vybranou
Autor: Arnošt Lustig
Rok vydání: 2007
Na rozdíl od hrdinů Lustigovy novely na vybranou máte. Můžete zvážit, zda si knihu přečtete či ne. U Lustigovy prózy obvykle podobné rozhodování není třeba. Příběhy podobné autentickým fotografiím se "čtou samy", zásluhu na tom má jejich opravdovost, křehkost jazyka, jednoduchost vět, svéráznost popisů, smysl pro příběh… prvky, které patří mezi charakteristické rysy spisovatelovy tvorby.

Smutkem zaváté veršování Zdeňka Rotrekla

14. dubna 2008 v 0:13 | Tereza Holanová
"Udělal jsem to nejhorší, co jsem mohl," uvedl do předmluvy prozaik Jan Trefulka. Sestavil výbor z poezie svého dlouholetého přítele Zdeňka Rotrekla. Nedodržoval přitom ani chronologii ani tematiku. Nezdá se však, že by to na charakter knihy mělo mít vliv. Ze 123 básní, které do sbírky Trefulka zařadil, vzejde pokaždé, při jakémkoliv uspořádání ten samý portrét. Obraz člověka, který si z těžkých životních zkušeností odnesl trpkost, nejistotu a touhu po smíření.

Svlékání hadů

8. ledna 2008 v 21:41 | Tereza Holanová
Svlékání hadů

- četla jsem sbírku, která byla vydána edicí Československý spisovatel v roce 1963.

- Čtenář si tu může vychutnat naplno autorovo básnické umění; však se jedná o čtrnáctou sbírku v pořadí. Nový rozměr a jistou vizuální atmosféru dodávají básním ilustrace Arnošta Paderlíka. Jedná se především o obrazy nahých žen.
- Po vydání sbírky byl Mikulášek vládou jmenován zasloužilým umělcem

- Kniha obsahuje předmluvu Jana Skácela. Pro mne je zajímavá tím, že ji Skácel psal v šedesátých letech, tedy v době, kdy Mikulášek sbírku napsal a především, byl ještě naživu. Se Skácelem se důvěrně přátelil, ten Mikuláška také poměrně dobře znal. Hovoří o něm jako o blízkém příteli, člověku, který má své chyby i zajímavosti. Vzpomíná na společné prožitky, neservíruje Mikuláškův život, ani tradiční fakta, spíše si vnímá zajímavých a nezapomenutelných momentů, přibližuje Mikuláška z naprosto neobvyklé stránky, coby jedinečnou osobnost.
- Jedním z jeho pohledů je "Mikulášek coby element mezi ostatními autory", kde Skácel vyzdvihuje jeho jedinečnost, často staví věty do, pro mne neobvyklých, kontextů. Například věta: "narodil se stejného dne jako Vítězslav Nezval, bylo to v měsíci máji, konvenčním měsíci básníků, v měsíc, kterému patří největší báseň v českém jazyce. Ale za to všechno Mikulášek nemůže. Napsal však třináct knížek veršů…" nebo "Mikulášek není z Přerova sám. V tom městě žil i mladý Kainar, ale oni se tenkrát dobře neznali, snad se jen tušili a větřili na dálku, už dopředu si ušlechtile záviděli."
- Skácel se tu také věnuje Mikuláškovým krajinám, místům, k nimž měl spisovatel specifický vztah, věnoval jim básně, rád se sem vracel, cítil se tu doma…
Přerov - zde se narodil, prožil dětství a mládí, Přerovsku věnoval první knihu
Českomoravská vysočina
jižní Morava - Pálava
O čtvrté Mikuláškově krajině Skácel píše, že je divná, pošlapaná, lopuchová, mnohokrát popleněná, přesto nezcizitelná a vlastní. Jeho nitro. Zde se toulal nejčastěji, bloudil a hledal cestu zpátky. Tato krajina je plná zdí. Mikulášek je bourá - i ty, které si do cesty nastavěl sám

Jak hodnotí Skácel sbírku, jíž předmluvu věnoval? "básník v ní svléká hady a vy sami poznáte, kdy chřestýše a kdy krásné užovky."

- Sbírka je rozdělena do několika oddílů, z nichž je pro mne každý něčím typický, má své tématické zabarvení. V některých básních jsem našla mnoho myšlenek, s nimiž se mohu ztotožnit, ač žiji v jiné době, mám jiný osud než Oldřich Mikulášek a je mi o mnoho let méně, než bylo autorovi, když básně napsal. Některé přírodní (ačkoliv přírodní lyrika není můj nejvyhledávanější žánr) obrazy mne příjemně překvapily, zaujaly svojí barevností a autenticitou. Autor oslovuje všechny čtenářovy smysly, působí neuvěřitelně optimisticky, přesvědčivě a zvukomalebně. A především hudebně. Verše plynou lehce a nenásilně.


Toužení

- úvodní báseň, která obsahuje zmiňovaný symbol nitra coby básníkova vězení
- druhým významným motivem je motiv odlétajících křičících divokých hus. Autor je označuje termínem "eskadra smutku"
- z celé básně cítím básníkovu prázdnotu, kdy se "degraduje" na tvora neschopného emocí, život, na pouhého němého, rezignovaného, unaveného pozorovatele. Smutek je patrný z otázek, které si básník pokládá. (Co je to toužení?)
- další symboly: odlétající ptáci, rozcházející se nohy
- své nitro tu Mikulášek popisuje jako nevelkou místnost, kde se na policích rozezní sklenky, když se kolem žene několik tun hluku, přes lampu přechází stíny, na stěně je vidět mapka trhlin


Druhý oddíl je nazván Poháry

- obsahuje devět básní
- v mnohém mne oslovil (pravděpodobně došlo ke ztotožnění se) pesimismus většiny básní, některé myšlenky a pocity jsou aktuální, může si je na sebe vztáhnout jakýkoliv čtenář, v jakékoliv situaci. Mikulášek opět hojně využívá symboliku, nikdy smutek nepojmenuje přímo, avšak je vycítitelný z každého slova. Vybrala jsem si ty "Poháry", z nichž se dobře pilo…
- nejvíce mne (ač silného ofidiofobika) zaujala báseň Pohár první, neboť na rozdíl od poezie následující je laděna spíše intimně, neobsahuje úzkost, vystihuje atmosféru okamžiku, kdy všechny starosti, problémy, které svazují (symbolizovány hadem) mizí pryč (had se odplazí)
- náladu umocňuje přítomnost ženy, konzumace veltlínu, jež se "rozlévá z lamp", nádech erotična (kráčí jako jaguár, zahřívá svými myšlenkami)
- Pohár druhý je taktéž eroticky laděná báseň, snad ještě více než předchozí. Charakterizuje ji naprostá absence starostí, pesimismu, naopak je zdůrazněno vychutnání okamžiku, umocněný prožitek
Kočičí hřbety zohýbají střechy
A ty se ozvou prejzem.,
Jak zachytne se na něm
Aspoň drápkem luna.

- Čtvrtý pohár je věnován Janu Skácelovi, báseň začíná optimistickými verši, kdy se vše jeví jednoduše a nadějně (začíná jaro), postupně se však objevuje motiv kaluže, pozůstatku "zimy" - škraloup, svědectví, kterého se nelze zbavit
a když potom černí ptáci
napijí se vody rmutné,
jejich pařát stopku utne
číši, až je jeden střep

- z této sloky jsem pochopila, že voda (pozůstatek temného období) dodává havranům (zlým bytostem, které si libují v ničení) sílu, moc

- v básni Pátý pohár se téma hořkosti a slz prolíná s erotikou, objevuje se symbol poháru coby ženských ňader. Básník dává najevo zoufalství, beznaděj, kterou cítí navzdory přítomnosti svůdné ženy.
- Šestý pohár je věnován tématice srdce. Oslovuje ho (Už se mi ozýváš, stárnoucí pod žebry, už vím, že mám tě, ty strašné jezulátko, jak mívalos mne ty.). To, že má srdce, nepovažuje za kladné a dobré, neboť ono si pamatuje všechny rány, které chce duše zapomenout. Nejbolestnější jsou pro Mikuláška "zastavení" - zamyšlení se, kdy si uvědomuje, že ventiluje rozbolestněnou krev, žilami usmýkanou, rozstřílenou tepem na drobné kapky. Autor se ji nutí "pít" (vzpomínat) z té hořké číše, ze vzteků, z hněvů, z žalů divokých, z výskání, zpěvů křiků, šturmování, z chození potmě, z hrdla škrceného strunami na kvil, děs a zoufalství, z kalichu vášní…
- Nejzajímavější mi přijde Devátý pohár, počin od ostatních úplně tematicky odlišný - hlavním tématem není ani pesimismus, ani erotika, ale Město, jeden z Mikuláškových typických motivů, který ve sbírce Svlékání hadů příliš využívaný není. Autor porovnává dva různé typy měst
Mám rád
Ta prázdná, letní města,
Kde zdá se, že i život přestal
Dýchat a dýchá v nich
Jen žár…

- toto město vnímám jako čisté, lesklé, tiché, upravené. Jak dále popsáno, tato města symbolizují napětí, těžkost, kdy je vše natolik dokonalé, že se lístek bojí pohnout, slunce a lesk vznešených katedrál člověka škvaří a unavuje, vyčerpává, způsobuje žízeň, sucho, ubírá život
světci staří,
naříkajíce na svůj kříž -
nést svaté znamení v tom horku.
A sestupují bez okolků
Do stínů kleneb,
K zemi blíž

- oproti tomu dává Mikulášek do kontrastu své město, které je… z jinačích par, z kouře, a nač si lhát, i z pachů, ve kterých vznáším se jak v nachu…
- zdůrazňuje tak, že pro život a štěstí je důležité nejen dobro, ale i negativa, že "vyleštěný", dokonalý život sice vypadá krásně, ale bez barev, chutí, pachů není "životem k žití"

Svlékání hadů

- tento oddíl obsahuje pro mne velmi různorodé básničky a z celé sbírky mne oslovil nejméně
- výčet básní: Zajíčci, Myšlenky v bufetu, Když na kolišti prší, Cosi je ve vzduchu, Játra (věnováno Janu Skácelovi), U panny Megatuny, Běda
- objevují se opět témata zániku (lehnout popelem), strachu, podzimu, vězení, kdy člověka obléhají čtyři stěny = jeho svědomí, myšlenky, duše, nitro
- jak upozornil ve své stati Milan Uhde, v básni Myšlenky v bufetu kritizuje Mikulášek lhostejnost lidí, zmechanizovanost života ("Neboť žít vstoje je příkaz doby/ a umřít vstoje příkaz života...").

Rybky

- tato část mne zaujala svojí prostotou, nečekaně jednoduchými básněmi, v nichž se často objevuje téma přírody, rodného kraje (báseň Rodný kraj) nebo stesku po domově
- po ústřední básni Tráva je mi nejbližší Po letech doma
Po letech doma. Nikdo nepoznává
cizince v městě. Město snad
jako se hlava k vlasu znává
nechá mě aspoň ulicemi vlát.

Však potom večer vprostřed rynku
i kostky v dlažbě ptám se, kam.
A je mně jako kulečníku,
na který tágo pokládám.


Tráva (věnováno Václavu Řezáčovi)

- poslední část obsahuje jedinou, stejnojmennou báseň Tráva, vrcholné a nejdelší dílo celé sbírky, pro mne navíc báseň nejsilnější. Ačkoliv je mi zřejmé, že s Apollianerem nemá mnoho společného, nějakým způsobem mi pro ni sedí označení polytematická. V básni se prolíná mnoho motivů, rovin, nálad, způsobu vyjadřování
- "pracovně" jsem si rozdělila báseň na několik částí - každá je charakteristická svým stěžejním tématem, myšlenkou, stylem napsání. Všechny verše potom spojuje celistvý motiv trávy
- úvod:
Ptal jsem se trávy:
"Jak je ti, trávo?"
A ona řekla,
Že zeleně.

Pak zeptal jsem se ještě,
Z čeho tráva roste,
A ona řekla mi,
Že ze země-
A že ji živí deště.

- těchto devět veršů mne zaujalo nejvíce. Natolik, že jsem si je okamžitě zapamatovala a od té doby si je se zvláštní radostí recituji. Což je pro báseň více než pozitivní devíza. Nenastane lepší situace, než když se čtenář "navnadí" hned při prvních verších (pokud k tomu nedojde, obvykle ve čtení ani nepokračuje). U Trávy po prvních dvou slokách vím zcela jasně, že ANO, že tato báseň mne oslovila, bez ohledu na to, jakým směrem se má odvíjet dále.Fascinuje mne výrazová prostota veršů, jednoduchost, s níž se autor vyjadřuje, zopakování třetího verše první sloky a pro Mikuláška naprosto specificky nepravidelný, nečekaný rým, který přitom působí očividně přirozeně a samozřejmě.

- v následujících třech slokách, jež shodně začínají spojením "To všechno slyšel jsem…" je pro mne dominantní motiv přírody, přírodních zákonitostí, koloběhu, jenž funguje a trvá nezávisle na okolním světě. Přesto tento svět nese bolestivěji a citlivěji jakékoliv rány, jež jsou naší zemi - mentalitě udělovány.
- tráva v básni celou tuto přírodu reprezentuje, dle mého názoru ji zvolil autor naprosto vhodně - r rozprostraněný element, na němž lze demonstrovat veškeré situace, fáze lidského dozrávání a společenského vývoje
- za hlavní myšlenku považuji schopnost radovat se z drobností, prostých maličkostí
Že šumí svoje radosti i žel,
Tesklivá tráva -
O tom, jak husa má
V zobáku její osud,
O tom jak zmládla
V prvním zmatku dětí,
Když stéblem jejím
Svázaly se spolu…

- čtenář vnímá hodnotu venkovského života, autorův vztah k němu. tTáva je nevinná stejně jako děti
- Mikuláškův vztah a úcta se promítá v oslovení "Travičko, trávo, věčně dusaná" - vyjadřuje tu solidaritu, vědomí o jejím osudu, laskavost
- celou tuto část považuji za jemnou přírodní lyriku, kterou autor doplňuje zpěvným rýmem, volbou zvukomalebných slov, dokáže výborně evokovat pocity, zesiluje atmosféru pomocí opakování slov (… a když měsíc němý v němou vchází lunu a tak němá luna hned se uzavře….)


- v dalších slokách se začíná rozvíjet dějovost (ne však klasickým způsobem ve stylu epičnosti; neobsahuje příběh, ani osudy; objevuje se dramatičnost, konkrétní motivy)
- vyvstává rozdíl mezi autorem a trávou, on je "jen" člověk, zatímco tráva snese veškeré existenciální starosti, mnohem těžší břímě než my, lidé, přičemž je představena jako prvek schopný citu
Vlastnosti, které Mikulášek trávě přisuzuje:
hrdost, velkolepost, vznešenost (Prapor zelený), energie (Oseníčko divé), obětavost (ustýlat všem, však neustýlat si), vytrvalost, houževnatost (navzdory bouřím, přes zlé časy.. roste třeba na střechách, však roste)
sám o ni mluví v jednom verši: svobodná, silná, mladá, krásná, vonná
- přestože cítí, vnímá rozdíl mezi jí a sebou, hlásí se k ní (..tráva, sestra moje), objevuje se oslovení Ó dobrá trávo
- symbolizuje neustálý zrod trávy: narozená posté/ vyrážela jsi mladá, svěží
- tráva je věčná, nezničitelná (přežila dómy, katedrály, královskou pýchu, mor i valy, požáry smrště, divý přes věky ženoucích se stád…)
- jako v jiných básních autora, i zde se objevuje motiv města se zlatými střechami/ kopulemi, motiv zkázy světa, jakési katastrofy, do níž se řítí, pád, který v historii zažila snad každá civilizace
- tráva je úrodná, bohatá, silná

- báseň je proložena dvěma lidovými básněmi - podle mne spíše útržky lidových písní, které zesilují dojem prostoty, tradic, atmosféry venkova, lidovosti, folklóru, "čistých hodnot"; v těchto úryvcích je užit naprosto jiný rytmus, způsob vyjadřování
Ach žalo děvče, žalo trávu,
požalo i mojí hlavu -
kde je hlava má?

Přestaň, děvče, tráva žíti,
Pohleď, kde se slzy třpytí -
Tam je hlava má…

- v následujících verších následuje zklidnění, trochu meditativno, zpomalení dosavadní dynamické naléhavé atmosféry (Ulehne píseň. Ulehne a spí. Ach, nespí, jenom lehce dřímá, lidského srdce mateřština…) - tento verš vrací čtenáře do aktuální politické a společenské situace. S trávou ztotožňuje národní identitu, samostatnost, jedinečnost - přestože byly tyto hodnoty v období normalizace potlačeny, nikomu se nepodařilo vymýtit dlouhodobou mentalitu, pocit příslušnosti k českému národu, vědomí, jistotu, že jsme Češi. Naše země je stejně jako tráva "slehlá", udupaná, na první pohled unavená, stejně jako tráva ale dokáže znovu vykvést, zazelenat se.
- zatím co první lidový úsek připomíná spíše onu poraženost, rány, které byly zasaženy národu i jednotlivcům, ten druhý vyjadřuje naději na opětovné "vykvetení", zmrtvýchvstání, opětovné "jaro", kdy se nám vrátí síla. Je tu patrná snaha Čechů bojovat za svoji identitu, jejich tvrdost, ochota nést rány, ponižování, avšak nevzdávat se svého přesvědčení.
- básník optimismus stupňuje a graduje tím, že po druhé lidové části opakuje pasáž zklidnění (Ulehne píseň. Ulehne a spí. Ach nespí, jenom lehce dřímá, našeho srdce mateřština…), tentokrát však s větší silou, intenzitou a naléhavostí. S jistotou předvídá nový začátek, zrod, kdy budeme coby národ i jedinci daleko silnější než kdy předtím - díky všem ranám, které nám byly uděleny. (Mikulášek tu opouští od užívání dlouhých souvětí, řetězců myšlenek, přechází ke krátkým úderným větám.)
- závěr básně je oslavný
Den nový z hrobů starých vstává!
A co jak tráva zelenavá
I s pocuchanou svojí kšticí
Šumělo tiše podél plotu,
Rozehrává se ve vichřici
A jinou, veselejší bude,
Že vše je - velikost i sláva!


Ať žije, žije, žije tráva!
Do čtyř stran světa vlá a voní!
Do čtyř stran světa zpívám o ní,
Jak ona o nás milióny
Svých stébel zpívati zas bude!

Zdravím tě, trávo,
Potkávám tě všude….

- za druhou nejkrásnější část básně (po úvodu) považuji tento závěr, kdy se vyznává trávě, metaforizuji ji jak s celkovou historií České republiky, tak s dobovými politickými událostmi, s jednotlivými etapami lidského života (dětské pády, milostná zklamání, existenční boj člověka). Opět jí vyjadřuje úctu, klade ji člověku za vzor -překoná veškeré útrapy, bez nářků, skromně, pokorně, ať je jí samotné jakkoliv, vždy najde sílu na to, aby rozdávala radost - a pak se opět zazelená plnou silou.
Zdravím tě, trávo,
Lože prvních lásek.
Od ženských vlasů
Vonět učila ses -
A dnes už vím:
To tys pochovala
Tíž mojí touhy,
Aby znovu vlála…

Zdravím tě, trávo,
Radosti všech dětí!
Tobě je dáno
Bolets přetrpěti,
Zardít se rosou,
Krví zarosit…




Čím sbírka zaujala a obohatila mne? Jelikož mám k poezii velmi kladný vztah a sama píši, četla jsem s nelíčeným nadšením, hltala nová slova, oživovala tvary, které by mne "ani za Boha" samotnou použít nenapadly. Velmi mne zaujalo, že ačkoliv v různých metodách psaní splňuje podmínky moderní poezie (jak je poprvé "nadiktoval" Whitman), tj. volný verš, nepravidelný rytmus, přesah verše, apod., jedno ve své tvorbě odmítl zcela a to potlačenou interpunkci. Každá sloka začíná zpravidla velkým písmenem a končí tečkou, pouze v závěru jsem jednotlivé myšlenky členěny do vět i "v průběhu" jednotlivých slok.

Kniha rozhodně není "na jedno přečtení", pokud počítáte s tím, že těch třicet básní proletíte za půl hodiny, zklamu vás. Verše vyžadují plnou pozornost a soustředěnost, není neobvyklé, že každý musíte přečíst minimálně dvakrát, okamžitě se zastavit a přemýšlet nad významem, vracet se, aby jste nezapomínali souvislosti, a když se dostanete na konec, celou báseň pročíst znovu, přičemž vás na každém verši (jak s hrůzou zjistíte) začnou napadat nové a nové souvislosti a občas se "ztratíte"… nicméně, když některou báseń budete číst po desáté, garantuji změnu.
Svlékání hadů rozhodně není kniha na jednorázové přečtení. Ke sbírce je vždy důvod se vrátit, třeba jen, naskytne-li se volných deset minut (což je několikrát denně), stačí vzít do ruky, zalistovat a něco si přečíst. Já se z pochopitelných důvodů nejčastěji vracím k Trávě.

Oldřich Mikulášek

8. ledna 2008 v 21:33 | Tereza Holanová
Krátce o autorovi:

- narodil se 26. 5. 1910 v Přerově. Jeho otec pracoval jako železniční zřízenec. Mikulášek absolvoval dvoutřídní obchodní školu, několik let pracoval jako úředník, fakturista v továrně na cukrovinky, na železnici jako vozopísař i jako cihlářský dělník v Újezdci u Přerova.
- V letech 1930-1937 byl ve Zlíně litografem a leptačem (leptal na zinkové plotny slovo BAŤA). Po pokusu o založení sportovního týdeníku se stal sportovním redaktorem časopisu Obzor (1933-1937) v Přerově. V letech 1937-1945 redaktorem brněnských Lidových novin. Dále psal do brněnského deníku Rovnost (1945-1948), do deníku Svobodné noviny (1948-1957). Působil v brněnském rozhlasu (1952-1957) a v redakci literárního měsíčníku Host do domu (1957-1964). Další listy, v nichž publikoval byly: Kritický měsíčník, Akord, Blok, List, Tvorba, Kvart, Nový život, Kultura, Kulturní tvorba, Červený květ, Sešity, Zlatý máj, Literární listy, Listy Klubu přátel poezie a další. Je autorem komentáře v publikaci o Brně Město v sadech (1956).
- V roce 1965 se stal spisovatelem z povolání. Jeho tvorba byla ohodnocena mnoha cenami. Na počátku sedmdesátých let, v období normalizace, nesměl podobně jako další autoři publikovat. Až do své smrti (1985) byl v konfliktu s politickou mocí.
- Přátelil se především s básníky, kteří měli silný vztah k Brnu (Josef Kainar, Jiří Blatný, Jan Skácel - ten mu také byl nejbližší). Je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů české poválečné poezie. Vedle Seiferta a Holana bývá označován za třetího univerzalistického básníka 20. století. Literární znalci jej často označují za nástupce Františka Halase a jeho básnickou tvorbu datují až od okupace. Mikuláškova milostná poezie bývá označována za vrchol milostné lyriky

Dílo - sbírky:
- Černý bílý ano ne (1930) - k této prvotině se hlásil nerad, sbírka zapadla
- Marné milování (1940)
- Křídlovka (1941)
- Tráva se raduje (1942)
- Podle plotu (1946)
- Pulsy (1947)
- Horoucí zpěvy (1955)
- Divoké kačeny (1955)
- Krajem táhne prašivec (1957)
- Ortely a milosti (1958)
- První obrázky (1960)
- Svlékání hadů (1963)
- To královské (1966)
- Šokovaná růže (1969)
- Agogh (1980 - v cizině, v Čechách vyšla až po roce 1989)
- Žebro Adamovo (1981)
- Velké černé ryby a dlouhý bílý chrt (1981)
- Sólo pro dva dechy (1983)
- Čejčí pláč (1984)

Charakteristika Mikuláškovy poezie

- často v ní užívá obraz trávy, coby symbol národní nezdolnosti - nejvíce ve sbírkách Divoké kačeny a Svlékání hadů (báseň Tráva). Chápe ji jako zdánlivě nejprostší, nejvšednější motiv, který je ve skutečnosti nejhouževnatější a přežije všechny nečasy. V závěru básně Tráva se stává i symbolem národa - jeho nepřemožitelnosti a věčnosti
- motiv smrti, tu chápe jako nutnou součást, "společnici" života (nikoliv protiklad)
- neexistuje rozpor mezi situací subjektivní a společenskou, obě se vzájemně propojují a prolínají, básník se "staví do roviny" s kolektivem a přírodou
- V období 60. let se v jeho poezii začínají objevovat prvky existencialismu a pocity bezvýchodnosti (důsledek básníkovy nemoci)
"O nic jsem se nikdy nikoho neprosil. Jsem básník, a to mi nikdo nevezme. Kašlu jim na tituly. Jenom závidí." , povzdechl si autor v době, kdy mu byl vyčítán pesimismus a chmurnost. V době, kdy Jan Pilař osobně dohlížel na to, aby jeho náklad v Bloku nepřesahoval náklad tří tisíc výtisků.
- lásku nepojímá s hravostí, ale jako cit osudný, vážný, básně mají tragický podtext
- dokáže vyburcovat dnešního člověka z nečinnosti a netečnosti a lhostejnosti (příčiny katastrof individuálního člověka), často ostře vyhrocená pointa
- dlouhé větné celky, užívá pomlčky, nepravidelné členění na strofy


V jednom rozhovoru Mikulášek řekl: "My čteme při snídani, jak střílejí lidi a jak na ně padají bomby. A my přitom řekneme: ´To je ale svinstvo, maminko, dej mi ještě housku, a toho másla méně… Kdo má být rozčílenější nežli básník, reprezentant všech bezmocných, který nemá jedinou naději, že jeho řeči něco spraví, ale který to musí říct, protože je mu k pláči smutno.´"



Napsali o Mikuláškovi

Jan Skácel - v doslovu ke sbírce Mikuláška Běžící luna: "Je cosi strašného a odpudivého na básnickém řemesle. Velcí spisovatelé se toho odedávna děsili. Vše se proměňuje v materiál. Co jinak prochází jako cit, vzrušení, láska nebo neštěstí, stává se umělci předmětem. On jinak nemůže a je to zlé."
- v Mikuláškově životopise: "Jako redaktor poznal dokonale všechny druhy novinářské roboty. Rád dělal sloupky, deničky, reportáže, soudní síň. Vyhýbal se kulturní rubrice jako čert kříži."


Miloš Pohorský - v doslovu k výboru z díla Mikuláška Sólo pro jeden dech: "Někdy se básník zjeví naráz a bez viditelných předznamenání, jež by upozorňovala, že se přihlašuje nová, svébytná naděje. Jindy se vynořuje na obzoru poezie a v širším kulturním povědomí postupně, na několikrát a nenápadněji - takový byl Oldřich Mikulášek."



A na závěr…
- pravděpodobně v letech 1937-1938 poslal Mikulášek své verše k posouzení Josefu Čapkovi, který mu odpověděl následujícími slovy:

Milý pane,

děkuji za verše a za vzpomínku, pamatuji se na Vás docela dobře a také na Vás nijak nezapomenu, mám básníky vždycky rád. Ty Vaše verše jsou jistě dobré - chcete-li věděti mé mínění - a docela oceňuji jejich moderní a velmi přítomnou orientaci. Mladý člověk musí něčím začínat, a začíná-li novými a dobrými příklady, je to dobře. Ale - snad mi budete rozumět - je pak ještě třeba něco osobní osudovosti, která odvede člověka od školy, když ji pochopil a si ji osvojil; hleďte být osobnější, nekoukejte tak na úroveň a linii, nevyděláte na tom peníze tak jako tak, na co tedy třeba být tak poslušný toho, jak to právě dělá Holan anebo jiní! Chcete-li psát verše, hledejte v tom sebespásu a nedělejte tím kulturu. Vy, myslím, mohl byste psáti dobře, jen nesmíte myslit na to, jak se to venku přijme a kam Vás to zařadí. Zbavit se ctižádosti a ponechat si vysoká měřítka je jedinou školou osobnosti opravdu umělecké-aspoň dnes, kdy se dá příliš mnoho na školy a na úspěchy. Pamatujte na to, že na ničem tak nezáleží, jako na vlastním životě - jestli ten život něco obsahuje! Buďte v literatuře mimo literaturu, s nikým se neměřte, nikomu se nechtějte rovnat, pište jen když toho cítíte nejvyšší nutnost a jistě pak vyslovíte něco za sebe a ne za nějakou obecnější úroveň a to bude všechno a dost i bez státních cen, několika vydání a uznání souputníků. A teď pište (ale ne zbytečně často) a na mne se nezlobte!

Josef Čapek
 
 

Reklama