ahoj a


ahoj ah

svět obrázků a fotografií

Opavská směsice žánrů a nálad neurazí. Nezanechá však ani hlubší dojem

19. května 2010 v 21:59 | T. H.

Neznáme domy, ulice a města a neznámá doba. Šikovně provedené aranžmá, tu a tam více či méně přirození modelové. Nápady, jindy nic neříkající šmouhy. Výběr toho nej. Mnoho jednotících prvků výstava Dvacátý rok Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě nenabízí. Vlastně téměř žádný. Snad jen pocit, že profesoři skutečně kladou důraz na volnou tvorbu začínajících fotografů.

Vzpomínky na svět, který měl trochu víc zábran

5. května 2010 v 1:27 | T. H.
Miloň Novotný

Výstava, která polapí. Pocitem, že se nacházíme v místech, která známe. S lidmi, kterým rozumíme. Praha dýchá ještě o něco více než dnes. Venkov chutná nostalgickou zatuchlinou. A ta pálí. Pak se toto teplo roztříští. O rozpálený stolek v Tunisku, londýnskou buržoazii, odosobněnou Austrálii. Najednou ve výstavě Miloně Novotného marně hledáme jednotící prvek.

Poetika, chudé Rusko, rozkroky a naaranžované figuríny

28. března 2010 v 16:39 | T. H.
Tobias
Tobias

Černé a bez známky lidskosti. Až na polonahé děti, které si hrají v ruinách poválečného Berlína. Asexuální a nepřitažlivé. Až na reklamu Coca Cola, která kontrastuje s troskami okolo. Pohled homosexuála na Německo 50. let. Tento dojem jsem si odnesla z výstavy německého fotografa Herberta Tobiase.

Výstava, která mapuje život v Česku i zahraničí za posledních 15 let

28. března 2010 v 12:59 | T. H.

Zavzpomínat na tváře, které z českého politického, kulturního a sportovního života už dávno zmizely, vidět okamžiky vítězství nebo smutku jinýma očima, než svého času ukazovala televize. Obojí nabízí výstava The Best of Czech Press Photo. Zde můžete vidět nejúspěšnější fotografie českých a slovenských novinářů za posledních 15 let.

Snaha o dokonalost dělá z lidí kopie

1. února 2010 v 1:49 | Tereza Holanová

Umělým člověkem se může stát každý z nás, určitou dávku rutiny v sobě neseme všichni. Jak vnímá figurky, které si hájí svoji originalitu a přitom v tolika okamžicích jednají zautomatizovaně, moravskotřebovský fotograf Mojmír Bureš, se můžete přesvědčit na jeho druhé samostatné výstavě. Ta se na konci ledna přesunula z Prahy do Brna.

Výstava fotografií: od avantgardy po módní retuš

30. června 2009 v 23:53 | Tereza Holanová

"Fotografování je uvolnění a možnost vyjadřovat se bez jakýchkoliv hranic," tvrdí Mojmír Bureš. Jak si takový svět představuje, můžete vidět na jeho první samostatné výstavě fotografií.

Tip na výstavu v Praze: Pravda o normalizaci

29. června 2009 v 20:19 | Tereza Holanová

Ještě se vám nedostaly do rukou třicet let staré výtisky Rudého práva? Chcete si přečíst autentické zápisy z procesu s Jazzovou sekcí, dobové dokumenty o zřízení Lidových milic nebo pravidla pro vydávání gramofonových desek? Zavítejte na výstavu Pravda o normalizaci.

Obrazy a metafory smrti II

7. září 2008 v 1:25 | Tereza Holanová
Kromě toho nechybí rozbor "utěšujícího" faktu, že navzdory zvyšujícímu se zájmu (ze strany redakcí i příjemců) o katastrofy a lidská utrpení v tištěném a fotografickém zpravodajství novináři usilují o to, aby nezobrazovali bezprostřední neštěstí - zmrzačené oběti a zohavená těla.
Za nezbytné a senzační tedy považují především problematiku smrti, které se věnují a podrobně se na ni žánrově orientují, zatím co přímý pohled na následky se snaží eliminovat.
K dosažení tohoto cíle se učí pracovat s náznaky, metaforami, symboly, z pořízených fotografií musí zvolit takovou, která nepobuřuje, nevzbuzuje odpor ani slabost, přitom však dostatečně vystihuje závažnost události. Metafora je tu definována jako převedení cizího textu do řeči, jíž všichni rozumějí. Většina fotožurnalistů stojí za názorem, že tělo, má-li se na fotografii objevit, musí být dostatečně vzdálené, pokud možno přikryté anebo nejasné, aby nebyly patrné sebemenší detaily. Noviny rovněž využívají možnost otisknout namísto depresivních reportážních fotografií portrét oběti z doby, kdy byla naživu. Další variantou je obraz truchlících pozůstalých, který v sobě nese jak odkaz neštěstí, tak svědectví bolesti, která po něm zbyla.
Autoři pracují s předpokladem, že čtenáři vědí či předpokládají, co se stalo, nepotřebují tedy vidět syrovou skutečnost, nýbrž doplňující ilustraci, které jim přiblíží celkovou atmosféru prostředí.

Obrazy a metafory smrti I

7. září 2008 v 1:24 | Tereza Holanová
Poznámka autorky: kvůli desetinormostranovému rozsahu jsem byla nucena esej rozdělit na dvě půli, anžto systém na blog.cz podobně dlouhé texty nebere
Pro svoji práci jsem si zvolila úryvek z knihy Image ethics in the digital age, konkrétně kapitolu nazvanou Pictures of Pain and Metaphors of Distress, což v překladu znamená Zobrazování bolesti a metafory neštěstí. Autorka zkoumá, jakých následků může novinář dosáhnout publikováním fotografií, které přímo zachycují mrtvá nebo zmrzačená těla. Zkoumá, jak čtenáři tato umělecká díla přijímají, jak na ně podobný kontakt se smrtí psychologicky působí. Dále zjišťuje, jak k této práci přistupují jednotliví redaktoři, fotožurnalisté a editoři - zda považují za vhodné zachytit pokaždé, za každou cenu skutečnost či svoji práci podřizují nepsaným etickým pravidlům. Nechybí ani zamyšlení nad tím, podle kterých hledisek se kategorizuje uměřenost či nepřijatelnost zmíněných snímků. Autorka své pojednání doplnila tvrzeními, domněnkami a zkušenostmi dotázaných odborníků.
Text je uveden citátem, jenž celou problematiku výstižně charakterizuje:
"Síla každé fotografie spočívá v tom, že je pro všechny z nás těžké vytvořit si o ní názor."
Podíváme-li se na fotografii, nelze od ní odejít a nic si nemyslet. Může nám přijít zábavná, idylická, nepřehledná, provokativní nebo vyvolávající strach, vždy však nějaký pocit evokuje. Ten je ve většině případů dočasný, krátkodobý - fotografie nás osloví pouze nepatrně, povrchně a my po delší chvíli necítíme potřebu o ní dále přemýšlet. Může se však stát, že se k ní jednou či víckrát vrátíme, protože v nás vyvolala silné emoce. Tato situace nastává především u prací, které jakkoliv vybočují ze zavedených zvyklostí dané společnosti. Jedná se o fotografie zachycující erotiku, násilí, lidské tragédie, včetně smrti.

Žena tisíce a jedné tváří

13. února 2008 v 0:44 | Tereza Holanová
K zahájení první letošní samostatné výstavy došlo v Galerii umělecké fotografie 7. února. Po delším období si mohli návštěvníci opět prohlédnout tvorbu místního autora. Expozice Žena od kolébky až po zralý věk totiž pochází přímo "z rukou" majitele galerie, Rudolfa Zukala.
Pózovaly příbuzné i fotomodelky
Umělec, který za svoji kariéru získal nejedno ocenění na domácí i zahraniční fotografické scéně, se již dlouhá léta aktivně zasluhuje o rozvoj oboru v Moravské Třebové. Během posledních let si jej veřejnost pamatuje především díky pořádání Fotofestivalu.
Tentokrát Zukal nashromáždil a uspořádal, jak je patrné již z názvu, fotografie žen nejrůznějšího stáří, ras a nálad. Na několika snímcích mu zapózovaly jeho příbuzné (dcera a vnučka) nebo fotomodelky, jiné vznikly zcela neplánovaně. "Jednoduše jsem fotografoval situace a tváře, které mi přišly zajímavé," upřesňuje pořadatel.

Děti jsou spontánní a nepřetvařují se

Vystavené exponáty mapují jeho činnost za posledních třicet let. Nechybí mezi nimi ani snímek oceněný jednou z hlavních cen na fotografické soutěži v brazilském Sao Paulu. Mnohé další uspěly na domácí umělecké scéně, Zukal své dílo již desítky let prezentuje na všech možných přehlídkách a fotosoutěžích.
Výstava Žena od kolébky po zralý věk představuje soubor rozmanitých a pestrých postřehů, v nichž umělec zachytil ženu na "sto jeden způsob", ženu pózující, lenošící, zamyšlenou, svlečenou, vykonávající jakoukoliv každodenní činnost.
Nejstarší foto pojmenované Dana Zukalová zachycuje autorovu dceru hrající si na dvorku. "Zpočátku jsem fotografoval především děti. Z uměleckého hlediska mi připadají tvárné, věrné a bezprostřední. Nepřetvařují se," vysvětlil Zukal. A skutečně, první část expozice zachycuje "nejmladší generaci", především děvčátka, v rozličných situacích. Ze všech těchto děl vyzařuje bezelstnost, spontánnost a uvolněnost. "Expozice obsahuje i fotografii, která vznikla coby školní práce na téma reportáž. Jiné mají původ v dětském domově, kam mě pozvali, abych nafotil děti o Vánocích - několik snímků jsem si pořídil sám pro sebe a ty pro mne byly nakonec nejpovedenější," dodal Zukal pro zajímavost.

Některé snímky vznikly za nečekaných okolností
Původ a okolnosti vzniku některých snímků jsou poměrně neobvyklé. "Účastnil jsem se Interkamery, kde jeden Američan předváděl možnosti polaroidu. Zatím co všichni věnovali pozornost umělci nebo fotografované ženě, já zdokumentoval výraz silného soustředění, který měli přítomní ve tvářích… Nebo tato… vznikla na kluzišti. Zachycuje dívku, která velmi ladně bruslila. Vyčkával jsem na vhodný moment, kdy bych ji vyfotografoval… Ten nastal, když si sedla a zastyděla se natolik, že si vrazila do pusy prst i s rukavicí," vysvětlil fotograf některé kuriozity. Výstava obsahuje také snímky z Českého ráje, Jugoslávie či Slovenska, každý z nich vyzařuje konkrétní náladu a atmosféru. Celý cyklus uzavírají fotografie pořízené v místním domově důchodců.
Hosté, kteří se sešli na slavnostní vernisáži, se jednoznačně shodli, že se jedná o vskutku kvalitní expozici, které nechybí originalita ani subjektivní pohled autora. Chcete-li i vy vidět ženu tak, jak jste zaručeně ještě neviděli, máte možnost - výstava potrvá do 31. března 2008.

Namísto parašutismu provozuje Galerii umělecké fotografie

2. února 2008 v 3:38 | Tereza Holanová

Ačkoliv nepochází z Moravské Třebové, významně se již několik desetiletí podílí na propagaci tohoto města; jak mezi turisty, tak mezi jeho občany. Rudolf Zukal, fotograf, majitel a provozovatel moravskotřebovské Galerie umělecké fotografie. Narodil se v roce 1935 v Holštejně na Blanensku. Později se s rodinou přestěhoval do Rychnova na Moravě, přiženil se do Starého města, odkud do jeho budoucí "alma mater" nebylo příliš daleko…
Fotografovat začal až po vojně
Mnohé čtenáře jistě zaujme, že k fotografování se dostal až v třiadvaceti letech, během vojny. "Do té doby jsem neměl vůbec představu, čemu bych se mohl věnovat. Vyučil jsem se stolařem a ve volném čase se zabýval parašutismem. Po sňatku jsem dostal ´za úkol´ zvolit si jiný koníček než skákání z letadla, zvítězila právě fotografie. Když jsem zjistil, že i v tomto oboru je možný jistý předpoklad růstu, vystudoval jsem brněnskou Školu výtvarné fotografie a jako nástavbu Ústav pro kulturně výchovnou činnost v Praze."
Mezi další zajímavosti patří, že fotografování bylo pro Zukala odjakživa pouze významným koníčkem, nikdy ne profesí. Jak sám autor tvrdí, žít ve větším městě, než je Moravská Třebová, kde trpěl nedostatkem médií a možností okamžité publikace, stala by se pro něj tato činnost zcela jistě "regulérním" zaměstnáním. Takto přes dvacet let působil jako aktivní člen fotokroužku (spolupořadatel soutěže Očima mládí), obesílal nejrůznější periodika, která jeho snímky zveřejňovala. Jeho práce byla také oceněna v nejedné fotografické soutěži na státní nebo celosvětové rovni. K nejvýznamnějším uměleckým úspěchům nepochybně patří získání jedné z hlavních cen na mezinárodní výstavě fotografií v Sao Paulu (1974).
První galerie se nacházela na místě dnešního baru
Galerii umělecké fotografie (GUF) založil v roce 1995. Navázal tak na svoji předchozí aktivitu - v roce 1985 otevřel s členy bývalého fotokroužku, Janem Maixnerem a Jiřím Kosinou, malou galerii na Cihlářově ulici. Výstavní prostory se nacházely v místě dnešního Joker klubu. Zde se umělci scházeli, navzájem se umělecky inspirovali a provozovali kavárnu, kromě toho pořádali výstavy fotografií, nejlepší z nich vybírali a posílali na všechny možné soutěže. Již tehdy považovali laici i odborníci prezentované práce ze všeobecně velmi kvalitní.
Jestliže galerie vzkvétala, úspěšně fungovala a její činnost "nesla plody", proč byla znenadání zrušena? "Počátkem devadesátých let došlo k rekonstrukci Cihlářovy ulice, což značně ohrozilo činnost instituce. Kdybychom její činnost neukončili sami, pravděpodobně by velmi rychle zkrachovala."
Nenechal zaniknout dlouholetou tradici
Protože se však fotografie v Moravské Třebové rozvíjela dlouhá léta a Rudolf Zukal odmítl přihlížet zániku této tradice, rozhodl se záhy založit GUF. "Moravská Třebová měla po celé republice díky tomuto uměleckému zaměření vždy dobrý zvuk. Proto jsem na prvním místě cítil lítost, že by měl nastat konec," přiblížil Zukal důvody, proč otevřel současné výstavní prostory. Neboť se jeho někdejší společníci profesně ubrali každý jinou cestou, vyvíjel tentokrát veškerou iniciativu naprosto individuálně. Činnost galerie byla zahájena vernisáží výstavy Jiřího Kociny, jehož kolekce nazvaná Akt vyvolala ohromný zájem publika. "Tehdy fungovaly ve městě pouze dva kulturní stánky. Muzeum a GUF," dodává organizátor.
V čem tedy konkrétně spočívá majitelova činnost? Každé dva měsíce pořádá samostatnou výstavu nějakého fotografa. Vybírá si umělce místní i z opačného konce republiky, usiluje především o pestrost a nápaditost expozicí. Těch mohli návštěvníci za necelých třináct let zhlédnout přibližně osmdesát. "Samozřejmě, někteří umělci tu vystavovali již vícekrát," doplnil Zukal, "nejcennější byly pro mne výstavy osobností, jimiž jsou například Karol Hrubý, Antonín Hynšt či Miroslav Stibor. V současnosti se galerie mezi fotografy těší tak pozitivního jména, že oni sami se hlásí o to, aby tu směli vystavovat. Vedu si přesný pořadník a plán na rok dopředu… Pokud mám zrovna o vystavujícího nouzi, jednoduše vyhledávám a oslovuji umělce prostřednictvím internetu. Tímto způsobem jsem se dostal například k poslednímu autorovi, Petru Hůlovi."
Průřez životem ženy
Rudolf Zukal osobně se zabývá výtvarnou fotografií. V současné době si lze jeho díla prohlédnout na několika místech v Moravské Třebové - na městském úřadě, v restauraci U Krokodýlího ocasu, v informačním centru, na úřadu práce a v areálu firmy OR CZ. Autorovým nejoblíbenějším a nejfotogeničtějším místem v okolí Třebové je nepochybně Srnčí, které považuje za velmi romantické. Každý rok pořádá minimálně jednu výstavu. Ta nejbližší - Žena od kolébky po zralý věk… bude zahájena ve čtvrtek 8. února 2008 v 17 hodin v areálu jeho moravskotřebovské galerie.
Jaký je umělcův vztah k digitální fotografii? "Já osobně zatím tuto techniku nevyužívám; fotím klasicky, chci-li upravovat, snímek nascanuji a poté si s ním hraji v počítači. Ale digitální fotografii bych se nevyhýbal, ani ji nikomu nezakazoval, protože technika se nedá zastavit. Má fantastické výhody, především pro fotoreportéry. V reportáži je momentálně nezastupitelná. V umělecké fotografii by divák měl vždy najít něco zajímavého a ojedinělého, co jej dovede nadchnout, překvapit, aby si u ní odpočal a zároveň ji vnímal jako celistvý obraz, který na něj zapůsobí. A toho všeho lze pomocí digitální techniky, pokud ji umíte používat, dosáhnout."
Umělecký význam fotofestivalu rok od roku roste
Kromě toho vedoucí galerie organizuje přednášky na rozličná témata, která vždy nějak souvisí s fotografickou činností. Za dobu existence galerie proběhly dvě národní soutěže, několik fotosoutěží v rámci bývalého okresu. A konečně, nesmíme opomenout přípravu a uskutečnění fotofestivalu, jehož samotná organizace zabere více než tři čtvrtě roku času a jak dodává Zukal: "Neplyne z toho žádný osobní příjem."
Příliš zisková není ani samotná galerie; jak se vyjádřil majitel: "Kdyby její provoz závisel pouze na zákaznících nakupujících obrazy, musel bych ji okamžitě uzavřít. Češi v této oblasti, jako jedné z mála, stále ještě úzkostlivě šetří. O něco lepší je situace ve významných pohraničních turistických středicích. Obecně dostáváme stále menší a menší dotace od ministerstva kultury, jedná se spíše o částky směšné a symbolické, než takové, aby pokryly náklady na akce, které patří mezi nejvýznamnější svého druhu v republice…"

Sopky jsou osobnost. V Itálii jsem je malovala přímo na místě

23. prosince 2007 v 21:44 | Tereza Holanová

Nejen o své první knize Z našeho putování po Českém středohoří a zatím poslední uskutečněné výstavě obrazů se rozpovídala umělkyně Jana Haasová, jejíž cestopisy dominují na nejrůznějších literárních serverech. Na nich autorka vystupuje pod přezdívkami Vesuvanka nebo Neapolská, jelikož sopky a Itálii lze zařadit mezi její největší vášně.



Ke zjištění, že vy a sopky "patříte k sobě", dojdou vaši čtenáři poměrně snadno a rychle. Co vás fascinuje právě na vulkánech?
Moje láska k sopkám vznikla již v dětství - asi v šesti letech jsem na staré dobové pohlednici Neapolského zálivu uviděla panoráma Vesuvu - velice mě ta zvláštní "dvojhora", jejíž vrchol vpravo mírně kouřil, zaujala. Zeptala jsem se tatínka, co je to za horu, a ten mi vyprávěl o Vesuvu a Pompejích… Sopky pro mne představují dramatický přírodní jev, sopečné krajiny se vyznačují mimořádně bohatou flórou a patří mezi nejúrodnější na světě.

Předpokládám, že jste se nespokojila pouze s pasivním zájmem a dříve či později se rozhodla vše spatřit na vlastní oči…
První aktivní vulkán, s nímž jsem se setkala, byl právě Vesuv, a to 5. a 6. června 1998. Pro mě dodnes nezapomenutelný zážitek. Dcera mi tehdy řekla, že mě v životě neviděla tak rozjásanou a šťastnou, jako tam. Z Vesuvu jsme pak cestovaly k dalším italským sopkám - Etně, Vulcanu a Stromboli.

Čím si Vesuv zasloužil vaši pozornost a přednost před ostatními sopkami?
Sama hledám odpověď. Ta hora má pro mě zvláštní kouzlo. Nezapomenu na své rozechvění, když jsem Neapolský záliv a Vesuv uviděla ve skutečnosti... ty barvy při západu slunce, moře a Neapol - město hudby... Podobné pocity jsem zažila v Pompejích, zde jsem měla dokonce pocit, jako bych se vracela domů....

Nenechala jste si ujít ani další významný vulkán, Etnu. V čem se liší od Vesuvu?
Etnu jsme s dcerou navštívily dokonce dvakrát - podruhé to bylo koncem července 2001, kdy jsme ji zastihly v plné síle a nádheře.... Každá sopka má svoji osobitou atmosféru, kdesi jsem napsala, že sopka je osobnost. Mezi Vesuvem a Etnou je velký rozdíl, pokud jde o jejich aktivitu, která souvisí s chemickým složením magmatu. Vesuv mívá mezi jednotlivými erupcemi delší období klidu (desítky i stovky let), chrlí velké množství popelu i lávy - čím delší prodleva, tím silnější erupce, Etna se probouzí mnohem častěji (i během dvou, tří let), ale erupce nebývají tak nebezpečné.

Putování italskou krajinou vás inspiruje k výtvarné i literární činnosti. Která z nich je primární a spontánnější?
Záleží na tom, co ve mně zrovna zajiskří - buď barevnost obrazu anebo se začne nečekaně rodit báseň - ta bývá obvykle dynamičtější. U malování relaxuji pomaleji, klidněji. Zatímco v psaní dávám své city najevo bouřlivěji, v malování se projevuje touha po návratu do doby romantismu (snažím se malovat "co nejdokonaleji", zatímco současný trend žádá od výtvarníků něco jiného).


Jak vznikají Vaše "portréty" sopek?
Většinou podle fotografií, když jsem byla v Itálii, malovala jsem i na místě. A někdy také zpaměti. Namalování akvarelu formátu A4 mi trvá několik hodin, ale někdy pracuji třeba i tři dny. Malování na povel mi nejde. Musím mít nejen náladu, ale spíše "jiskru" - musí mě něco zaujmout natolik, abych ve své fantazii měla už konkrétní, hotový obraz.

Své akvarely jste prezentovala na mnoha výstavách v různých koutech republiky (Praha, Plzeň, Roudnice nad Labem). Jak došlo k jejich realizaci?
Některé jsem iniciovala sama, jiné byly pořádány na něčí popud - ty mě těší nejvíc. Ráda vzpomínám na svoji výstavu krajiny Českého středohoří v Okresním muzeu v Lounech, která zahájila sérii výstav po celém severočeském kraji. Zde jsem se setkala s pozitivní odezvou, na vernisážích byla velká účast. To bylo pro mě také podnětem k další tvorbě. Vloni mne potěšila výstava v plzeňské knihovně, o kterou byl takový zájem, že byla prodloužena.

Vaše poslední výstava byla nazvána Po stopách Hefaista na Islandu, v Itálii i v Čechách. Jaký podnět vás přivedl k řecké mytologické postavě?
Chtěla jsem uspořádat výstavu obrazů několika sopečných krajin. Protože mám osobitý vztah k antice a ve starověkém Řecku měl Hefaistos, bůh ohně, své kovárny pod sopkami, zvolila jsem právě tento název.

Abych ovšem neopomíjela české luhy a háje, stejnou míru pozornosti jako Itálii věnujete i Českému středohoří…
Tato krajina mě zaujala už ve škole právě pro svůj sopečný původ. Z kopců jsou to zejména Lovoš, Milešovka, Hazmburk a Lipská hora. Líbí se mi panoramatické pohledy na Středohoří z různých stran, kaňon Labe Porta Bohemica, na pravém břehu Labe Radobýl, Hradiště, některé skalní útvary - kamenná slunce, Vrkoč, Panská skála a mnohé další. Můj první výstup na Milešovku se uskutečnil v srpnu 1998 - dojela jsem autobusem do Bílky (poblíž Bořislavi), odkud je to na vrchol jen 3,5 km. Také jsem jezdila vlakem do Lovosic, odtud autem do některé vesničky, ze které jsme pokračovali pěšky.

Dostáváme se k vašemu nejnovějšímu uměleckému počinu, knize Z našeho putování po Českém středohoří, která byla vydána edicí Epika. Můžete čtenářům nějak přiblížit okolnosti jejího "zrodu"?
Svá díla uveřejňuji na literárních serverech Epika a Písmák. Po vydání knihy "Dvě kapky rosy", almanachu autorů působících na Epice, avizoval Jan Medek (správce serveru), že má v úmyslu vydat další knížku několika autorů. Napsala jsem mu, že bych měla zájem o uveřejněni několika děl ze svého souboru "Z našich poutí po Českém středohoří". Byla jsem velmi mile překvapena, když mi Medek nabídl vydání monografie.

Chystáte se podobné "memento" věnovat i Itálii?
Ano. Mam ucelených šest kapitol o cestách po italských vulkánech.

Jste nejen autorkou cestopisů, ale i básní. Hraje literatura důležitou roli ve vašem životě?
Zajímám se o zmiňované cestopisy, přírodovědnou literaturu, životopisy umělců a antiku. Jedním z mých nejmilejších spisovatelů je H. Ch. Andersen, k němuž se ráda vracím.

Ve svých dílech vždy důkladně líčíte flóru i faunu. Je tomu tak záměrně?
Ano, biologie - botanika a zoologie jsou mým koníčkem. Podrobněji se věnuji květeně, stromům, motýlům a ptákům.

V roce 2000 jste se účastnila demonstrace proti výstavbě úseku dálnice D8. Jak tuto akci zpětně hodnotíte?
Protestovali jsme proti udělení výjimky pro stavbu dálnice v Chráněné krajinné oblasti České středohoří (úsek Lovosice-Řehlovice), která má vést přes Oparenské údolí pod Lovošem a v blízkosti vrchu Kletečná (Milešovské středohoří). Snažili jsme se tuto lokalitu uchránit před nešetrným zásahem, který by představovala nejen samotná stavba, ale především provoz mezinárodní dálnice. Demonstrace pro nás měla velký význam, otevřela nám cestu k veřejnosti prostřednictvím médií. Účastnila jsem se také shromáždění proti otevírání nových kamenolomů v Českém středohoří za účelem vývozu kamene do zahraničí (těžbou byl téměř zničen kopec Vršetín). Psala jsem dopisy na úřady, články do novin. Na jiných protestních akcích jsem se podílela pouze podpisy petic

Jaký je Váš vztah ke Kavárně pod Vesuvem, kde bývají vystavována Vaše díla? Jak napovídá název…
… kavárnu nevlastním, ani jsem se nepodílela na jejím založení, objevila jsem ji zcela náhodně na internetu. Zde jsem se dočetla, že umožňuje konání kulturních akcí. Zareagovala jsem a nabídla svoji výstavu "Vesuv - perla Neapolského zálivu", která měla skvělou vernisáž. V kavárně jsem realizovala ještě tři další výstavy. Proběhlo tu několik autorských čtení serverů Epika, Písmák a Totem. Pro pizzerii Vesuv jsem namalovala devět akvarelů v hnědém odstínu, které jsou součástí výzdoby podniku.
 
 

Reklama