ahoj a


ahoj ah

filmy, které stojí za to

Nesmlouvavý klid plný zlověstné lhostejnosti

12. dubna 2010 v 23:41 | T. H.
bila stuha

Ticho a stopy špatně skrývaného hněvu. Na vesnici, která žije vlastním uzavřeným životem, se děje násilí, o němž nikdo neví, nic neslyšel, ani neviděl. Poslední film režiséra Michaela Hanekeho Bílá stuha se odehrává v předválečném světě, kde děti přebírají od dospělých jejich tvrdost i přísné pohledy.

O hledání cesty v šachové partii

22. prosince 2009 v 22:28 | Tereza Holanová

recenze filmu Sedmá pečeť

Jak vypadá víra ve středověkém Švédsku sužovaném morovou epidemií? Duše posedlé ďáblem se na hranici mění v popel, flagelanti táhnou vyprahlou zemí a úpí pod ranami bičem. Kočovníci žijí z legrácek, vzájemné blízkosti a schopnosti potěšit druhého. Osamělý rytíř si vytvořil obraz strachu, který nazval Bohem. Jedinou jistotou se mu stala Smrt.

In America everything is bigger

5. prosince 2009 v 21:00 | Tereza Holanová

recenze filmu Ameriko, Ameriko

Život je pouze pro bohaté. Kdo nemá prachy, nic neznamená, myslí si turecký Řek Stavros. Rodiče jej proto posílají z rodné Anatolie do Istanbulu, kde se má stát bohatým prodejcem koberců. Stavros ale nevěří tomu, že by na něj peníze a svoboda čekaly právě v Turecku, a má svůj vlastní sen. Ameriku.

Hrůze nelze uniknout. Musíte se s ní spřátelit

1. prosince 2009 v 23:34 | Tereza Holanová

Nabodnuté hlavy na kůlech, spálený prales, opuštěná řeka. Napalmovým tichem se hrůzně nesou tóny Wagnerova Letu valkýr. A zdaleka není konec, jak zpívají The Doors v úvodní znělce filmu amerického režiséra Francise Forda Coppoly A nyní apokalypsa.

Sbohem, mí všichni dobří rodáci

19. listopadu 2009 v 21:40 | Tereza Holanová

Politické změny padesátých let zasáhly celé Česko. Jak se projevily na vesnici, jak zasáhly mezilidské vztahy i jednotlivé osudy, ukazuje ve svém snímku Všichni dobří rodáci režisér Vojtěch Jasný.

O železné pouti k Pacifiku

9. listopadu 2009 v 23:00 | Tereza Holanová

Recenze filmu Tenkrát na Západě

Dusot koní, přesně mířené výstřely a osaměle skučící harmonika. Výčep, stáj, poušť, vyprahlé hory a koleje, které se mezi nimi táhnou jako kovový sliz. Takto režisér Sergio Leone zobrazil Divoký západ.

Co zničilo soukromý sektor? Rodinné spory nebo nacismus?

1. listopadu 2009 v 23:34 | Tereza Holanová

recenze film Soumrak bohů

Každý problém se dá vyřešit. V nacistickém Německu se problémem mohl stát i člověk. Soukromý podnikatel, který se odmítl podřídit politické moci, i příslušník uskupení SA.

Co nevezme řeka, sebere pokrok

17. října 2009 v 19:42 | Tereza Holanová


"Berete lidem duše a nahrazujete je elektřinou." Osmdesátiletá Ella však o moderní kuchyni ani rádio nestojí. Přeje si dál vysedávat na verandě dřevěného domku a navždy zůstat v krajině divokého rákosí a černošských popěvků. V krajině, kam ji kdysi přivedl manžel a kterou považuje za součást svého života.

O nesmělém protestu, který se změnil v plytkou honičku

10. října 2009 v 13:49 | Tereza Holanová

recenze filmu Absolvent

Slunce mu opaluje záda a rozbouřenou mysl ukolébává lehké šplouchání. V dáli zní The Sound of Silence a jedenadvacetiletý Ben nad ničím nepřemýšlí. Záhy se ocitá v hotelovém pokoji a blíží se ke svému prvnímu vyvrcholení. Pohybuje se mezi snem a realitou a vnímá jen to, že voda omývá jeho donedávna panické tělo.

Když slunce přestane hřát a léto začne pálit

6. října 2009 v 18:17 | Tereza Holanová

Recenze filmu Unaveni sluncem

Jak vypadá člověk, jehož unaví slunce? Odpověď se dozvíte ve filmu režiséra Nikity Michalkova. Melancholie se mění v hořkost, vzduch se přestává hýbat. A z panensky zlatavých klasů pozvolna stoupá k nebi Stalinův portrét.

Vítejte v KLDR!

4. května 2009 v 23:39 | Tereza Holanová



Máte šedesát tisíc a nevíte, co s nimi? Co takhle poznávací zájezd do Korejské lidové demokratické republiky? Po zhlédnutí snímku Lindy Jablonské si dokážete představit, co vás tu čeká.

Gdaňská freska na pozadí plechového bubnování

17. prosince 2008 v 11:56 | Tereza Holanová


Ta-ratata-ta-ratata…

Bylo jedno město na drsném mořském pobřeží, kde žili Němci s Poláky pohromadě. Ti první se chtěli připojit k Říši, ti druzí pracovali v budově velké pošty, prodávali hračky a snili o emigraci do Anglie.

Je teplý nacista lepším člověkem a nebo stranickým vyvrhelem?

19. listopadu 2008 v 10:00 | Tereza Holanová

"Musím mít odvahu sám se bránit," vysvětluje svůj vztah k násilí jeden z protagonistů snímku Chlapi, hrdinové a teplí náckové, který na svém devátém ročníku uvedl filmový festival Mezipatra. Celkem pět příslušníků německé NDP (Nationaldemokratische Partei) tu vypovídá o svých zkušenostech s pravicovým extremismem v konfrontaci s homosexualitou. Nelze mluvit o hrdinech jako takových, protože se jedná o bezsyžetový dokument, pásmo zpovědí homosexuálů, kteří se zároveň hlásí k nacistickému uskupení.

Česká republika objevila Ameriku; Amerika objevila Once

3. března 2008 v 20:50 | Tereza Holanová
Před půl rokem mi kamarád na kus papíru napsal dvě jména. Glen Hansard a Markéta Irglová. Že si mám jejich hudbu určitě poslechnout. Problém nastal, když jsem hesla zadala do Googlu. Česky mi vyhledávač nenabídl nic, anglicky "vylovil" cosi neaktuálního o kapele The Frames, s níž Hansard koncertuje.
Dnes se Internet "může přetrhnout". A nejen ten. Když nedávno Černá hora do svého obvyklého repertoáru (konkrétně mezi Jamese Blunta a Divokého Billa) zařadila Falling slowly, nevěřila jsem svým uším. Smířila jsem se totiž se skutečností, že česká media (až na několik světlých výjimek) budou tvorbu irského kytaristy a české klavíristky jednou provždy ignorovat.
Není tomu dávno, co jsem četla komentář nazvaný "Kolik Hansardů a Irglových dennodenně míjíme?". Obsahoval podle mne vše. Včetně kritiky nejposlouchanějších rádií a hudebních pořádů, které jsou imunní vůči jakékoliv produkci vybočující z "mainstreamu" a všeobecného standardu. Ať se jedná o zmíněnou dvojici Hansard, Irglová, či Zuzanu Navarrovou, Radůzu, Dagmar Andrtovou-Voňkovou a další, kteří dokáží nabídnout minimálně stejný umělecký zážitek jako tváře, jež s železnou pravidelností "straší" na české hudební scéně.
Aby Česko akceptovalo Hansarda s Irglovou, musela dvojice hudebníků prvně získat miliony fanoušků za oceánem (což mi přišlo, vzhledem k tomu, že k česko-irské realitě máme přece jen "nepatrně" blíž než "Amíci", nepochopitelné), zcela nevtíravě se dostat na titulní stránky seriózních zahraničních periodik a konečně, získat Oscara. Teprve tehdy česká média "otevřela oči" a s velikou slávou se především k Irglové začala hlásit.
Cenu americké Akademie filmových umění získali Hansard s Irglovou za nejlepší píseň Falling slowly, úspěchu a pozornosti neunikl ani samotný snímek Once, kde oceněný song zazněl. Čím dokázal film, ve kterém namísto "profláknutých hvězd" obsadili hlavní role zrzavý irský hudebník a česká "holka od vedle", oslovit? Jen tak pro úplnost, pro oba protagonisty se jednalo o hereckou premiéru. Čím okouzlil příběh, v němž jde na prvním místě o hudbu a namísto "nahých scén" se hrdinové prohání syrovou irskou krajinou na motorce?
Sousedi, s nimiž bychom se v běžném životě nejspíše (rasisticky) míjeli, se k vám chodí dívat na televizi, pouliční zlodějíček, který vám ukradne peníze, se nakonec nechá chytit a slušně se omluví, náhodný kolemjdoucí vám zatím na hlavní třídě oddaně hlídá kytaru. Obchodník s hudebninami vás nechá, abyste si o polední přestávce v jeho krámě dle libosti koncertovali (v reálu by vás nanejvýš vyplísnil, že jste přehlédli zákaz dotákat se nástrojů). "Podělá" se vám lux a první, s kým se na dublinské ulici dáte do řeči, pracuje shodou okolností jako opravač vysavačů (do té doby mne nenapadlo, že takové povolání vůbec existuje). Takto vypadá svět Once.
Jesliže si jej pustíte více než dvakrát, neujde vám spousta absurdních scén, které by se normálně přihodily jen stěží. Naopak si dovolím nesouhlasit s kritiky, kteří filmu vytýkají neprofesionálnost, tu a tam až jednoduchost dialogů. Právě tato nehranost, spontánnost, přirozenost (už jste viděli, že by se prodavač vysavačů, v civilu rozervaný kytarista, a mladičká květinářka-imigrantka bavili spisovným, košatým, strojeně neosobním jazykem, plynule, bez jakéhokoliv zaškobrtnutí?) mají pro mne své kouzlo. Dodávají filmu atmosféru a laskavost, bez níž by byl čímkoliv, ale ne Once.
Nesporné je, že Once stojí a padá na hudbě. Pokud vás zaujala titulní Falling slowly, vězte, že si zamilujete i ostatní písně. Může se dokonce stát, že vás některé (Lies, When your mind´s made up, Hill) zaujmou více, než ta oceněná. Všechny spojuje naléhavost, opravdovost, optimismus, melodičnost a inteligentní text, tedy prvky, které přinášejí celému dílu jedinečnost a výjimečnost.
Co se týče celkového dojmu, osobně mne napadá přirovnání k Madisonským mostům. Zde se stejně jako v Once dostává před samotnou příběhovost celistvost a atmosféra díla, stejně jako niternost, prostota, jakási osudovost, která se v samotném závěru ukáže jako pomíjivá.
 
 

Reklama