ahoj a


ahoj ah

verše, které dávají smysl

Jan Skácel - Píseň o nejbližší vině

30. března 2008 v 1:15 | Tereza Holanová
tato mne uchvátila...
Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil

A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál

A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil: kamenuj

A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál

Oldřich Mikulášek - Devátý pohár

13. ledna 2008 v 14:36 | Tereza Holanová
přidala jsem další oblíbenou... pár frází v předposlední sloce na mne dýchá mísrně tendenčně (brunátné tváře; hejrupy...), leč jinak nemá chybu... a krásně se recituje

Mám rád
ta prázdná, letní města,
kde, zdá se, že i život přestal
dýchat a dýchá vnich
jen žár.

Na špičkách černých katedrál
jak na rožni se prudce škvaří
v kopulkách zlatých
světci staří,
naříkajíce na svůj kříž -
nést svaté znamení v tom horku.
A sestupují bez okolků
do stínu kleneb,
k zemi blíž.

Mám rád
ta prázdná, letní města,
ze kterých stoupá
k nebi žár.
Můj bože,
kde jsem to jen přestal,
že místo na chrám
civím na stožár...?

Ale co ptám se?
Dobře vím,
že mi to stejně nepovíš,
když zarouhal jsem se ti v bludu.
Ještěže v těch tvých výšinách
tak jako tak už nepobudu,
připoután šlachou
k lidské noze
a k žízni sladkým révovím.

Mé město z jinačích je par,
z kouře, a nač si lhát, i z pachů,
ve kterých vznáším se jak v nachu
brunátných tváří zpocených -
a je v nich námaha i zdvih
lidského dechu při hejrupech,
lomoz a vzteky, smích i klení
a po práci ten zpomalený
film rukou s plnou sklenicí.

Na zdraví, vy tam v rádiovce!
Na zdraví, vy tam v čepici!
A všechno to, ať nemá konce!

Václav Hrabě - Déšť

27. prosince 2007 v 13:17 | Tereza Holanová
Na horkých střechách zasyčel déšť
jako když hoří suchá tráva
Promoklá tramvaj odbíjí šest
Na město tiše poprchává

Jdu sama v dešti Za řekou hřmí
Ne nevadí mi zmoklá hlava
Jen se mi zdají bláznivé sny
že prší na město voňavá tráva

Potichu si zpívám
do rytmu deště
náhodná slova
o zmoklém městě
Jdu Nevím vůbec kam
a s každou kapkou
zas znova začínám

Pod polštář dám si až půjdu spát
blues o dešti v němž voní tráva
Snad se mi bude celou noc zdát
že venku tiše poprchává

Oldřich Mikulášek - Černý triptych

23. prosince 2007 v 22:37 | Tereza Holanová
(1. část)

TEHDY

Kdo vymyslel ta dvě strašná slova
- zachovejte klid -
má pravdu! My máme pravdu,
a proto zachováváme klid;
šlape vám někdo po ní?,
zachovávejte klid,
chvějí se vám víčka?,
zachovávejte klid,
kalí se vám zrak?,
zachovávejte klid,
derou se vám slzy do očí?,
zachovávejte klid,
v žilách se vzpouzí vám krev?,
zachovejte klid,
ve žluči tone vám tělo?,
zachovejte klid,
jazyk vám ztěžkl v ústech?,
zachovejte klid,
mrtvého přivezli syna?,
zachovejte klid,
že řítí se vám krov?,
zachovávejte klid,
že žížaly vás žerou,
že hlavu zvedl had,
my usyčíme hada,
jen zachovejte klid,
že vždy jsme ostrov klidu,
sto, dvě stě, tři sta let?,
můj lide, to chce klid,
budeme jednou balvan,
obrovský balvan klidu,
porostlý vzácnými mechy,
a na něm vyryto bodly,
že zachovali jsme klid,
pokud jde o mne, až umřu,
přísahám, ani svalem
nepohnu v kamenné tváři,
já pro jistotu už nyní,
pohrdaje a mlčky,
se semknutými ústy,
se zaťatými zuby,
uraženě a vztekle
zachovávám též klid,
my básníci jsme s vámi,
vy buďte s námi zase,
věže jsou naše kopí,
krvácející srdce,
zraněné srdce náš štít,
hlavy jsou palcáty naše,
vztyčené hrdě je nesme,
oči jsou naše hrozba,
mlčení drásá nám nitro
a ticho na nás křičí,
že možná budeme sami,
nebudeme však ničí,
dokud nám zbude dech!

Francois Villon - Balada o drobnostech

23. prosince 2007 v 22:26 | Tereza Holanová
Znám mušku v mléce tonoucí,
znám šat, jak lidi přejinačí,
znám slunný čas i vichřici,
znám jabloň, kde se plody zračí,
znám strom, jejž čerstvá míza smáčí,
znám vše, co stejné, neměnné,
znám cokoli, jen sebe ne.

Znám drahý kabát po límci
znám mnicha, jak se v kápi mračí,
znám pána, jde-li sloužící,
znám mnišku, v závoji když kráčí,
znám podle křiku, kde jsou rváči,
znám labužníky ztřeštěné,
znám sud, neb vína druh mi značí,
znám cokoli, jen sebe ne.

Znám koně, mezka, oslici,
znám těžký náklad co je tlačí,
znám Blažku, Bělu po líci
znám vrhcáb, pro nějž hoří hráči,
znám lživé sny, co vidí spáči,
znám Čechy bludem zmámené,
znám Řím, jenž mocí na blud stačí,
znám sokoli, jen sebe ne.

Znám vše, ač nic bych neznal radši,
znám chlapy mdlé i ruměné,
znám Smrt, jež všechny pod zem vtlačí,
znám cokoli, jen sebe ne.

Josef Kainar - Stříhali dohola malého chlapečka

23. prosince 2007 v 22:24 | Tereza Holanová
Stříhali dohola malého chlapečka
kadeře padaly k zemi a zmíraly
kadeře padaly jak růže do hrobu
Železná židle se otáčela

Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn
Jenom se dívali Jenom se dívali
Že už je chlapeček chycen a obelstěn
V té bílé zástěře kolem krku

Jeden z nich Kulhavý učitel na cello
Zasmál se nahlas A všichni se pohnuli
Zasmál se nahlas A ono to zaznělo
Jako kus masa když pleskne o zem

Francouzská výprava v osmnáctsettřicetpět
Vešla do katakomb křesťanské sektičky
Smích ze tmy do tmy a pod mrtvý jazyk zpět
Je vždy kus masa jež pleskne o zem

Učeň se dívá na malého chlapečka
jak malé zvíře se dívává na jiné
Ještě ne chytit a rváti si z cizího
A už přece

Ráno si staví svou růžovou bandasku
Na malá kamínka Na vincka chcípáčka
A proto učňovy všelijaké myšlenky
jsou vždycky stranou A trochu vlažné

Toužení svědící jak uhry pod mýdlem
Toužení svědící po malé šatnářce
Sedává v kavárně pod svými kabáty
Jako pod mladými oběšenci

Stříhali dohola malého chlapečka
Dívat se na sebe Nesmět se pohnouti
nesmět se pohnouti na židli z železa

Už mu to začlo

Oldřich Mikulášek - Po letech doma

23. prosince 2007 v 22:23 | Tereza Holanová
takto přesně se vždy cítím...

Po letech doma. Nikdo nepoznává
cizince v městě. Město snad
jako se hlava k vlasu znává
nechá mě aspoň ulicemi vlát.

Však potom večer vprostřed rynku
i kostky v dlažbě ptám se, kam.
A je mně jako kulečníku,
na který tágo pokládám.

Francois Villon - Balada

23. prosince 2007 v 22:21 | Tereza Holanová
Já u pramene jsem a žízní hynu,
horký jak oheň, zuby drkotám,
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,
ač blízko krbu, zimnici přec mám,
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání,
mně lékem je, co jiné poraní,
mně při zábavě oddech není přán,
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.

Jen to mi nesporné, co plno stínů,
kde světlý den, tam cestu sotva znám,
kde průzračnost, tam výkladem se minu,
svou znalost vděčím náhlým náhodám,
vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám,
dím "dobrý večer", jitro-li se skví,
když ležím naznak, strach mám z padání,
bohatství čekám, ničí nejsem pán,
mám vše, co chci, - nic, na čem srdce lpí -
srdečně přijat, každým odmítán.

K věcem, jež neznám, horoucně se vinu,
ženu se k cíli, jehož nežádám,
kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu,
kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám,
můj druh je ten, kdo vemluví mně klam
a "labuť černá je jak havran" dí,
v tom spojence zřím, kdo mi ublíží,
mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán,
mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,
srdečně přijat, každým odmítán.

Kníže, každý, kdo to čte, nechť ví:
nic neznám, ač mám o všem vědomí.
Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.
Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí,
srdečně přijat, každým odmítán.
 
 

Reklama