ahoj a


ahoj ah

vypřemýšleno

Komunikace s turistou až na posledním místě

14. dubna 2011 v 11:40 | T. H.
Stejně je to vlastně normální. V prvních měsících v Litvě jsme se s přáteli rádi pohoršovali, že turistická vybavenost se rovná nule. Jak ve Vilniusu, tak na ostatních místech, kam by země ráda přitáhla zahraniční návštěvníky (kterých je tu zatím zoufale málo). Tím mám na mysli třeba Kaunas, Klaipedu, překrásný národní park Aukštaitija, hrad Trakai a další.

Mít se dobře, až je z toho blbě

24. ledna 2011 v 10:18 | T. H.

Pohádka o tom, jak se za socialismu všichni měli lépe a že byla spravedlnost (nejen sociální), trochu pokulhává za realitou. Třetina důchodců žila pod hranicí bídy, příjmové rozdíly existovaly i před pár desítkami let, akorát že tehdy si kapsy plnili funkcionáři, případně horníci, zatím co dělnice, učitelé a další zajisté užiteční pracovníci zůstávali pod průměrem.

Kterak novinářský pes skočil na Paroubkovo dupnutí

10. května 2010 v 17:40 | T. H.
hot dog

Tvůrčí dílny na žurně - cvičení na psaní glos - 10 minut - téma  - Paroubkovo nemluvení s médii - pochvala Martina Komárka

Jiří Paroubek si dupl. Něco si umanul a nikdo nevěděl co, ale Paroubek se rozhodl nedát pokoj, dokud to nedostane. Jiří Paroubek se rozhodl potrestat média. Za to, že na něj kydají hnůj, za to, že Sobotka promrhal den kampaně. Možná to byl respekt, o co stál. Alespoň na chvíli. Opojně sladký okamžik, kdy budou zástupy novináři prosit a slibovat. Jiří Paroubek si vzal do hlavy, že nebude spokojený. Rozhodl se přehlédnout tepavé články o ODS v krizi, o ODS v rozkladu, o ODS na odstřel. Dupl pořádně nahlas, protože doufal, že to každý uslyší. Dostal, co chtěl?

To be sincere aneb O Michaelovi

27. června 2009 v 11:37 | Tereza Holanová

Ve čtvrtek večer, v době, kdy zemřel Michael Jackson, jsem sledovala zfilmovaný komiks Persepolis. Tolik na otázku M. Čermáka, co jsme v tomto historickém okamžiku dělali.

Věřím, tedy jsem?

1. června 2009 v 23:46 | Tereza Holanová

V pátek jsem se zúčastnila zajímavé diskuse. Týkala se víry. Kamarád se nás snažil přesvědčit, že kdo nevěří v Boha, koná věci zištně a nemá de facto žádnou morálku. Konec.

Dnes jsme brali Chodorkovského

18. dubna 2009 v 1:23 | Tereza Holanová

Ruština začala jako obvykle. Prezentace, ochutnávka ukrajinských konfet a pak "Вы можете спросить на какой-нибудь вопрос. На какой-нибудь вопрос. О России, об Украине..."1)

Krátká úvaha o pohřbech, Rusku a Gershwinovi

26. března 2009 v 17:50 | Tereza Holanová

Respekt už si nekoupíte, ale v případě zájmu ho jistě někde "vyštracháte". Lidem z okolí nabízím k zapůjčení :-)

"Ale pak vytáhli černý igeliťák a že v něm tátu odvezou. Úplně se mi podlomila kolena. Tohle jsem nechtěla dovolit, aby ho jako něco už úplně zbytečného hodili do pytle, Říkala jsem, že chceme, aby ho odvezli v rakvi." Pohřební zřízeci ale trvali na svém…
Michal Komárek, Respekt č. 13

Jak Češi smýšlí o Rakousku a o Evropě

2. března 2009 v 21:17 | Tereza Holanová

zápočtová esej k profesorovi, jemuž visí nad stolem mapa Rakouska-Uherska

V zimním semestru jsem absolvovala předmět České myšlení o Evropě. Odnesla jsem si odtud spoustu nových poznatků. Hned po první přednášce jsem ocenila, že se tento kurs nepokouší suplovat hodiny dějepisu a probírat látku, kterou jsem slýchala od základní školy.

Po koleji se mi nestýská. Pokud si nevzpomenu na Blanici

26. ledna 2009 v 11:12 | Tereza Holanová

Jste z VŠE nebo odjinud a bydleli jste na koleji? Přirostla vám některá k srdci víc než jakákoliv další? Vyhovuje vám kolejní život nebo pro vás byl odchod z koleje osvobozením? A nebopatříte do skupiny lidí, kteří byli kolejní etapy ušetřeni? Závidíte v daném případě těm druhým nebo byste neměnili ani náhodou??

Na rozdíl od starších studentů jsem na výuku na Jižáku nenadávala. Tak jako většina prváků jsem měla školu "u nosu", neboť jsem tu bydlela na koleji. Na Blanici.

Naše první setkání bylo rozpačité. Celé pomaturitní léto jsem se zalíbením rozhlašovala, že já jsem za vodou a mám kolej, zatím co zbytek spolužáků sháněl privát a spolubydlící v nedalekém Brně či Olomouci. Několik kolejí jsem už v životě navštívila a naznala, že to není tak zlé, takže jsem se bezstarostně těšila na vysokoškolský život. Než jsem se poprvé setkala s Blanicí.

Foto: Blanice

Hlavně nesmí býti frišno aneb Deset výhod zkouškového! :-)

30. prosince 2008 v 12:34 | Tereza Holanová


  1. potkáte spolužáky, které jste (díky všeobecné studijní morálce) za celý semestr neviděli a u nichž jste netušili, zda ještě studují (a nebo žijí)
  2. zhruba v půli studijního procesu se cítíte nejinteligentněji za poslední semestr. Tento pocit může být velmi opojný.
  3. máte jedinečnou možnost se zadarmo dozvědět, jak na tom s vědomostmi jste. Myslete na to, že nic neděláte pro známky, kredity, nedej bože titul, ale proto, abyste si sami před sebou ověřili, co jste se naučili :-D
  4. konečně se vyspíte dosytosti (ve studijní dny a s trochou šikovnosti a kombinatoriky i ve dny "D")
  5. studujete-li doma, patrně vás čekají značné úlevy ("musíme chodit po špičkách, děťátko se učí")
  6. jednou za semestr si zopakujete psaní rukou, v krajním případě se znovupřesvědčíte, jaké je to držet (a číst) knihu
  7. máte šanci dokončit další etapu vašeho pachtění se za vzděláním
  8. zjistíte, jak vypadá vyučující daného předmětu (pokud vás zkouší), zopakujete si orientaci ve škole, OPĚTOVNĚ ZJISTÍTE, KDE LEŽÍ VAŠE ŠKOLA
  9. pomůžete zvýšit tržby tiskařům taháků, výrobcům zvýrazňovačů, učebnic, čokolády, léků, kofeinových výrobků, redbullů, pitbullů a jiných vychytávek
  10. a konečně… s počtem zkoušek se zvyšuje počet příležitostí pro různé oslavy (a nebo smuteční pitky)

Poznámka: Pokud se rozhodnete tuto hovadinu přebrat, uvědomte si, že kopírujete cizí nápad, a uvádějte zdroj. Děkuji

Where´s my dear diary?

16. ledna 2008 v 21:05 | Tereza Holanová
Milý deníčku… Slyšíš ještě vůbec na toto oslovení? Kdy já jen naposledy psala deník! ... Mám trému, necítím se zcela jistá… snad to ještě dokáži... Naposledy? Od té doby prošlo mým životem nekonečno zajímavých a klíčových osob, přečetla jsem několik strhujících kapitol života, naučila se dávat i brát, poznala tisíce úsměvů všedního dne.
Každý se jednoho dne rozhodne dokumentovat své bytí, vést o něm pečlivé záznamy. Mým "deníkovým předchůdcem" byl nevyužitý školní sešit, do něhož jsem s železnou povinností otiskovala svůj beztvarý desetiletý život tak dlouho, až se milý deníček zdeformoval v pouhý jídelníček… tehdy jsem naznala, že mé snažení nemá smysl, "odmlčela se" a propadla literatuře… K tomu skutečně prvnímu deníčku mne přivedl pan Foglar. Opatřila jsem si tlustý, novotou vonící sešit s pevnými deskami, slavnostně jej pojmenovala Deník a opájela se jeho budoucností, kdy bude nositelem informací o nebezpečných zážitcích, hrdinských skutcích, čestných bojích ve stylu Mirka Dušína, věrném přátelství, kdy se bude pyšnit pestrými kresbami, fotografiemi z našich "Zemí Nikoho". Deník se měl stát mým nejvěrnějším přítelem... Jako "náčelnici" podezřele "foglarovského" klubu Šelmy se mi povedlo přetransformovat tento deník v kroniku, jež se stala skutečným klenotem, naplnila, ba mnohdy předčila veškerá má očekávání. Dodnes jí s nefalšovaným úžasem listuji, kochám se její grafickou stránkou. Jen mne poněkud zarážejí některá až fanaticky znějící hesla zavánějící radikalismem, myšlenkami džinismu (askeze, celibát…), přitom však pouze opsaná z "Junácké vlajky", "Rychlošípáků" a jiných fenomenálních děl, o jejichž kvalitě přitom nelze pochybovat…
K autobiografiím jsem se však vracela i později. Snad nejintenzivněji před čtyřmi lety... Po události tak bolestivé, že jsem nevěřila v nic, kromě tmy, nicoty, krvelačně trhavého pocitu, slaných orgií a trýznivé samoty... A deníček mé zoufalé výkřiky pohlcoval dokonale... Plnil funkci zpovědníka, který unesl tíhu všech prolitých slz, nikdy se neunavil nasloucháním, neměl sklon k tomu být drbnou, jen mlčel a vstřebával informace. Byl se mnou vždy a všude, sloužil nezištně. Přebíral na svůj papír mé myšlenky, city, přání a věrně je pro mne střežil, dokud jich bylo třeba.
Dnes je mým "beletristickým" literárním skvostem, nezničitelným svědectvím, jedinou autentickou vzpomínku na dobu, která jednou provždy skončila, na jedno tragické odpoledne, ale i na zlou etapu po něm, na naději, na okamžiky, které čas odfoukl kamsi do kouta a zakryl pavučinou jiných, krásných chvil… ty ale líným rukám ne vždy stály za zvěčnění… Proč tomu tak? Ohraná písnička, ale stejně… Podle mne není vrahem zahradník, leč "kompjútry"… Kdo by se namáhal s deníkem, když může své pocity ihned vypsat do jakéhokoliv mailu, blogu, chatu a za stejnou dobu ze sebe vychrlí poněkud rozsáhlejší snůšku slov… ano, mnoho blogů je užitečných, nepopírám, a pisatel se při nich realizuje naprosto stejně (využít fantazii, nápady, sloh)…Avšak kde je ten papírový "společník", jehož bylo možno za jakýchkoliv okolností vytáhnout z kabelky, připsat pár slov, vět, čmrknout obrázek který střežil naše soukromím /mne na něm fascinovala právě ta diskrétnost, uchovatelnost informací, které jsem neměla zájem jinde sdělovat/ a pro nás byl daleko cennějším... Není snad kouzelný pocit vytáhnout polorozpadlý sešit, chatrný častým listováním, jemně odfouknout prach a div ne posvátně otáčet zažloutlé listy, číst, nořit se do minulosti, znovuprožívat, meditovat, vzpomínat a vnímat rozvážný klid...

Pojednání o pravopise českém

25. prosince 2007 v 18:02 | Tereza Holanová
moje zápočtová práce do předmětu současný český jazyk
Své pojednání otevřu "nečekanou", obligátní otázkou. Jaký výnam pro mne má český pravopis? Případně, jakou roli hraje v mém životě? Přestože jsou mi pravidla Jak správně česky psát do hlavy vštěpována již přes deset let (za první čistě pravopisnou lekci považuji setkání s vyjmenovanými slovy), nikdy mne nenapadlo přemýšlet Proč psát pravopisně. Tento dotaz by mi přišel pravděpodobně stejně absurdní jako mentorování Proč se mýt, Proč potřebujeme lásku, atd. Naopak, podobně jako každý jiný aktivní uživatel českého jazyka, jsem se několikrát přistihla při hledání odpovědí na otázku Proč psát právě takto, tzn. Proč nemůže být pravopisně správná jiná možnost…
Mám-li polemizovat, jak významnou roli pro mne hraje správné užívaní českých výrazů, vyjadřování se bez chyb, lhala bych, kdybych se oháněla slovy, že nijakou. Naopak, troufnu si tvrdit, že patřím mezi pověstné "pravopisné hnidopichy", kteří se v sebevíce silném, naléhavém či působivém textu nedokáží odpoutat od pravopisné stránky a ignorovat její nedostatky. Chyby ve slovech sporných, kdy lze tolerovat jisté zaváhání, ještě odpustím (není-li perioda jejich výskytu četnější než užívání slov pravopisně bezchybných). Ovšem závažné "hrubky" typu "ozvy se"/ "hlídám si své soukromý"/ "syce" a jiné "perly" mnou zamávají s pokaždé stejnou intenzitou.
O tom, že komunikaci bez hrubých pravopisných chyb nelze považovat za samozřejmost, se přesvědčíte nejen ve styku osobním, nýbrž i publicistickém, administrativním nebo uměleckém. Největším "semeništěm chyb" zůstává nadále komunikace na soukromé úrovni. Ta se v současnosti děje nejčastěji elektronicky, prostřednictvím mobilních telefonů či internetu. Málokomu z nás by stačily prsty jedné ruky na to, aby spočítal, kolik e-mailů, vzkazů, různých příspěvků nebo zpráv denně napíše. A při veškeré této činnosti nás provází fenomén (mám na mysli skutečně fenomén - ve smyslu Bacona) úžasné svobody a anonymity, již často považujeme za falešnou ochranu, clonu, za kterou lze činit cokoliv. Tedy i psát jako "neandrtálec".
Osoba, s níž jsme v kontaktu, nám na základě toho, jak se dokáže vypořádat s českým pravopisem, o sobě poskytuje spoustu informací. Obvykle netušíme, jak komunikátor vypadá, neznáme jeho povahu, klady, zápory, osud, ani způsob myšlení. Obrázek, který si o něm utvoříme, je tedy do značné míry ovlivněn kvalitou pravopisného projevu. Jistě, že není naprosto správné, morální a etické "odepsat" kohokoliv pouze proto, že neumí vyjmenovaná slova, "s" a "z" "háže" do předpon, jak se mu zlíbí, velké písmeno použije poprvé a naposledy při sdělení svého jména. Pokud však pisatel "naseká" do zprávy takové chyby, které podle mne musí "normálního" člověka uhodit do očí, zůstane ve mně nemilá vzpomínka na danou "tvář", podobně jako když se někomu, nám jakkoliv blízkému, line z úst nepříjemný odér, či musíte coby zarytý nekuřák strávit večer v "začouzeném" lokále.
Co však mé "hnidopišství" činí pro mnohé poměrně obskurdním a přemrštěným, je má averze vůči "znásilňování češtiny". Tak nazývám používání neexistujících (pokud ano, zcela v odlišném kontextu) tvarů, výrazů, nejrůznějších odchylek, které naštěstí ještě nejsou pojmenované. Vzhledem k frekvenci onoho "aktu" se zaměřím pouze na projev písemný, neboť postihnout nedostatky ústního vyjadřování by mne nejspíš připravilo o veškerou, pracně nastřádanou energii. Obzvláště trpím na tvar já "sem"/ my "sme". Co mi přijde nepochopitelné, je fakt, že takto píší i vzdělaní lidé, kteří jistojistě vědí, jak časovat sloveso být, přesto se onoho násilného užívání bez uzardění dopouštějí.
Ignoraci diakritiky v rámci internetové komunikace ještě překousnu (beru v úvahu, že vlastníci anglické klávesnice ji například nikde nevykouzlí), značně více mi vadí "harakiri", jež jsou činěna s interpunkcí. Buď není užívána vůbec, nebo příležitostně - tedy zásadně a pouze tam, kde být nemá (z čehož lze vyvodit, že se nejedná o výjimečný omyl, nýbrž naprostou imunitu vůči hodinám českého jazyka, jichž se všichni účastníme minimálně devět let).
Jak je tedy zřejmé, pravopisné vyjadřování pro mne představuje poměrně důležitý faktor hodnocení druhých lidí. Ne tolik zásadní jako některé vlastnosti a hodnoty, jejichž jsme nositelé, ale nadále zůstává prostředkem, jak si o někom ´snadno a rychle´ pokazit dobré mínění Naopak, abych nebyla pouze negativistickým kritikem, musím vyzdvihnout skutečnost, že užívá-li někdo český jazyk bezchybně, jeho text přečtu bez jediného "zaseknutí se" (nyní opomíjím stránku obsahovou, která je často druhým "oříškem"), náležitě tento fakt ohodnotím, přičítám jej komunikátorovi k dobru… Schopnost psát bez chyb tedy rozhodně nechápu jako samozřejmost, spíše jako vzácnost. Avšak nezbytnou nutnost. Neboť - dle mého názoru - bez bryskního užívání mateřského jazyka nebudeme nikdy schopni naučit se, osvojit si a dokonale ovládnout jakoukoliv cizí řeč.
 
 

Reklama