ahoj a


ahoj ah

Terka píše povídky

Jak z krku vyplivlá samohláska

29. srpna 2009 v 0:56 | Tereza Holanová

Předmluva: Povídka? Tentokrát spíše lyrická míchanice.

Pisanie mam zo všetkého najradšej

11. dubna 2009 v 1:37 | Tereza Holanová

a to odjakživa.

Když se mi v sedmi letech povedlo zkrotit písmena, začala jsem (do té doby ústně šířené) historky nanášet na papír. Díky mé pořádkumilovné rodině se většina raných děl nedochovala. Svoji první knížku (ručně psanou a nití svázanou) však dodnes mám. S nástupem "teen" věku jsem vytáhla psací stroj a začala smolit dívčí romány.

Kde máš zubní pastu?

18. března 2009 v 23:23 | Tereza Holanová

Tato povídka už tu kdysi byla... Zhruba rok po napsání jsem ji upravila, doplnila. Za týden to budou tři roky. Doporučuji hudbu...





Odcházejí, aby si mne vzali

23. července 2008 v 20:44 | Tereza Holanová
Nic mi není. Nejradši bych si šla hrát. Po bytě chodí mamka i babička. Musím ležet v zábalu. A nenakazit medvěda. Myslím na školku. Zábal studí.
Na poslední výlet mě nevzali. Řekli, že zlobím. Těšila jsem se na špekáčky, bazén a jak půjdeme zpátky pěšky. Hlavně, že Gruliška mohla. Nebo Gryzka. Jak by se smály, kdyby mě teď viděly. Jak si s medvědem hledím do očí a nemůžu pohnout rukama. V ledových prostěradlech. Poslouchala jsem, jak všichni dostanou dvacku na kapesné, zatím co mně řekli, že nejedu. Asi za ty rozbitý lokty, které mi učitelka drhla kysličníkem. A nadávala. Včera jsem zakopla o chodník.

Bach o stopách a kazajce

24. března 2008 v 22:00 | Tereza Holanová
Perex: Jako malá jsem byla vším, jen ne kultivovanou a nažehlenou holčičkou...:-)
"Ne, mamiii!" Nechci, to přece nemůžeš… Výjimečně nesleduji raníček. Proč! Utřu nádobí, budu hodná, cokoliv, prosím… Brnk. Břink. Brnk. Klap. Další hodina klavíru. Samozřejmě jsem opět necvičila. Asi stá. Bezmocně jsem řvala. Pro slepičí kvoč. Zde nešlo o nic, než o devítiletý živůtek. Prosím, prosím, prosím. Ne! Krčím se na křesle. V pruhovaných, hrubých punčocháčích. Devítileté nic. Na patě zašívaných. Nikdo se mnou ve škole nepromluví. A spodní košilce. Učitelka něco nadává. Chce po mně menuet. Netřískat, ale hrát. Taky mi vnucuje legato a rytmus… "Neřvi a oblíkej se! Za chvilu jdem!" Spratek bez názoru. Dnes ze mne chce mít panenku. Obludu na chlubení… "Tak bude, nebo mám vzít vařeku?" Nemůžu. Brečím. Maxipes se bezstarostně prohání na kole. Bota trochu smrdí. Zřejmě jsem při úprku do školy šlápla vedle. V šatně ani venku jsem nic necítila… "Ty ještě nejsi oblečená?" Prosím!! Snad mě do toho nechce narvat… Prý: " Poslouchej a okamžitě se obleč." A podívej, jak je hodný bráška. V rifličkách. Pod paží ždímá Kuličáka. Plesk! Já s pruhovanýma nohama. Rozcuchaná a ubulená. Plyšový medvěd se mi směje. Opatrně sundávám nohu z pedálu. Úča nadává, že jsem zas necvičila. Do žákovské rozmáchle červeně píše "po částech a pomalu!" A ještě cosi. Klepu se v pruhovaných nohách a sepraně krajkovém tílku. Dávím ze sebe, že nechci, prosím nechci. Ubulená devítiletá kostřička. Neposlouchá. Rozhodla. Cukám sebou, červená od slz. Navléká mi kraječkovou halenku. Přes ni kazajkovitou riflošatovku. Svetřík a kabát. Strašák, který se bojí pohnout. Klepu se. Figura bez nároku být dítětem. Taková ta, kterou ostatní dostávaj za trest. Urvou jí hlavičku a odkutálí. Úča přestává vytleskávat rytmus. Zvoní jí telefon. Aspoň budu mít kratší hodinu. Nenápadně se snažím otřít podrážku o koberec. Zatím se nedívá. Až teď! Tvářím se, jako když počítám klávesy. "Běž už!" strká mne z bytu. Napospas lidem. Běž!! Prosmrkávám se slzami. Z pláště mi vykukují kostnaté fialkovo bílé nohy. S očima do země. Popravenecky. Poníženě. Plížím se ke škole. Nekoukám, jak ostatní bezstarostně žvaní. Já se plížím. Schovaná za keřem čekám, až zalezou dovnitř.
Volá a pořád na mě civí. Mluví a přikyvuje. Snad se jí zlepší nálada a nebude otravovat s blbým rytmusem. "Terezko, to volala tvoje maminka." Co zas? Mamka neví, že necvičím. Dycky sednu ke klavíru, začnu hrát jedinou stupnici, kterou umím, a ona pak odejde. A já koukám z okna. Jak sejde kopec, zmizím.
Pak jsem pro smích v první lavici. Výjimečně nevyrušuji. Nemávám učitelce rukou mezi očima. Kluci dneska nepozdravili a holky se mi smějou víc než normálně. Fialová škrábe, je v ní teplo.
Že prý mamka našla ten kabát, říká úča. Kousací svetr. Punčocháče naruby. A riflovou kazajku. Zlobí se. A halenku, kterou včera žehlila. "Terezko, copak nenosíš ráda takové pěkné věci?" Ne, spíš šlapu do psích hoven. Slzy na krajíčku. Ať prý hraju dál. Celý menuet od začátku.
O přestávce vybíhám. Nemohu dýchat a studem zvednout oči. Jindy mne je všude plno. Do šatny. A ven. Sprintuji. Funím. Chystám klíč. A dupu do schodů. Chci být klukem. Nemuset nosit kazajku, šatečky, nožičky fialkové jak udušené prasátko. Hrát na klavír. Sukýnek a krajkových košil mám plnou skříň. Břinkám. V běhu svlékám kabát. Rozepínám pulovr. Za dveřmi ze mne vše padá. Šatovka. Kousavá kazajka. Punšochy. Slzy a dětský děs. Všecko rvu do chumlu, dozadu skříně. Namísto plandacích manžestráků a jakés mikiny. Prý jsem šikovná. Jo, zítra poprvé sjedu schodiště pod Neonem. Břinkám a polykám devítileté zoufalství. Tuto část jsem necvičila. Cuchám si vlasy. Do ruky bundu. A letím zpátky na hodinu. Přes zahovínkovanou louku a oplocené hřiště. Vítězoslavně se vracím. Svobodná, svoje. Už se na vše přišlo. Bach na týden ztichne a já budu bloumat domů. Neviditelně si přijdu pro pár facek. O další přestávce jsem s klukama vyrazila dveře z pantů. Hladí mě po nečesaných vlasech. A posílá smrdět jinam. Škrtá a do žákajdy píše jedničku.

Dopisy osmahlé nikotinem

15. března 2008 v 11:08 | Tereza Holanová
Jak to bylo, pohádko? Zabloudilo kuřátko za zahradou mezi poli, pípá, pípá, nožky bolí. Už jsme se dlouho neviděli… Na odpoledne jsem nic neplánovala. Jednu knihu přečetla. Tak skočím do knihovny pro další. Doufajíc, že potkám Edu.
Ve vysokém obilí bude večer za chvíli.
Tak jsme ho pojmenovaly. Bylo mi skvěle, nechtěla jsem víc, měla radost ze života a moc energie dělat blbosti. Už rok naň platonicky myslím. Za tu dobu jsem spolu asi pětkrát mluvili. "Ta učitelka má dnes ránu…" "Nevíš, jestli odpadá odpoledko?" Též tě chci vidět, ale vlastní zdraví je pro mne na prvním místě…
"Povězte mi, bílé ovsy, kudy vede cesta do vsi!"
Nech si to pro sebe nebo na mě zapomeň, ale neříkej to nikomu, prosím… Při každé cestě jsem točila hlavou jak korouhvička. Snažila se vypadat světácky, neodolatelně. Na uhry jsem netrpěla, přestávala vypadat jako kluk. Na oblíbených riflích se mi rozjížděl zip. Tak jsem ho vždy spravila a věřila, že vydrží. A na krk pověsila klíčenku. Totálně "in". Nebo zajistila sichrhajskou.
"Jen se zeptej ječmene, snad si na to vzpomene."
Bezmála patnáctiletá světačka. Po vzoru spolužaček si vzala na školní výlet prezervativy. Přestože jsme opékali buřty a plácali vybiku. Četla dvě knihy denně. A vydala se s holkama na Křižák.
Přemýšlela jsem o zítřku, vím, že s ním na sto procent počítáš - i když vidíš, jak mi je, a stejně jako já nevíš, jak bude. Nedovolila jsem si říct Ne, když se poprvé v životě stavily. S takovou nabídkou. Nevěděla jsem, co bude dál, zda budeme pokračovat jako přátelé nebo něco víc - bylo mi nádherně… Zachvívala jsem se vzrušeným očekáváním. Netušila, co a jak.
Kuře bloudí mezi poli, pípá, pípá, nožky bolí.
Jsem trochu smutná, že neuslyším: "Vůbec nevadí, pro mne je hlavní, aby ti bylo zas dobře…"
Celou dobu jsi byl úžasný, každé tvé slovo, úsměv, dotyk a… "Pověz, milý ječmínku, jak mám najít maminku?" Je mi samotné úzko, že mi stále není fajn, mohu ti nabídnout pondělí nebo úterý večer dvě hodiny, prostě všechen svůj čas, jakmile budu s to někam dojít… Raději jsem si vzala méně oblíbené zvonáče, aby se nestal trapas se zipem. Do peněženky narvala všechny drobáky, které jsem měla. Na Bravíčko. Musím se učit, ale ráda bych si s Tebou povídala celý den. Na krabicové víno to stačilo. Holky dokoupily vodku. A pivka. Doplazily jsme se až na vrch, ke kalvárii. Jak jsem přijela dom, hned jsem zapla počítač a psala odpověď. A zkoušela sama, co snesu. Přes celé město. S těžkými batohy, ve kterých cinkaly lahve. Nebylo mi špatně. Pálila jsem si prsty. Jen to hnusně čpělo.
Ječmen syčí mezi vousy: "Ptej se pšenic, vzpomenou si!" Kuře pípá u pšenic, nevědí však také nic: "Milé kuře, je nám líto, ptej se žita, poví ti to!" Ještě dlouho jsem čekala v posteli, zda se ozveš. Slunce jak na potvoru hřálo, pot z nás stékal. Otvíral se nádherný výhled na jarní město. Našly jsme sympatickou mýtinku. Uválenou. Ukalenou.
Kuře hledá žitné pole, ale to je dávno holé.
Kdysi jsem tudy chodívala s mamkou na procházku. A běhala přespolní běh. Nikdo se nesmál, že mne po třech letech zlomily. Vyvalily jsme se na deku. A světácky si ťukly lahváčema. Občas jsme omylem sežvejkly nějaký list. Pak jsem spala, ale zmatečně, každou chvilku se vzbudila, zapla mob, zjistila, že nic, ale dlouho jsem nevydržela a zas po něm koukala… Vodku nalévaly do papírových kelímků, víno pily z láhve. Pak jsem držela v ruce cigaretu. Ani nevysvětlovaly… A na suchá strniska vítr tiše zapíská: "Vždyť jsi doma za chalupou. Slyšíš? V stáji koně dupou, kocour v stodole tiše vrní - a tvá máma za vraty zob, zob, zobá bílé zrní s ostatními kuřaty." Potřebuji cítit, že ti na mně záleží; hned, jak opustím barák, uvidíš... "Děkuji ti, žitné pole!" "Pozdravuj tam ve stodole!" Víš, jak jsme spolu šli po škole do města, jednou v pátek - já pro výplatu, ty na vlak. Pak jsem se sbalila a vydala na procházku. Povídali jsme si, blbli, smáli se… Prodírala se lesem, motala se do bodláků, na chvilku ztratila rovnováhu a zůstala viset na trnité větvi. "Koho, milé políčko?" Všichni se váleli na dece. A na zemi. Cítila jsem se jako součást nepopsané knihy. Která se sama nalistuje. Tak jsem si dala ještě jedno cígo. Ty chvíle, které jsi se mnou jak ve středu, tak včera strávil, pro mne znamenaly nejvíc. A kochala se pohledem na město. "Zrno i to zrníčko! Ať se ke mně zjara hlásí, vychovám z nich nové klasy!" Dodaly mi hrozně moc síly, chuti do života.
Než jsem našla dům, bylo vše zas normální. Až na osmahlé tváře, zválené zvony a opojně spokojený pocit. Znamenáš pro mne klid, bezpečí, jistotu… A šla jsem si číst. Prsty smrděly od nikotinu. A tak mámu za krátko, našlo také kuřátko. Vydrž prosím ještě pár dní, než mi nebude tak zle. Pak budu už jen tvá… Kdyby mne takto viděl Eda!

Kterak jsme se vydaly do Mekky pálenkářů

9. března 2008 v 16:18 | Tereza Holanová
"Nebudete stonat, nebudete mřít, budete-li Biskupickó slivovicu pít!"
"Biskupické Kaléšek je již fenoménem. Jsem upřímně rád, že jsem tu já i vy, že jsme se po roce opět setkali"
Těmito slovy uvedl organizátor Zdeněk Sendler devátý ročník festivalu Biskupické Kaléšek. Tradičního setkání milovníků dobré slivovice.
Je sobota 6. října 2007. Naznaly jsme, že konečně nastal čas zažít atmosféru Kaléšku naživo. Protože trasa Moravská Třebová-Biskupice nepatří mezi ty nejvytíženější, musely jsme, abychom stihly zahájení, na nádraží stepovat již v sedm ráno. O to více nás zaskočil dav na peróně. Kupodivu spíše starší generace. Někteří se už před cestou posilňovali neznámým obsahem poloprázdných placatic. A České dráhy se opět vyznamenaly. Jestli jsme nedokázaly skousnout představu, že dvouvagónový motorový vlak pojme dav, který neustále houstl, o to více námahy jsme vynaložily, abychom se vůbec narvaly do jediného vagónku, který Dráhy vyslaly. Kam se hrabe pražské metro! Jezdí plynule, nehází sebou a lze se čeho zachytit. Naštěstí jsem neměla kam padat, vedle mne jakýsi spolek koštoval slivku, zřejmě z loňského ročníku, na záda mi funěl pes. Tomu také říkám nápad, tahat na Kaléšek vlkodlaka.
Bez jakéhokoliv avíza nás motorák "vyplivl" v Chornicích, pět kilometrů od Biskupic. Nezbývalo nám, než dojít do cíle, stejně jako zbytek světa, pěšky. Po pár metrech funění do kopce jsme zapomněly na mrazivé ráno, stopovací pokusy dopadly jako pokaždé - nikdo nám nezastavil. Dokonce ani kolegové ze Svitavského deníku.
Po půl hodině ostrého plahočení nás uvítaly první domky malebných Biskupic. A panák slivovice, která ten den ve vsi tekla proudem, přišel vyloženě vhod. Dorazily jsme právě včas. Kaléšek začínal.
Jste-li příznivcem festivalu, nepochybuji, že původ jeho jména znáte. Biskupické proto, že se svátek slaví v západomoravské obci Biskupice u Jevíčka, kde je pálení ovocných destilátů folklorem. Místní ročně vypálí téměř čtyřicet tisíc litrů stoprocentního alkoholu. Pod pojmem kaléšek si zasvěcení vybaví nádobu, v níž je podávána slivovice, nenahraditelná biskupická specialita, lék a osvědčený recept na vytvoření dobré nálady.
Podle proslovů organizátorů se Kaléšku povedlo úspěšně navázat na předchozí vydařené ročníky. Diváci (většina s neodmyslitelnou sklenkou u úst) zhlédli závod historických kol Na velocipedech od pálenice k pálenici, tradiční jízdu elegance, vyhlášení vítězů závodu, slavnostní jmenování vrchního biskupického kaléšníka. Do Biskupic dorazila kromě "řadových pijáků" a cyklistických exhibicionistů také spousta významných hostů.
Jaké bylo naše překvapení, když jsme v davu Kaléšniků, několik kroků před námi zahlédli současného ministra zdravotnictví, Tomáše Julínka. Jistě, jeho vřelý vztah k festivalu není náhodný. Doktor z místních "luhů a hájů" pochází. Nečíst pravidelně noviny, stěží bych si dala do souvislosti politika, který provádí kejkle s českým zdravotnictvím, a pána, který se oděný do riflí a roláku v davu ostatních vcelku spokojeně ztratil. V poměrně hovorné náladě mi prozradil, že Biskupice považuje za svůj druhý domov. A nejen to. Před devíti lety stál u zrodu festivalu. "Kaléšek začali místní lidé pořádat z entuziasmu, slivovice je pro Biskupice naprosto typický nápoj. Mohu-li hodnotit současnou úroveň akce, jedná se o vysoce profesionální festival s kvalitním doprovodným programem. Za svoji prestiž vděčí především obětavým pořadatelům, kteří si tuto událost zároveň dokáží řádněvychutnat, pobavit sebe i druhé", sdělil. A pak zmizel v nejbližší pálenici.
Obcí korzovaly od brzkých hodin desítky návštěvníků, hostů, zvědavců. Nikdy mi nedošlo, že se jedná o tak oblíbenou akci. Někteří postávali "na ulici" (jediné silnici napříč vsí), jiní pobývali ve spodní pálenici. Zde se v chladném dopoledni zahřívali všudypřítomnou slivovičkou a obdivovali cyklisty oděné do rozmanitých dobových kostýmů. Na svých kolech působili občas poněkud nejistě, vratkou jízdu však snadno maskovali pestrými kostýmy. Mnoho lidí se zdržovalo na "návsi" u hasičky. Sem se soustřeďovalo veškeré sobotní dění, prodejci tu rozbili skromné stánky (klasika, východoasijské cetky se sníženou dobou trvanlivosti, alkoholické nápoje, které k "údivu" všech nikdo nekupoval). Nedaleko se nacházely nejrůznější atrakce pro dětské návštěvníky (skákací hrad, sovětský tank).
Před desátou dopolední zahájili cyklisté propagační jízdu. Poté se přesunuli do Jaroměřic, odkud startovali v závodu na jednu anglickou míli (tedy 2800 m). Své síly kupodivu neměřili pouze muži.
Později se divákům představili duo břišních tanečnic a dvojnásobný mistr České republiky v trikovém lasování a práci s honáckým bičem, Bob Kudláček. V neeroticky přilnavých riflích, s konzervativně odpudivým westernových úšklebkem předvedl kovbojskou show, jejíž umělecká hodnota mi díky zkonzumované slivovici zřejmě unikla. Obzvláště morbidní mi přišla soutěž, ve které "mistr" chytal děti do lasa.
V poledne se cyklisté opět vyhoupli na své instrumenty a moderátor zahájil jízdu elegance. Prvně jsme "s kolegyní" závistivě sledovaly odvážlivce na vysokých kolech, nesprávně nazývaných kostitřasy. Dále se publiku předvedli "piloti" kuriózních kol, mezi které patří například jisté "cik-cak" (chcete-li odbočit doleva, musíte natočit řídítka vpravo a naopak), drezíny, které tvoří tyč, řídítka a dvě jízdní kola, z nichž je přední řiditelné (k pohonu cyklisté používají vlastní nohy). Následovalo vyhlášení vítězů závodu. Kromě spousty vítězů lokální popularity si pro věnec přišel i Josef Zimovčák, osminásobný mistr světa v jízdě na vysokém kole. Coby abstinent úspěšně "odrazil" několik poznámek Julínka a spol, zda si nespletl akci.
V následujících hodinách jsme se věnovali jedinému, stěžejnímu bodu programu - oslavě slivovice. Aby byl Kaléšek pestřejší, zavítal na něj též zástupce Valašského království (Spolku pro zachování valašských tradic), František Segrado. Jako by vypadl z Asterixe. Lněná halena zakrývající dobře živené bříško, za každým uchem cop. Poté, co publiku připomněl, že "aj na valašsku sa pálí", se rozpovídal na téma slivovice… "Se slivovicu je to podobně jako s ženama. Milujeme je. Dobrá roba a dobrá slivovica je to najlepší, co može chlapa potkat. Neznám však horší pití, než je nepovedená slivovica, a horší věc, než je nepovedená roba… ale, jak se říká, hlavně že je…". Když se prý doslechl o Biskupicích coby o pořadateli svátku slivovice, neubránil se údajně "určitého úsměvu", neboť je pro něj velikým překvapením, že se pálí i na západ od řeky Moravy. Poté slavnostně jmenoval vrchního kaléšnika (letos František Václavek), tedy člověka, který za uplynulý rok "vypálil" nejlepší slivovici. "Tento titul můžete používat před titulem, za titulem, aj místo něho, před jménem, za jménem, aj uprostřed něco, můžete jej používat na celej planetě, aj v Brně…," sdělil mu obřadně. Václavek obdržel "svatý džbán" plný slivovice. Nevypil jej, nýbrž uložil do kapličky u Horní pálenice, k čemuž mu požehnal lanškrounský farář Zbygniew Czendlik. Poslední oficiální část programu tvořil tzv. kánon. Veškeré příchozí kaléšnictvo si prvně zapělo hymnu letošního ročníku (na melodii Ó, hřebíčku zahradnický), poté se pokusilo o syntézu písní Já do lesa nepojedu, Jede, jede, poštovský panáček a Neviděli jste tu mé panenky. Zpívají-li se ve správné tónině, vznikne nedocenitelné umělecké dílo.
"Jezte, pijte, tancujte a bavte po celý zbytek dne," popřál nám pak pořadatel a jeho pobídka se neminula účinkem. Ke skotačení i poslechu hrála hanácká skupina Stracené ráj, na podiu to skutečně "rozjela" (heavy metal v hanáčtině). Celou vesnici provoněla slivovice, tu a tam někdo odpadl, celkově však mezi lidmi panovala pozitivní a usměvavá atmosféra.
V devět večer jsme naznaly, že jsme viděly vše, co za vidění stálo, že jsme svůj příděl švestkového moku vyčerpaly a rovněž dostatečně promrzly. Mimo jiné jsme se rozhodly chytit poslední vlak. Tentokrát kupodivu poloprázdný. Nakrmily jsme tedy pštrosy, kteří obšlapovali za plotem jednoho biskupického domku, zamávaly opuštěnému tanku, pálenicím, kde podle všeho zábava teprve začínala (Bohouš Josef vítaný s nelíčeným alkoholovým nadšením), a místu, které po 364 dní v roce patří k naprosto obyčejným a poklidným vesničkám. Zřejmě proto, že její obyvatelé pracují zalezlí ve svých pálenicích na přípravě dalšího "mecheche" kaléšniků.

Polka pro Kerouaca

7. března 2008 v 17:49 | Tereza Holanová
Je to tak trochu úsměvné. Že jsem odkázaná navždy cestovat. Otloukat hlavu o sklo. Nemyslet. A zapomenout, proč jedu.
Pohledem si kupuji pole. ¨Krok. A louky. Sun. Jak zrezlé koleje.Krok. V sandálech mravence. Čaj o páté zapíjím vodou ze studánky. Bílý šáteček shazuji k nebi. Rousám se trávou… a trhám závěsy z oken. Že jsme se do nich nazí zamotávali. Psali si na těla sedmikráskami. Je to tak trochu úsměvné. Křečovitě suverénní. Krok, škobrtám. Nestíhám sun. Tak zas krok. Vlak sebou šije. A vyschlá rosa trylkuje. Horoucí dřevo v parném dni tančí. Panenská rouška se třepotá. Vdechuji trávu. Krok, sun, krok.
Bodám nadhledem. Lovím drobáky. Třesou se ruce. Stačil kousek… A roztrhla jsem pětikilo. Chtěla jsem nám koupit dům. A nehnout se z něj. Za výstřihem tutlat píseň, s níž se dalo komukoliv chlubit. "Nechceš pomoct? Podržím ti spacák." Mlč! Prosím…
Léto ví, jak se zazelenat v obloze. Lehnout a zválet klasy. Krok. Pozorovat, jak se mraky točí. Pražce mne kolébají. Sun. Paprsky přes sklo hřejí. A já jim patřím. Krok. Kolik barev jen oblékly, od dob, kdy jsem je lhostejně míjela! Tráva povyrostla. O krok. A skok!
Nechci, aby na mne kdokoliv čuměl, když stojím na úpatí vlastní ruiny. "Teri…" Co ještě chceš! Už se nevrátím! Ráno se zem kamenně usmívala. Zmuchlané léto v kapse. Stromy popraskaly. Slunéčka dozrála. Nebe se rozlilo za obzory. Krok. Otočka. Krok. A krok. Legato. Nádech. Krok. Sun. Krok. Pozdní odpoledne rozehřálo koleje. Pootevřeným okénkem čechrá vlasy. Tak trochu úsměvné. Jak uprchlá maska z karnevalu. Krom plesů se nemaluji. Ale na tváři se ráno zračil úsměv. V očích smítka rosy. Nyní doufám, že chodník vsákne slzy. Já, malý Kerouac. Nemám s sebou příliš peněz. A pětku jsem málem proslzela… Krajina ubíhá, nemizí. Nepravidelné pražce, neviditelné výhybky, prorostlé strouhy. Pole. A k loukám krok. Lesy, jež nezapomněly. Sun? Až nyní padají do očí. Průlet krajinou. Líně se válí za oknem.
"Teri…" Taky nevím, co říct! Co říct? Tak trochu úsměvné… Pomáháš mi s batohem. Tahle píseň je má. Pro tebe? Tu svoji si strč někam. Nebo ji zpívej jinde. Mně stačí ozvěna té naší. Zřejmě mi nepřísluší vydržet na témž místě. Nepřístupný úsměv a kapky na tváři. Nesahej na ně! A vůbec…
Rozpálené sklo. Vánek, jenž se stáčí. Letí. Tak ladně. Raz a dva! Do slunce, s nímž jsem za mořem tančila valčík. A hrála na schovávanou. Jemu žalovala. A spílala. Krok. Sun… Čokoláda, kterou jsme pili, zhořkla. Ruku nevyrvu jen proto, že postrádám vůli držet se na nohou. Tiše se zalykám, než bez ohlédnutí vydupu schůdky. A "hodně štěstí"! Nechápeš? Tys mne doved k tomuto autobusu. Podávám uplakanou pětistovku. Trousím drobné. Den lenošivě ubíhá po pražcích. Mnohohlasně zurčí s oblaky. Krok. Tráva se leskne v kolejích, jež nevidím. Slzičky mravenců prší na sklo. A bořím oči do spacáku. Doufám jen, že to je aspoň trochu úsměvné. Nechápeš? Že polibek, lehoučký jak slunce, jež mne probudilo, byl jediný a poslední! Skrz potůčky slz. Chladně, věcně… a přitom… to já padám. Platím. A Pláču.. Sbíhám se s lesy. Toužím jim spadnout do náručí. A rozkvést. Sklo neumí mluvit. Má dlaň, pak tvá. Pak otisk dlaní na skle. Snad navždy. Jak pole schovám se mezi klasy. Než se nadechnu. Krok. Sun. A naučím se spojit stébla s nebem, pražce proskočit. Venku se rozpršelo. Čurky deště se rozpouští. Krok. Svíravé štěstí kdesi, kam slunce voní. Na opačné straně. Jako my. Tvář přilepená na ulepeném skle. Od letní smoly.
Je to tak trochu úsměvné. Autobus odjíždí.

Když metronomy bolí

25. února 2008 v 23:56 | Tereza Holanová
Popule meus, quid feci tibi…
Raz. Dva. Tři. Raz. Dva. Raz. Dva... Tři!! Nezpomalujeme.
Ve tmě sklopených očí jsem se schovávala. Před nahotou. Počítala dobyvačné přirážení. Rytmické a monotónní. Počítala trhliny, jež se podobny pavučinám válely po stropě. Počítala, kolikrát jsem dopustila, aby mi večer dal kloktat hořký prášek poníženosti.
Trochu citu do té etudy. Melodii. Lehkost. Rytmus. Dynamiku. Sebe! Hrej si. Hlaď. Nástroj snad nemá duši. Umí pulsovat nitro. Načmrknout jeho kostrbatost.
Aut in quo contristavi te?
Raz, dva, tři. Copak neslyšíš? I stěny se chvějí. Tlesk, dva, tři. Plesk… Klavír pod ranami trpí… Nástroj bez duše. Dopředu! Tlesk. Tlesk. Tlesk. Znova a s metronomem... Rytmus…! Nemáš kouska citu? Legato. Neznáš? Například, když ležíš a…
Přirážel, valil se na mě. Oči plály nadšením, radostí. Tu pohladil. Něžně mi rty mapoval krk. Usilovně jsem zírala na strop a oči bolely. Vší silou jsem na ně tlačila víčka. Popraskaně bílá zeď v závoji slzí splývala na jednolité moře. Bíle hutné, jakým se mne chystal zahltit. Kolik ještě? Minutu? Deset?
Responde mihi!
Plynule, jednolitě. Toužím se rozvodnit. A nezpomalovat. Svázané tóny se rozlezly po stěnách, ruce se sbíhají a záhy odhánějí. Promlouvám chromatickými variacemi, vyřvávám své nitro. Nechápe. Stojí nade mnou. A tleská.
Někdy se mi povedlo zlikvidovat svět během dvou minut. A tvářit se mršsky spokojeně. Zabořit nos do peřiny. Stydět se. Neznat. A rozbít zrcadla. Nevidět ty rozkošně upřímné pohledy. Miluji tě, lásko, díky. Loutkové úsměvy. Hledání útěchy v knihách. A panensky bíle flekatý strop.
Quia eduxi te de terra Aegypti, parasti Crucem Salvatori tuo.
Někdy jsem trénovala rytmus déle než polovinu hodinového cyklu. A ptala se, proč. Povzbuzovala. Ano. Skvělé. Úžasné. Neopakovatelné. Už nevydržím, prosím zrychli. Už proboha skonči!! Nenávidím rytmus!
Hagios o Theos. Sanctus Deus.
Opojně nepředstavitelné… lásko, jak to děláš, že je to tak živočišně oboustranné.
Hop, hop… ne, to se sem opravdu nehodí. Legato snese zhoupnutí, lehce pomotané smysly, ale ne skoky. A údy rozervané. Hop. Pouhá etuda. Prstové cvičení. Pestromelodické. Technicky zformovatelné. Jako voda. Zpěvně čisté. Nedá si poroučet. Bez překlepů! Trylek! A do rytmu…
Mrtvolně jsem se odevzdala rozpitým minutám, otupeně mlčela na znamení vděku. Zavírala oči. Aby se skryl bolestný jed v nich.
Hagios Ishyros.
Odpověz mi. Je tohle ono nenapodobitelné? Držíš mne v náruči jako nejcennější poklad.
Sanctus Fortis.
Úderné forte. A ozvěna. Pane Mozarte! Prsty ze dřeva. Skrz nejisté dury a céčka v čistotě poskvrněná já. Rozvodněný les. Dávám své písni sílu a rozcházím se s tleskáním.
Hagios Athanatos, eleison hymnas!
Netoužím plout strouhou, leč zasněžnými poli. A bublat. Raz. Dva. Tři! Tlesk. Nezrychlovat. Silně. Mocně. A s radostí. Propocený se mi šťastně boříš mezi ňadra. Nevidíš bezradnou zlost. Laskám prsty klávesnici. Pokoušíme se. A ona mi formuje polštářky. Díkuvzdáváš se. Já tázavě mlčím! Procházíš mnou. Kličkuji mezi tleskáním. Provázaně. Vznešeně. Raz. Dva. Tři. V okamžicích, kdy metronomy dotikaly, kdy je po všech, mi potají schnou slzy. Raz. Dva. Trylek. Finále. Dva. Knihy se vracejí zpět do police. Finále. Tři. Dva. Finále. Finále. Umilovaně hořké. Neviditelné Díky. Raz. Akord. Akord. Sanctus Immortalis, miserere nobis! Akord. Dva. Tři.

Portrét

22. února 2008 v 12:58 | Tereza Holanová
rozhodla jsem se položit poezii na nějakou chvíli k ledu... a vznikla miloučká autobiografie ;-)... aneb monolog šestileté sestry,dcery a samorostky
ergo; také si vzpomínáte na všechny ty stavebnice Seva, Cheva, Lego...?
Pojď sem kostko…
Až mi bude deset, pořídím si dvojčátka jako Iva. Už je umím přebalit, pochovat, rozesmát.
Posledně ses tu válela dvakrát. A několik podobných jsem si ulila pod koberec. Dnes kromě chumlů smetí ani památky. Na jednu jsem narazila za skříní, ale co ty ostatní… Z čeho postavím poschodí? Tu chybějící snědl nejspíš jeden z mých nevlastních bratrů. Nebo se podělili? Čím více zoubků, tím méně stavebnice.
Sama bych svého sourozence nikdy nesnědla… I když jsem tuhle za potopeného plyšového medvěda kousla bratra do ruky. I když mám hlad. Modřiny. A své oblíbené putovní tepláky. Maminka mi jiné odmítla nabalit, protože se jí prý vše vrací děravé, potrhané, nevypratelné. Přestože se Ivana ušklíbá a demonstrativně obléká dvojčátka do strakatých kabátků, kterých jim ušila mraky. Mně jednou spíchla bolerko pro Valinu. Putovního plyšáka s korálkovýma očkama. "Až ti bude deset, pustím tě za tatínkem, kdykoliv se ti zachce." "I za Ivou?"
Sama chodí v podprsence, co chvíli ji rozepíná a bere mi brášky. Jednoho po druhém. Někdy oba. V deseti je budu moct kojit. Většinou se jim pak ke mně nechce zpátky. Vřískají, kopou, kroutí se. V pěstičce kostku a bum, další modřina. Mám je na hraní. Když se mi nedostává stavebnice. Od tatínka k Vánocům. Tuhle jsem spadla z nejspodnější větve, co nám roste před panelákem, tento šrám vznikl, když se bratr chránil před všemi mlíčňáky, které mi ještě zbyly. Tu jsem dostala pohlavek. Nemohu prozradit od koho. "To je strašné, zase díra… Podívej na ten krásný šicí stroj. Kdybys byla moje..." Maminka nemá ráda Ivanu, Ivana maminku, tatínka jsem už dlouho neviděla. Vysoudil si naše návštěvy, abychom revidovali kostky a… Hlavně, že se nic nestalo tomu stolku, o který jsem si vyrobila podlitinu další.
"Nesahej na tu stavebnici, není tvoje! (Kdy budete večeřet vy? Já chystám pro Ondru, Ivoška a Alíka)" Mrknu na krabici (už rok umím číst) a směje se na mne cedulka Ondra. Na co bude mému nejstaršímu skorobráchovi Cheva, když musí tu štupovat fusekle, tu žehlit nebo hojdat s kočárkem! Mlíčka se od něj drobečci bohužel nedočkají. "Ivana se jmenuje, je to…." /konec věty můj šestiletý rozum bohužel nezpracoval. Ač jsem už tehdy tušila, co maminka chtěla říci./ Tatínek se ještě nevrátil. Iva cosi míchá v hrnci, tváří se kysele… Dala bych si kostku cukru.
Neboj, kostko. Pokusím se za košem, v ostatních krabicích, v posteli a pod postelí objevit několik dalších a ty se staneš součástí benzinové pumpy. "Tatínku, kde máš miminka?" "Terezko, nemluv na mě. Není sudý víkend, jsi maminčina. Já mám Ivu." Táta se trefil. Nikde jinde se k Chevě nedostanu. Nepočítám-li několik zbytečných součástek, které jsem propašovala domů. Nu co. Alík s Ivčou mi zabavili, pochroumali, schovali tolik hraček, včetně hruštičky od babičky. A Iva zvyšovala hlas, že si beru, co mi nepatří. Krmí svá dítka jablky a nám ať prý uvaří tatínek. Její tatínek. Musím tedy stavět a stavět…
Ještě čerpadla. A strom u záchodků. I když mi kručí v bříšku. Ne, kostko, já tě nesnědla. Batole tě asi někam zabatolilo. Ale které! Vůbec si nejsou podobni. Rádi se mazlí. V neděli se procházím po městě s kočárkem a hrdě je ukazuji světu. Kus za mnou ostražitě Iva. Vleče mého mladšího bratra, sladkým hlasem ho oblbuje pohádkami a on výská. Ondra loupe brambory, tatínek uklízí hračky a rozžužlaná chrastítka. Snažím se nepotkat maminku. Byla by smutná. Nebo bych se zapomněla vrátit a šla domů?
Jeden z nich mi nemotorně vlezl do klína. A oslintal tepláky. Asi ne hlady. Iva bude nadávat, až ten flek spatří. A nevypere ho. Takže si ho všimne i maminka. A mně bude vše jedno. Hlavně, když budou mít autíčka kde načerpat. Alešku, stavebnici nesmíš papat! Ale z čeho postavím komín? Jako bych slyšela: "Ty mrcho, málem se udávil," A co onen kus třechy, který chtěl spolykat! "Tak nevychované, zanedbané a…." …
"Jmenuji se Iva. Jsi má holčička. Vlastně skoro. Patříš tatínkovi, tedy i mně. I tatínek je můj. Ale večeři ode mne čekat nemůžete. V budoucnu ti navyprávím spoustu nesmyslných pohádek, poradím tatínkovi, aby koupil Chevu, kterou pak odečteme z alimentů, pořídím ti spoustu nových bratříčků… Musíš být na tatínka hodná. Tolik tě potřebuje. Musíš za ním hodně chodit. Musíš a musíš. Musíš..."


Je tam brána zdobená...

16. ledna 2008 v 21:28 | Tereza Holanová
želví memento rodinné chaloupce, s níž jsem se "zapomněla" důstojně rozloučit…


Přesný den, kdy jsem se s Tebou setkala, si nepamatuji. Naši mne sem vozili od chvíle, kdy jsem přišla na svět… Naši, tedy samozřejmě rodiče, ale, především, babička.
Pro ni jsi byla mnohem více než pro nás, později narozené. Pro ni jsi byla domovem, v němž prožila s rodiči, sestrou, mnoha tetičkami a nejrůznější domácí zvěří celé dětství, období her, neplech, dojmů z prvních přečtených písmenek, školních divadelních představení, radostí z každé lásky… Kdysi tu pobíhala ona a zbytek vesnice, později moje maminka, nakonec já. Ty, chaloupko, ses stala jednotícím prvkem rozvětvené rodiny. Na tvé půdě se sjížděli všemožní příbuzní, aby se pochlubili právě narozenými ratolestmi, zde se zapíjel smutek způsobený ztrátou každého rodinného příslušníka, jenž měl k Tvým zákoutím vztah… Když se babička a její sestra (pro mne prateta) rozlétly do světa, stala ses jejich "Římem", v němž se protínaly všechny společné cesty. Na tomto místě se sestřičky setkávaly, trávily společně každé léto.

Na vůbec první setkání s Tebou si tedy nepamatuji. Vzpomínám jen na čas, kdy do nedaleké Litovle jezdíval z Moravské Třebové přímý bus. Na zastávce nás vždy nedočkavě vyhlížel pradědeček, s nímž jsme došli za Tvá vrátka. Do Myslechovic to byla přes sousední Chudobín příjemná, zhruba hodinová procházka (mé cupitání samozřejmě vše brzdilo). Projít malebnými Myslechovicemi (místními pohanácku nazývanými Meslechovice) pak již bylo otázkou několika minut. Na samém kraji ses smála Ty.
Přestože Tě neustále oslovuji, Chaloupko, Tvoji rozlehlost upřít nemohu. Komplex tvořily dva samostatné domky. V jednom hospodařila stařičká praprateta, žila tu samotářský život s taktéž starými, popelavými slípkami, neustále zatoulanými mickami, často navštěvována starším bratrem, praprastrýcem Jarošem. Druhá půle patřila pradědečku Oldřichovi. Dojížděl sem každé ráno z Litovle. Pečoval o stromy na dvou zahradách a několika dvorcích, sklízel hojnou úrodu, staral se o desítky nejrůznějších papoušků a jiných ptáčků poletujících v nemalé voliéře, o heboučce ušaté králíky. Tento domek se stal také nesmrtelným útočištěm babičky a pratety.
Dodnes nostalgicky, s hřejivě nechápavým úsměvem vzpomínám na usínání v nadýchaných, stařičkým nábytkem nasáklých peřinách, na první píchnutí včelou, na koupání se v neckách, bezstarostné poletování, objevování přírody…
To vše pokračovalo asi do mých deseti let. Hry na schovku v rozlehlé zahradě, patlání rybízu po všem okolním - i po sobě, objevování kouzel Tebe, chaloupko. Tvých světniček, v nichž dominovaly poctivé mohutné postele, skříňky prožrané červotoči, zarámované černobílé fotografie mladičké krasavice, již si pamatuji jako shrbenou, svraštělou "drobečku", vlídnou tetičku… Dodnes nasávám tu zapomenutou vůni jablek, jichž byl pln celý sklep. My je spolu s hruškami, meruňkami či malinami odváželi domů. Tam je zpracovávali a za studených nocí si připomínali Tebe a Tvé plody. Tvoji krásu, jejíž květ byl právě v nejplnějším rozpuku a na který za zatáčkou číhala mocná vichřice…

Následující léta znamenala spoustu bolesti, ztrát a změn. V slunném červnovém dni roku 1997 se praděda vydal jako každý jiný den motoráčkem do Myslechovic. Aby nasytil zvířátka, pozdravil stromy a pohledem se polaskal s nádhernými záhony květin. Domů se toho dne již nevrátil. Následující měsíc prožil bezvládný v prostějovské nemocnici. Po mozkové mrtvičce nebyl schopen jakéhokoliv pohybu. To červencové ráno, pár hodin před tím, než se následkem dlouhodobě silného deště Morava vylila a vnikla do jeho litovelského bytu, kde mnoho cenného, s láskou uchovávaného zničila, děda vyčerpán zemřel…

Babička s pratetou ztratily otce, vnoučata a pravnoučata milovaného člověka. A Ty, chaloupko, lékaře, který o Tebe pečoval, zachovával Tě neustále nádhernou, kdo miloval Tvoji sestru Zahrádku… Najednou neměl kdo udržovat stromy v dobrém stavu, sklízet jejich hojnou úrodu, nebyl nikdo, kdo by vynahradil dědovu přítomnost. Ani jedna z jeho dcer (obě tehdy na plný úvazek zaměstnané, překonávající vlastní rodinná úskalí) se za Tebou nedostala častěji než dvakrát za měsíc…
Půl roku po dědově odchodu si jeho sestra, praprateta Františka, při pádu ze "slepičího" žebříčku komplikovaně zlomila nohu. Ztratila schopnost hybnosti, svěřena do péče "bílých andělů", do té doby naprosto zdravá, nám mizela před očima. A následující podzim se ztratila úplně.
Po opeřencích a ušácích byly tedy slepice další a zároveň poslední zvěří, jež Tě nadobro opustila. Stačil rok absence dědovy péče, nezdolnosti a lásky k přírodě, aby přestala polovina stromů cokoliv produkovat, kvítka uvadla a znovu již nevykvetla. Jedinými dary tvého "sadu" byly spadaná šťavnatá jablka a divoce rostoucí planý rybíz.
Teta, která k Tobě měla z Olomouce blíž, tu trávila nyní každý víkend, snažila se zachovat Tvoji krásu. Snahu pečovat o druhou polovinu pozemku - domek po Františce a několik dvorků - však po několika měsících vzdala. Bylo třeba učinit bolestné rozhodnut.
Následující víkend věnovaly sestry vyklízení pavučinami desítek let zanesené půdy, oprašování a objevování prastarých vzpomínek. Rozhodování, co je nutné odstranit, zlikvidovat, smést. Čtení odpovědí zájemců o koupi a následně jedné kladné odpovědi.

Na Tvou půdu jsem opět vkročila až ve svých patnácti - po několikaleté odmlce… Přijeli jsme sem vyzvednout babičku, která tu se sestrou trávila každý prázdninový červenec. Lehávaly v trávě a přehrávaly v paměti prožitá desetiletí. Oživovaly vzpomínky i jejich aktéry. Vyráběly marmelády, zavařovaly okurky, snažily se divokou prérii houštin, vysoké trávy, trní, vos a ryze přírodního živlu změnit na někdejší učesanou, sametově zelenou zahrádku…
Také jsme, jako kdysi, otevřeli starodávná rozvrzaná železná vrata spojující oba domky. Toužili jsme poznat "nové" majitele Františčina království. Působili příjemně - mladý pár. Cílevědomí, aktivní, přátelští, ochotní lidé. Provedli nás celým domkem. Snad, aby nás nechali zavzpomínat si, spíš aby se pochlubili. A my zírali. Celé obydlí rapidně zrekonstruovali, vybourali některé stěny, nechyběly samozřejmosti jako plastová okna, plovoucí podlahy, leskle naleštěné, novotou křičící schodiště. Zkrátka nádherný moderní byt. Sen každého, do života "vstupujícího" člověka. Jen tak nevědět, že kdysi jsem tu proháněla kočky, sbírala kousky slámy ze země a krčila nos nad zatuchlou vůní stařenčina domova…

Poté jsem Tě navštívila už jen dvakrát. Vždy se jednalo o krátké, oficiální zastávky. Jednou opět pro babičku, podruhé pro dýni. Hodinová posezení, vypití čaje, nostalgická mrknutí z okna. Prázdný prostor po voliérách, dřevěná bouda budka s vyřezaným srdíčkem, ztrouchnivělé stromy, Tvůj unavený pohled… V posledních letech se vše tak vratce nahýbalo. Potřebovala jsi několik kosmetických úprav, nový kabátek i na tebe dolehly stopy stáří. V rodinné kase chyběly peníze i síly. Babička s tetou, důchodkyně vyčerpané životními boji i prohrami, nenalézaly energii na Tvoji rekonstrukci a nedokázaly Tě nechat lehnout popelem. Po dlouhých diskusích, smutných debatách, několika nadějích a trpkých pádech, po snahách nalézt jakékoliv východisko byl sepsán druhý inzerát… O koupi projevili zájem vlastníci stařenčiny "poloviny". V září 2006 se babička naposledy vydala do svého Myslechovického domova, aby s tetou definitivně protřídily desítky "haraburdí", serepetiček a krámků, jež za dlouhé roky nastřádaly, opečovávaly a skladovaly. Aby naposledy prošly zahradou v níž se radovalo, rmoutilo tolik dospělých i dětských srdcí, aby uzavřely jednu z nejdůležitějších a nejkrásnějších cest života…

Nepřišla jsem, chaloupko. Nepohladila tě pohledem, nezavzpomínala přímo na místě. Kéž mi odpustíš. Ač na Tvém místě nejspíš stojí jakási moderní vilka a místo mrtvého záhonu růží se na Tvá půda honosí bazénem, přestože jsi pro mne znamenala jen desetinu toho, co pro mé příbuzné, stejně Tě budu stále nosit takovou, jakou si pamatuji… A pro mne budeš v tom poklidném myslechovském závětří stát a čekat navždy.

Mám tě ráda a ty spíš

16. ledna 2008 v 21:27 | Tereza Holanová
želví memento Jirkovi

"Vrátím se sem, nic víc si nepřeji", vyslovila jsem tehdy zatvrzele a ve svých naivních čtrnácti myslela tyto plány smrtelně vážně. A neměla důvod pochybovat. Na Slovensku jsem prožila do té doby nejkrásnější týden v životě, ačkoliv jsem se na zájezd vypravovala s obavami a nejistotou. Sama, do poslední chvíle vystrašená, s kýmpak jen následujících sedm dní strávím. Avšak zbytečně. Kromě vrstevníků jsem se spřátelila též s "dospěláky", kteří se nám navzdory naší "nezkrotnosti" obětavě věnovali. Dennodenně nás zásobovali lahůdkami v podobě nekonečných a namáhavých pochodů po krásách Slovenska. Navzdory totální "uchozenosti" jsme nadšeně obdivovali neporušenou krajinu, zdolávali dosud neobjevená území, z výšky pozorovali svět. Jindy se jako krtci zanořili několik metrů pod zem a vžili se do role pracovníků uhelných dolů. Nechybělo lenošení u brčálově zelených jezer, tajné noční útěky, utrácení těžce vydělaných peněz našich rodičů. Zkrátka a jasně, nenudila jsem se ani minutu.
Leč vše má svůj konec a loučení se zvolna připlížilo. Každý urputně sháněl, loudil kontakt, jakoukoliv památku na nově získané přátelé, padly sliby o přátelství "až za hrob", sliby typu "Příští rok ve stejnou dobu…". Stýskalo se mi neuvěřitelně. Nelidsky. Lidsky též. Listovala jsem "lodním deníkem" tam a zpět, znovu a znovu brala do rukou ohmatané fotky a snažila se vykouzlit dávno ztracenou atmosféru. Dny však plynuly, život se nenechal zastavit, vrátil se do starých kolejí. A záhy bylo načase vymyslet program na letní prázdniny. O Slovensku jsem nezapochybovala ani na minutu. Tentokrát bez jakéhokoliv zaváhání a panikaření. Natolik přesvědčivá byla vidina setkání se známými tvářemi, polorozpadlou ubytovnou - svědkem nespočetných hloupostí, s každičkým zákoutím Bánské Štiavnice.
Neboť jsem krom týdenního "turisťáku" byla nucena celé léto strávit doma, není divu, že jsem se na zájezd těšila jako pes na kost a považovala jej za vyvrcholení celých prázdnin. Každé ráno jsem ihned po probuzení odškrtla čísílko v kalendáři, užírala se nedočkavostí, beznadějně se nudila jak doma, tak na koupališti, v sebelepší společnosti, Už jen týden! Šest dní. Pět… Čtyři dny před odjezdem …tento černý den začal jako obykle. Odškrtnutím a nyní již zajásáním. A telefonickým přijetím nabídky výborného kamaráda na sraz na "plovárně". Byl parný, suchý den. Vedro lezlo na mozek snad každému, způsobovalo únavu, zpomalovalo jakoukoliv činnost. A já - jako vždy - nebyla schopna na místo schůzky, tedy na samotný koupák, na náš plac pod stromy, dorazit zavčas, ačkoliv jsem šlapala na kole jak o život. A bohužel, o ten skutečně šlo. Nechtěla jsem Jirku nechat čekat. Těšila jsem se na něj. Na jeho vtipy, smích, na vlnu porozumění, jež byla v posledních dnech stále intenzivnější. Zamkla jsem kolo vedle toho jeho a spěchala. Naše místo nedaleko bazénu ale nezelo prázdnotou, jak tomu obvykle bývalo.
Houf lidí obklopoval bazén, v půli cesty mne předběhl udýchaný plavčík. Něco se stalo. Avšak co…! Utíkám k davu, žene mne nejen zvědavost, ale i divný, stísněný tlak v žaludku. Dobíhám a nechápavě, přes hlavy ostatních čumilů zírám na bezvládně ležícího mladíka, nehybněji než solný sloup. Ne! Jirka…ne!!
Další minuty, hodiny, dny…? Oživovací pokusy, stále více "diváků", příjezd kvílející sanitky, bezvýsledné pokusy o pomoc, rychlý odvoz neznámo kam a ničivá jistota, že nastal KONEC. Černá díry. Pavučina slz. Ztráta lidskosti. Nelidská strnulost, převeliká bolest. Výčitky, proč jsem jen nikdy Jirkovi neřekla: "Mám tě ráda", proč jsem jej nestihla pohladit, rozesmát, zjistit každou maličkost o jeho JÁ. Výčitky, proč jsem jen nepřijela dříve. Snad by se vůbec nevydal do bazénu, nedostal nepochopitelný infarkt, smál by se, neumřel. Bolest. Slzy. Samota. Apatie. Nekonečné nevěřícné pročítání parte, jediné hmotné památky na Jirku…
Jen pár minut, pár osudových, krutých minut dokázalo změnit mé hodnoty, touhy i přání. Co jen bych byla dala za jediné setkání s Jirkou, za možnost vyslovit desítky nevyřčených pravd. Za možnost prožívat opravdové štěstí. Slovensko? Zmizelo v propasti nezájmu. Odjela jsem tam vyčerpaná, lhostejná, po čtyřech nejbolestivějších dnech mého života. Koho jen zajímalo, že ze "staré party" přijela ani ne čtvrtka, že jsme obývali a navštěvovali naprosto jiná místa planety. Uvědomila jsem si, že kromě ničivých vzpomínek se nevrací naprosto nic a že tou největší blbostí je žít plány, těšením se na něco, co nastane, a nechat si protékat život mezi prsty.
Navzdory všemu zlému mi slovenský "výlet" ale ledaco přinesl, Především klid, znemožnil mi trápit se každou vteřinu bdělosti. Lidé okolo se mi na rozdíl od mnohých pro mne do té doby "věrných" přátel věnovali, naslouchali, tolerovali mé citové výkyvy způsobené úniky mysli na "místo činu", několikrát mě rozesmáli, umožnili mi pocítit opět stav "beztíže", radosti ze života, možnosti prožívat sebemenší štěstí. Pobyt pro mne nakonec znamenal velmi užitečnou terapii, stabilizaci zlomené psychiky i pár velmi úsměvných vzpomínek.
Nabyla jsem velkou dávku energie i vůli trauma překonat. Věnovala se nespočetně mnoha činnostem, neúnavně je střídala, využívala každou možnost opustit klec, jíž se pro mne stal můj pokoj, obklopovala se co nejvíce lidmi s cílem zaplašit jakoukoliv depresi. Často úspěšně. Někdy se tato noční můra ale neslyšně připlížila a "úřadovala". V těchto chvílích jsem si vybavovala ty nejmenší, dosud zapomenuté detaily z okamžiků prožitých s Jirkou, psala deník - desítky stran zoufalých výkřiků, proseb, rozhořčení. Na hřbitov zašla pouze jedenkrát, v den, kdy uplynul měsíc od černého čtvrtka.
Téměř celý následující rok mne provázely vzpomínky, slzy, nechuť ke všemu i všem. Tyto události nezpochybnitelně ovlivnily můj duševní vývoj a především, naučily sdělovat a vyjadřovat své city každému, kdo se mi jakkoliv vryl do srdíčka, jehož mám ráda, nebo si to jednoduše zaslouží, nemlčet o věcech, které mají být vyřčeny… vždyť se jedná o pouhá tři krátká slova…"Mám tě rád", plus jeden úsměv od srdce. Opravdu taková námaha???

Sometime´it´squite complicated

16. ledna 2008 v 21:06 | Tereza Holanová
/srpnové "dílko"/

Milý deníčku….
"Tož su tu"
Živá a zdravá, čerstvě přijeta z malebného jihočeského Eurocampu. Z titěrného tábora v nehlubokém lese, kam jsem se vydala jako jedna z asistentek "native speakerů" v rámci kurzu výmluvně nazvaného English 4 you.
Po dnešním náročném putování zpět - k rodinnému krbu jsem zvládla vše samozřejmé. Vytvořit z "lesního tvora" opět SEBE, vybalit napěchované zavazadlo, aklimatizovat se. Nyní zbývá jediné. Uspořádat, zhodnotit, sepsat všechny zážitky, dojmy i události… A že jich bylo mnoho a dostatečně pestrých!
Rozhodla jsem se začít od konce… snad proto, že dnešek korunoval celý můj "vejlet", snad proto, že je ze všech "raritek" tou nejčerstvější…


1 am: Ok. Co nadělám, musím. Ač se mi do postele opravdu nechce… Sotva před hodinou jsem usínala (tedy konala dozor) na technopárty (dětmi titulované slovem Diskotéka), viděla se ve svém "vězeňském pelechu", pod zaručeně teplým spacákem, který hřál jen, pokud jsem se vybavila cca třemi mikinami, dvěma dekami či ignorací vůči nezastavitelnému třasu…
Poslední staff meeting byl odbyt naprosto stručně, bez průtahů. "Amíci" (= all native speakers, tedy Angličani, Američani a jeden Kanaďan) po týdnu "kalení" projevili známky únavy a po zjištění, že je třeba držet služby mezi chatkami (dětičky považovaly večerku za signál ke shromažďování se, nevyhovujícím migracím…), se nenápadně vytratili do zákulisí.
Koho jsem odchytla, tomu jsem stiskla ruku a od srdce vyjádřila radost z prožitého týdne. Derekovi jsem dokonce spontánně padla kolem krku, strasti spojené s "pacifikováním" naší Group number Four nás dokonale sblížily… Pak už zbýval jen "Czech staff" a má nechuť odejít. Od těchto lidiček se mi opravdu nechtělo. Během pobytu mi každý z nich nezaměnitelně přirostl k srdci, stal se skvělým spolupracovníkem, kolegou i přítelem… Před půl druhou jsem (tuze smutná z toho veškerého objímání a loučení) k sobě konečně vpustila spánek

4 am: Navzdory absenci signálu pro T-mobile (zpočátku opruz, postupně příjemné přivykání vegetování bez neustálého styku s technikou) se mobil rozezvučel jak kočka tahaná za ocas… Budík… Zima, ospalost, lenost. Přesto jsem stihla vše sbalit, sebe vypravit a vynést "odpaďák" (snaha utišit výčitky, že jinak se na úklidu podílet nebudu) tak, abych chvilku před pátou ranní zamávala spícímu kempu. Uf. S krosnou do kopce to šlo "náramně". Všude posvátné ticho, přírodní království, jen já, funící a zpocený "rychlochodec"…
Během průchodu polem jsem konečně ulovila signál. Dlouho se z něj však neradovala, neboť se spustil déšť. Na zádech čím dál nesnesitelněji těžká krosna, v jedné ruce spacák, igelitka s jídlem a vším, co bágl nepojmul, v druhé deštník. Brzy lilo tolik, že jsem měla suchou pouze hlavu (mých pět a půl vlasů ukrytých pod šátkem J). Zato ztuhlá záda, bolestí znecitlivělá ramena.
Do Stádlce jsem dorazila s čtvrthodinovým předstihem. Vísku jsem provandrovala skrz naskrz, až poslední odbočka mne zavedla na náves obsahující "autobusové nádraží". Na zbývající minuty do odjezdu jsem uprchla před (nyní již) slejvákem do plechové budky, protáhla zmordované tělo, vylila vodu z tenisek.
Autobus nikde. Když jeho zpoždění přesáhlo deset minut, uráčila jsem se zahledět do ocupovaného, flekatého, nevěrohodně působícího jízdního řádu na stěně zastávky. A překvapeně zjistila, že dopravní prostředek, který mne měl v 6 am hodit do Opařan, přijíždí pouze v pracovní dny… Během několika málo vteřin, po letmém "juknutí" do mapky, jsem se obtěžkala zavazadly a "vystřelila" do sousední obce, odkud mi v 6.32 odjížděl navazující spoj do Brna.
Dva kilometry šíleného úprku. Po silnici, mírně do kopečka, leč - nutno podotknout - v lijavci… Šibeniční časový limit (17 minut) mne donutil k občasnému běhu, ignoraci deště, zoufalému spěchu… "Práh" Opařan jsem překročila v 6.29. Poté, co mi jeden místní "venčitel" jezevčíka sdělil, kudy na autobusovou stanici ("Zahněte doleva a jděte zhruba půl kilometru rovně"), jsem zmobilizovala veškeré síly a stylem chromého maratonce se rozutíkala daným směrem. Výkon přesahující veškerý můj sportovní potenciál. Bohužel nedoceněný…
Dorazila jsem v 6.34 a ve tři čtvrtě pochopila, že "bus has already left"… Po zjištění, že nyní musím dojít zpět do Stádlce, odtud pak po zbytek dne s miliony přestupů cestovat domů, jsem se rozhodla pro variantu "B". Dopravit se do Tábora dříve než autobus, který mi ujel a po několika zastávkách míří právě tam, a pokračovat ve svým původních záměrech.
Vykročila jsem po silnici - směr historická "husitská metropole"(povzbuzením byla dopravní značka sdělující, že mne čeká jen 20 kilometrů cesty …)
Po čtvrthodině chůze a mnoha nezdárných mávnutích rukou se na mne "ušklíblo" štěstí a jedno auto zastavilo. Má stopovací premiéra. Kdykoliv předtím jsem se zapřísahala, že Nikdy, nyní jsem tak učinila v rámci "cestovatelské nutnosti"…
Chlápek za volantem (pracovník dálniční policie) se díkybohu projevil velmi slušně a ochotně. Zavezl mne přímo na táborský autobusák tak rychle, že jsem do odjezdu stihla vypít čaj z automatu, doplnit zásoby čokolády a přispět nekřesťanskými čtyřmi korunami "toaletní bábě"…

8 am - 10.30 am: Přesun z Tábora do Brna krásně luxusním a pohodlným busem. Více si nepamatuji. Jen "úvod", kdy jsem zasedla vedle jakési starší nóbl dámy, která mne sjela velmi pochybným pohledem (fajn …zmokla jsem, za týden jsem naspala tolik, co doma za dvě noci, zkrátka a jasně, život v "divočině" mne nepustil netknutou). Celé dvě a půl hodiny jsem strávila zmateným spánkem (včetně uvědomění si toho, že "I have left my english camp and I can use English only in my mind now"), občas zkontrolovala hodinky, neboť další dopravní kolaps bych nejspíš už nepřežila…

10.30 am: Brno… Čerstvý vzduch, jistější krok, nepatrná odpočatost. Dlouhé čekání na další spoj… Vaňkovka vše jistí. Utratit čas (+ čerstvě získaný výdělek) couráním po obchodech pro mne v tu chvíli bylo adekvátně náročné… Před odjezdem rychlý "lunch" (po táborových lahůdkách totální bída) a pak již opět propad do bezvědomí…

14.20 pm: Svitavy mne přivítaly proklatě pošmourně a nevlídně - až na pár bezdomovců a "povalečů" nikde ani noha, navíc šedivé mraky měnící se prvně v nevtíravé mrholení, poté v cosi horšího… Nekonečná půlhodina strávená hypnotizováním hodin a pak již můj oblíbený courák, který je s to zdolat 17 kilometrů za rekordních 45 minut…
I tento úsek jsem však zdárně "překonala" a s před 16 pm uvítala s otevřeným deštníkem svůj "home, sweet home"

Navdory všem patáliím jsem svým výletem byla nadšená, doma i všude okolo se s ním řádně pochlubila. Bezstarostný úsměv mi zmizel z tváře až druhý den, když jsem se neprobudila v posteli sama... Přes noc se ke mně nastěhovala angína a o své "náklonnosti" mi dala setsakramentsky vědět...

Sousedská odyssea

23. prosince 2007 v 21:30 | Tereza Holanová
věnováno sousedce, která pro mne vedle televize, internetu, tisku... představuje další typ média, avšak ne vždy příjemný :-) Jinak vůči starším lidem nemám žádné, žádné výhrady, znám spoustu moudrých, pro mne moc důležitých lidí... ale ta baba od vedle mne opravdu zas totálně vytočila, podělila jsem se tedy o své dojmy nejen s papírem, ale i s Vámi :-)

Tento fejeton byl oceněn třetím místem v literární soutěži o cenu Antonína Voráčka
Jak ji hodnotili odborníci?
1. Vtipné, svižně napsané, po proškrtání by z textu mohl vzniknout pěkný fejeton
2. Neomalenost, nesoudnost, nepochopení, sobeckost, ale i nesmlouvavost pohledu - jak mladý člověk soudí stáří. Možná původní záměr - působit takovým dojmem. Ani závěr, který měl vyznít jako smíření, jako kladná tečka, nepůsobí však ani trochu laskavě.
3. Výborný fejeton, jako by z pera Křesťana vypadl. No, pobavila jste mě, máte dobře nakročeno, pozorujete život a glosujete. Oceňuji smysl pro humor, nadhled i nadsázku, dokonce i překvapivé finále. Chválím.
:-)
Věříte snu, že jste sami? Nikým nerušeni, nepovšimnuti? Že žijete pouze pro sebe? V paneláku? Nikdy…! Migrace v těchto prostorách je tou nejfrekventovanější na veškeré souši a nemá konkurenci! Kdepak Národní třída, Tower bridge, šikmookáčci vyhlížející orloj či snad stovky neevropanů hledající ve zdejších končinách zlatý důl!

Leč důchodci! Ano. Kdo jen jednou v životě, byť na velmi krátkou dobu, obýval panelový dům či jiné sídlo hromadného bydlení, snad přikývne na souhlas, podělí se o vlastní zkušenosti.
Naši křehcí, často různými neduhy trpící spoluobčané totiž dokáží zbytek světa pekelně vyvádět z míry svojí nikdy nekončící energií, schopností vyskytovat se vždy a všude, taktéž elánem. jenž jim poté pochopitelně chybí jinde.
Jen posuďte a hledejte paralely…

Dopolední ráno, po dlouhé době trávené u rodinného krbu. Očekáváte klid. Ticho, odpočinek od všech lidí. Od všech, tedy i od neúnavných sousedů! Pokud stěny místnosti, v níž se hodláte zdržovat, nesousedí s veřejnými prostorami bytovky (tj. chodbou), možná se dočkáte. Za těchto okolností přestaňte číst a kroutit hlavou nad tím, proč si s tak zatvrzelou nespravedlností beru do úst dříve narozenou generaci.

V opačném případě (což není bohužel nejneobvyklejší variantou) budete totiž němým a nezúčastněným účastníkem "migrace skrz barák". Kdo zná, pochopí. Symptomy? Výtahy jezdí nahoru, dolů, být to jen malilinko možné, též do všech světových stran. Na chodbě, jak jinak než co nejslyšitelněji, diskutují paní M. z Vašeho patra s paní J. žijící nad Vámi. Obdivuhodné. Kdopak z nás má jen přítele, s nímž tráví nekonečně mnoho hodin denně, rok co rok, a nikdy nedochází nit hovoru…! Přátelství je krásná věc… Leč, jak jej vidíme my?

Někdo (tuším kdo) neustále mlátí dveřmi, odemyká, zamyká (a ten drzý sousedský spratek to není, neboť zajisté nechybí ve škole), neustále slyšíte bušení na cizí vrata, kroky (nedej bože, aby se do debaty zapojila třetí, čtvrtá, … až jedenáctá sousedka) … Pokud se Vám poštěstí a po době o průměrné délce třicet a více minut se "veřejný sněm" rozejde, nejásejte dlouho, natož navždy. Paní J. odskočila pouze navštívit paní B. bydlící o dvě patra níže, paní M. stihla třikrát odcestovat výtahem, přicestovat, pozdravit paní H., odemknout, zabouchnout, zamknout, odemknout, zabouchnout, zamknout a odcestovat, tedy poctít svojí návštěvou veškerý zbytek světa (občany starší 70 let), překontrolovat dění na ulici,. Poté se věrné přítelkyně opět slezou a vyměňují si poznatky z "výzkumných cest". Abych nezapomněla, v době, kdy se paní M. toulala v terénu, na ni třikrát předlouze zvonila paní V. Z důvodu nedozvonění se alespoň pozdravila paní H., podělily se o dojmy z jinak dobrodružného života, v případě úspěchu bouřlivě přivítaly navrátivší se paní M. a dodatečně příchozí paní J. a do té doby nevinná debata se zvolna mění v přátelský tetralog…

Můžete se ale též velice jednoduše stát jedním z hlavních aktérů. Stačí opustit byt. Do té doby nesnesitelné žvanění je rázem utnuto a deformuje se v hrobové ticho a pohledy provázející Vás ještě za pět zatáček. Je-li chodba čirou náhodou prázdná, zažeňte pokušení, že jste unikli nepozorovaně, nepovšimnutě… Tento dojem ve Vás ostatně málokdy zůstane zakořeněn, jelikož není nic neobvyklého, aby "panímáma" od vedle nepootevřela dveře, nevystrčila zvědavý nos a po zjištění, že jste to jen Vy, opět nezalezla… Nechci nikoho zastrašit, ale kuráž paní M. dávno přijala tyto manévry za nedostačující a vyhnala svoji majitelku na tzv. "čmuchací cestu". Ta spočívá v pronásledování sledovaného subjektu (tedy Vás). V onen moment doporučuji rychlost, neboť fyzické schopnosti špionů jsou přece jen mírně omezené. Nemáte-li okamžitou možnost úniku, paní M. (či kdokoliv jiný, podobný) Vás dožene a zcela nenápadně sleduje Vaše počínání. Nakonec jí sice téměř vždy poměrně brzy zmizíte z dohledu, sousedka ale i takovou akci považuje za povedenou (nezjistila snad alespoň okrajově, co a jak činíte?? A byla při tom!). Podobných situací lze zažít nespočetně mnoho, jedna pofidérnější než druhá.

Přes mnohé komplikace, které mi existence lidí (víceméně pouze žen) zmíněného ražení přináší, neustále obdivuji jejich nikde neutuchající zvědavost, vynalézavost, aktivitu, kreativitu, schopnost radovat se z drobností, efektivně využít volný čas, udržovat všeobecný přehled, komunikativnost… A snad i strategické myšlení! Jak jinak si vyložit, že ve chvíli, kdy mám sto chutí vykopat válečnou sekeru a demonstrovat, co přesně znamená pojem protivný soused, zadrnčí zvonek a za dveřmi se na mne culí baba, strkajíc mi do rukou mísu plnou vonících, ještě horkých buchet či vlastnoručně natrhaného, obraného i omytého rybízu, vše za asistence laskavého úsměvu a starostlivě sladkých slov slov: "Nesu Vám, mladá slečno, něco na zub…"
 
 

Reklama